Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Vánoční vzpomínka

Budoucí spisovatel Truman Capote a jeho

Truman Capote ve své autobiografické povídce píše o tom, jaké obtíže přinášelo pečení vánočních koláčů za časů prohibice.

Z přísad, které dáváme do našich ovocných koláčů, je whisky tou nejdražší, a zároveň se nejobtížněji shání. Státní zákon její prodej zakazuje. Ale všichni vědí, že si lze koupit láhev od pana Haha Jonese. A tak hned příštího dne, poté, co jsme dokončili naše prozaičtější nákupy, vyrážíme na obchodní adresu pana Haha, do „hříšné“ (abych citoval veřejné mínění) kavárny u řeky, kde se smaží ryby a tančí. Byli jsme tam už dříve, a za stejnou pochůzkou, ale v předešlých letech jsme pokaždé jednali s manželkou pana Haha, Indiánkou tmavou jako jód, s řvavými, kysličníkem obarvenými vlasy a věčně mizernou náladou. Vlastně jsme jejího manžela nikdy nespatřili, i když jsme věděli, že je to také Indián. Obr s jizvami od břitvy na tvářích. Říká se mu Haha, protože je tak zachmuřený; člověk, který se vůbec nesměje. Blížíme se k jeho kavárně (velkému srubu z neotesaných klád, ověnčenému uvnitř i zvenku řetězy křiklavě pestrých holých žárovek, který stojí u bahnitého okraje řeky ve stínu říčních stromů, jejichž větvemi plyne jako šedá mlha močál), a zpomalujeme. I Queenie přestává poskakovat a drží se při nás. V téhle kavárně už došlo k vraždě. Lidé tam byli rozřezáni na kusy. Zabiti ranou do hlavy. Příští měsíc jde jeden případ k soudu. Přirozeně, že tyto rejdy se odehrávají v noci, kdy barevná světla hážou bláznivé vzorky a kvílí gramofon. Za dne je podnik pana Haha ošuntělý a opuštěný. Klepu na dveře, Queenie štěká, má přítelkyně volá: „Paní Haha, madam? Je někdo doma?“

Kroky. Otvírají se dveře. Srdce se nám málem zastaví. Je to pan Haha Jones osobně! A je obr, má jizvy a vůbec se nesměje. Ne, zlostně na nás hledí přimhouřenýma očima jako Lucifer a žádá si odpověď: „Copak chcete po panu Haha?“

Na chvíli jsme příliš ochromeni, než abychom to řekli. Poté má přítelkyně jakžtakž najde hlas, ale to, co z ní vychází, lze v nejlepším případě označit za jakýsi šepot: „Jestli dovolíte, pane Haha, chtěli bychom litr vaší nejjemnější whisky.“

Oči ještě víc přimhouří. A věřili byste tomu? Haha se usmívá. Dokonce se směje. „Kterýpak z vás je ten pijan?“

„To je na ovocné koláče, pane Haha. Na pečení.“

Tím vystřízliví. Svraští obočí. „Na to je dobré whisky škoda.“

Nicméně se vzdálí do potemnělé kavárny, o pár vteřin později se zase vynoří a nese láhev likéru žlutého jako sedmikráska, bez štítku. Na slunci nám předvede, jak jiskří, a řekne: „Dva dolary.“

Platíme mu pěťáky, deseťáky a centíky. Cinká mincemi v ruce, jako by míchal kostky, a vtom mu změkne obličej. „Víte co,“ navrhuje a sype peníze zpátky do naší korálkové peněženky, „jenom mi pak pošlete jeden koláč.“

„No,“ poznamenává má přítelkyně po cestě domů, „to je ale milý muž. Do jeho koláče dáme hrnek rozinek navíc.“

Černá kamna nacpaná uhlím a krbovým dřevem září jako rozsvícená vydlabaná dýně. Ruční šlehače se vrtí, v miskách s máslem a cukrem víří lžíce, vanilka osladí vzduch, zázvor ho okoření. Vůně, které dráždí nos, prostupují kuchyni, zaplavují dům a derou se ven, do světa, v kotoučích dýmu z komína. Za čtyři dny jsme s prací hotovi, třicet jedna koláčů nasáklých whisky se sluní na okenním parapetu a na poličkách.

Pro koho jsou?

Pro přátele. Ne nutně pro přátele ze sousedství – v podstatě je jich daleko víc určeno osobám, které jsme potkali snad jednou, nebo vůbec. Lidem, k nimž jsme pojali náklonnost. Jako president Roosevelt. Nebo reverend J. C. Lucey a jeho žena, baptističtí misionáři na Borneu, kteří zde minulou zimu přednášeli. Nebo malý brusič nožů, ten prochází městem dvakrát za rok. Nebo Abner Packer, řidič autobusu odjíždějícího v šest z Mobile. Máváme na sebe každý den, když kolem nás projíždí v mraku prachu – fíííí. Nebo mladí Wistonovi, jeden pár z Kalifornie, jednoho dne se jim před naším domem porouchalo auto a strávili s námi příjemnou hodinku klábosením na verandě (mladý pan Wiston nám udělal momentku, to je jedinkrát, co nás někdo vyfotil). Má přítelkyně se totiž ostýchá každého kromě cizinců a tito cizinci a pouzí známí nám vlastně připadají jako nejlepší přátelé. Něco na tom bude. A ten památník, co si vedeme, z děkovných lístků s hlavičkou Bílého domu, z občasných zpráv z Kalifornie a Bornea, z laciných pohlednic od brusiče nožů, památník, díky němuž se cítíme i zde, za zdmi kuchyně, odkud je vidět jen malý kousek oblohy, spojení se světem nabitým událostmi.

Přeložila Hana Ulmanová.

Truman Capote: Tři povídky. Argo, Praha, 2000