Poezie Kultura

Sylvestrovská elegie

Repro archiv

Báseň Josefa Macha (1883-1951), který to ze světoběžníka a anarchistického buřiče nakonec dotáhl až na ministerského radu.


Zas rok jeden zmírá. Člověk zří, jak stárne,
mrzoutství a skepse stává se mu zvykem.
Vyhýbá se lidem, ví, že je vše marné,
nejlépe se ještě baví s pohrobníkem.

V plamen kamen hledím. Kavalkáda pestrá
upomínek starých před zraky mi letí,
jak jsme bouřívali kdysi na Sylvestra,
když jsme byli asi osmnáctiletí.

Myslili jsme tehdy: Celý svět nám patří,
k půlnoci když číše k přípitku jsme vznesli,
každý z nás byl básník, každý z nás pil za tři,
druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli.

Krásná doba básní, písní, pitek, lásek!
Volný byls jak pták a starost neměls jinou,
než kde rychle novou sekeru bys zasek
nebo proslavil se jinou oslovinou.

Krásná dobo květů, přátel, snů a číšnic,
kde je verš, jenž všechnu bizarnost tvou poví?
Nerozvážlivostmi vesele se pyšníc
mládí v třesku sklenic vítalo rok nový.

To vše už je dávno. Už to pravda není.
Kde je verš, jenž pěl by o tom elegii?
V plamen kamen hledím v tichém zamyšlení,
zatím co zas jeden starý rok v dál míjí.

Já jsem taky starý. Vše je staré vlastně.
Nadšení už dávno vychladl žár mocný.
Květy nevoní mi, více nežli básně
plní teď mou duši spolek výpomocný.

Srdce už je zdrávo, (všechny žhoucí plamy,
jež v něm plápolaly, ztišily se totiž
během doby šťastně) pouze s ledvinami,
když rok nový slavím, mívám občas potíž.

Kde jsou dávní druzi? Zmizeli mi v dálce
rozmeteni vichrem do všech úhlů světa.
Shnili v úřadech či padli v této válce,
která, jak jest známo, trvá už tři léta.

Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše,
z kterých jsem kdys píval? Kde slova těch písní,
které jsem kdys zpíval? Marně ret můj tiše
zanotovat chce je – hlas se v hrdle tísní.

V plamen kamen hledím. Čas utíká krásně,
nutno skončit toto rozjímání noční.
Chop se, brachu, číše ku konci své básně
a sám sobě připij v noci novoroční.

 

Ze sbírky Na obou polokoulích, vydané roku 1918