Po svátcích...
Nevím, jak jste svátkovali u vás doma, ale u nás se můj syn s mladším vnukem vrátili z lyžovačky z italského Livigna dva dny před Štědrým dnem. Starší vnuk Ondra, který dělá doktorát v anglickém Brightonu, dorazil těsně před slavnostní večeří. Nestíhal. Měli ještě ve švýcarském Luzernu podnikovou akci. Na Boží hod se v poledne ohlásil synovec Jirka, jestli může přijít kolem páté na návštěvu, že akorát míří z Prahy do Luhačovic. Sám. Rodina zůstala v Praze. I ruští tchán s tchyní. Většinou jim na výletech hlídají děcka. Přijel přesně v pět. Dali jsme řeč. O tom, jak to teď u nich v Rusku vypadá. Říkal jsem mu, že právě propustili Navalného. Říkal, že koho jiného by už měli. A co dělají děti? Obě chodí do školky, ale do anglické. On na ně mluví zásadně česky, Nasťa - jeho žena - rusky. Odpovídají většinou rusky, někdy anglicky. Loni měli pěknou dovolenou v Kalifornii na pobřeží, tam, co je Big Sur a Monterey, kde se často zdržoval ten spisovatel Steinbeck. Půjčíš si auto a projedeš si celé pobřeží. Skvěle se měli i předloni v Nice. Když jsi tam pátý týden, tak si už ani nepřipadáš, že jsi na dovolené. Jako bys do té Francie už patřil. Synovec Jirka je moskevský advokát z původní české firmy. Teď pracuje i s ženou, která je rovněž právnička, z domu. Když ale pracoval ve firmě, mívali výjezdní zasedání třeba i v Číně, v Pekingu třeba. Jo, pozdravuje vás všechny, vzpomněl jsem si náhle, strýček Petr z Malenovic. Je na tom dost blbě, má srdeční arytmii a doktor mu zakázal alkohol. Je z toho nešťastný. Navíc Dáša, jeho žena, je teď u mladší dcery v Austrálii; starší dcera, však víte, žije už od své svatby ve Vídni. Co budeš na Štědrý den dělat, nebude ti čučno?, ptal jsem se ho. Ani prý ne, na večeři přijdou jeho tři rozvedení kámoši, co s nimi jezdí na zájezdy, takže bude, až na ten jeho alkohol, asi veselo. Na Štěpána přišel David s Monikou a Filípkem. David je Jirkův starší bratr. V srpnu pojede za bráchou do Moskvy a už má přesně spočítané, co všechno tam chce vidět. Inu David, bankovní poradce. Kdo jiný už! Ptal jsem se ho, jestli byl Jirka v té Nice u jejich tety z Hluku, která se do Francie provdala už někdy koncem osmdesátek. Prý ne. Ta žije někde v Bretani a její dcera Eva má za manžela nějakého manažera! Ale jejich děti to nemají lehké. Evin manžel je velké zvíře u firmy, která pendluje po světě, pět let si v Bukurešti zvykali na Rumunsko, a když už si málem! zvykli, musel ten manažer na další štaci do Hongkongu. A teď prý se chudáci zase stěhují: do Soulu, zase jiné zvyky, zase jiné šk…, nikdo si na Česko ani nevzpomněl, když zazvonil mobil: tady Ivan, ahoj Jarine, co děláš, abych se po mém pípnutí: to víš a tak, už nedostal ke slovu. I nastalo líčení mého nejlepšího přítele Ivana T. z Olomouce, už dlouhá léta usazeného v Paříži, jak ty stávkující (nadávka) mu a jim tam krutě mění návyky (nadávka), u něho na matracích přespal už kdekdo, protože metra nejezdí, autobusáci chtějí taky lepší důchody, takže (nadávka) abys chodil všude pěšky, a s mýma (nadávka) zádama je to těžké…
Na Silvestra jsem se díval na Al Jazeeru. Někdo to rád horké už jsem viděl sedmkrát, jako Sedm statečných. Odpoledne chvilku na reportáž z italské věznice, jak tam muslimští vězňové trpí. Tak fešácký kriminál, vše natřeno, obrazy na chodbách, jsem ještě neviděl. Jeden „kuchař“, bývalý drogový dealer, vyprávěl, že jediné omezení (kromě zákazu své „obchodní“ činnosti) pociťuje v tom, že dozorce po směně vždycky spočítá nože. Horší to prý mají evropští kluci v arabských věznicích. Druhá reportáž, když byl ten svátek, proč bych si neužil, vysílala Al Jazeera z Jeruzaléma. Palestinka chodila po ulicích a ukazovala na domy, které patřily jejímu otci a jejich palestinským sousedům. Jeden židovský Jeruzaléman říkal, že my Židé už nikdy nebudeme živořit v nějakém ghettu, nebo v nějakém štetlu, ale budem žít v Izraeli, což není žádný takový stát jako USA nebo Austrálie, ale stát židovský, a tedy pro Židy; a jeden křesťan, kterého režie zpovídala, tvrdil, že on jako Jeruzaléman dává přednost tomu, aby spolu v jeho rodném městě muslimové a Židé, i křesťané, žili „na pohodu“, že impéria přicházejí a odcházejí, ale lidé zůstávají. Anebo se pohybují po světě, že jo. Jako třeba Češi.