Zemědělci jsou také jen kapitalisté
Zemědělci jsou zoufalí, to jim klidně můžeme věřit. Ale i oni musejí akceptovat určitá pravidla - tak jako jiná odvětví.
Mobilizovat zemědělci umí, to se jim musí nechat: v celém Německu už je jen 267 000 zemědělských podniků - přesto jsou nyní na cestě tisíce traktorů, aby demonstrovaly proti spolkové vládě. Takhle motivovaná není žádná jiná skupina.
Zemědělci jsou zoufalí, to jim klidně můžeme věřit. Právě na venkově, který si obyvatelé měst tak rádi idealizují, panuje kapitalismus bez omezení. S jeho klady i zápory.
Ke kladům patří, že zemědělci už nejsou chudí. Dnes už je to zapomenuto, ale ještě ve 30. letech 20. století bylo mnoho statků tak malých, že jejich majitelé hladověli. Jak nuzný život na venkově byl, popsala působivě ve svých pamětech „Herbstmilch“ [Podzimní mléko] bavorská selka Anna Wimschneiderová. Její otec měl jen devět hektarů a jídla bylo tak málo, že děti hltaly i brambory původně určené jako krmivo pro prasata.
Rodina Anny Wimschneiderové nebyla výjimkou: v roce 1933 žilo přibližně 12 milionů Němců na selských statcích, které byly příliš malé na to, aby svým obyvatelům zajistily dostatečný životní standard. Celkem takto žilo 18 % veškerého obyvatelstva. Teprve v 50. letech 20. století začal být život na venkově pomalu pohodlnější a blahobytnější. Byla scelena pole a začaly se používat zemědělské stroje. Bylo možné obdělávat větší plochu na hlavu - a tím se dostalo bohatství i na venkov.
Zemědělci musejí také akceptovat pravidla
Technologický rozvoj nezůstal bez následků: zemědělství se proměnilo ve svého druhu průmyslové odvětví a podléhá nyní rovněž mechanismům kapitalismu. Stejně jako ve všech ostatních odvětvích došlo i na venkově ke koncentraci. Velké statky pohltily malé, protože používaná technika je tím levnější, čím více zboží se vyrábí. Tento zákon platí pro auta stejně jako pro tuny pšenice. Dotace EU tento trend být větší a větší sice nespustily, ale posílily ho.
Většina konvenčních zemědělců je přesvědčena, že budoucnost má jen „moderní“ zemědělství. Industrializaci na svých statcích vítají. Pak ale musí také akceptovat pravidla, která platí pro jiné průmyslové podniky.
Každému chemickému koncernu je jasné, že nesmí vypouštět splašky do nejbližší řeky. Zemědělci nemohou mít privilegium zamořovat podzemní vodu. Kejda, která se v nadměrném množství vylévá na pastviny, není hnojivem - ale nebezpečným odpadem.
==
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.
Komentář navazuje na analýzu, kterou jsme zveřejnili v čísle 52-53/2019.
Rámcový přehled zemědělské politiky s důrazem na subvence (v některých detailech od r. 2016 již mírně zastaralý) je zde.
Žádoucí změny pro novou Společnou zemědělskou politiku (EU) jsou shrnuty zde.