Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Véčka na lokomotivách

Foto ČD

Vonička vzpomínek Stanislava Miloše (1934-1999), rodáka z Bukovan u Kyjova.



Vzpomínám si, jak se v druhém roce války objevila i v Kyjově, nikoli však v Bukovanech, na kdejakém volném místě, na továrních komínech a vysokých budovách, ve všech novinách a časopisech a na čelních krytech kotlů lokomotiv velká bílá písmena „V“, někdy ještě orámovaná dokulata vavřínovým věncem. Znamenalo to Viktoria – vítězství a někdy, když bylo ještě místo navíc, bylo připsáno bombastické heslo: „Německo vítězí na všech frontách!“ To proto, aby tomu rozuměli snad i toulaví psi. „Véčka“ na málo přístupných místech zůstala ještě dlouho potom, co na všech frontách dostávali Němci na frak a tekla jim voda nejen do bot, ale podstatně výše.
„Véčka“ mi totiž později připomínaly všude rudé hvězdy. Někdy byly ještě doplněny „verkcajkem“ či římskými čísly, označujícími pořadové číslo posledních sjezdů, samozřejmě vždy těch historických.
A na těch lokomotivách to bylo také tak. Plechová hvězda na čelním krytu parních lokomotiv byla automatickou součástí stroje už ve výrobě. Týkalo se to i lokomotiv novějších, ani jeden vlak v naší zemi nesměl na trať bez onoho „vítězného“ znaku. Vždycky si najdeme nějakou modlu ke klanění.

Vzpomínám si, jak jsem se poprvé dozvěděl o tom, že jsou ještě jiné Bukovany, než jsou ty naše. V roce 1942, po atentátu na Heydricha, byly každý den vylepovány na červených plakátech seznamy popravených podle stanného práva. Naproti cestě od školy, v zatáčce hlavní silnice, byla obecní vývěska na vratech malinké mlatevničky. Tam jsem se dočetl, že jeden z popravených je z Bukovan u Olomouce. Ve svých necelých osmi letech jsem pocítil naivní úlevu z toho, že to není nikdo od nás. Byla to už taková doba.

Vzpomínám si, jak se někdy za války opravovala silnice přes Bukovany. Nejdříve se kolem cesty objevily velké hromady šedobílého kamení a spousta chlapů jej ručně roztloukala na menší kousky. Pak přijela parní oračka, rozrušila dosavadní povrch cesty a nasypal se nový. Po něm neustále přejížděl pomalu opravdový parní vál. Měl dvě velká široká železná kola po stranách a vpředu veliký válec, který byl natáčen pomocí řetězu a volantu s klikou. Z vysokého komína se valil neustále dým a pára. Dodnes si dovedu vybavit zvláštní vůni kotelní vody, která tehdy naplňovala celou vesnici. Obdivoval jsem hlavně to, že strojník mohl být tak krásně černý a nikdo mu za to nenadával. Když jsem někdy došel tak černý domů já, pěkně jsem si to schytal.
Silnice se po opravě o několik centimetrů zvedla, poznalo se to podle toho, že k domům, kam se dříve chodilo trochu do kopce, se pak příchod spíše svažoval.

Vzpomínám si, jak se vydražovalo kolem cest ovoce na stromech, hlavně třešně. Velká skupina lidí chodila od stromu ke stromu a vyvolávala se cena. Pamatuji si, že maminka přišla domů nešťastná, když nic nekoupila, protože prý sedláci moc „přihazovali“. Někdy se přece jen podařilo koupit, aby bylo co zavařovat na vánoce. Nejvíc třešní bylo u polní cesty od malého hřiště k Novému kříži. Po vydražení se na strom napsalo vápnem číslo a někdy se na kmen omotal ostnatý drát, aby se nedalo trhat bez žebříku. Ovoce hlídal „hotař“ – obecní hlídač. Jakmile se ovoce otrhalo, co zbylo, mohlo se beztrestně dotrhávat, říkali jsme tomu „osliz“. Velice se dbalo na to, aby se nelámaly větve. To bylo trestné vždycky, osliz neosliz.

Vzpomínám si, jak chodili po Kyjově němečtí vojáci a pořád zpívali. Zpívat, to oni dovedli dobře. My kluci jsme si překládali slova písniček, vždyť jsme se německy učili už od první třídy. Tak jsme se dozvídali, že „potáhnou proti Anglii“ – „…den Wir fahren gegen Engeland…“ a také se těšili, až se všichni sejdou ve vlasti – „…in der Heimat…“ Jenže jim tehdy nikdo neřekl, že se mezitím ocitnou v zajateckých táborech a mnoho z nich už Heimat nikdy neuvidí. Dobře jim tak, říkali jsme si. Jenže!
Nemohu si odpustit přirovnání. Když jsem v padesátých letech sloužil sám na vojně, také jsme hulákali po městech, a slova jedné naší „bojové“ písně byla: „…děl našich hlavně míří na západ…“ Takže, kdo ví…!

Stanislav Miloš: Vzpomínky kluka z Vývoza. Vydal Obecní úřad Bukovany 2001.