Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Zlatá studna Suchého a Šlitra

Z pořadu, který inspiroval tento text.

Recenze s úniky do eseje, osobního vyznání a výročního nekrologu.

19. října Jiří Suchý vystupoval v Rudolfinu a pořad, který tam předvedl, předvedla Česká televize na své obrazovce 26. prosince. To datum nebylo zvoleno náhodou. Padesát let předtím totiž zemřel Jiří Šlitr, který ve své one man show hře Ďábel z Vinohrad (jejímž autorem byl Jiří Suchý) řekl tehdy kacířskou větu: „Stejně si musíme jednou zahrát v Rudolfinu, tam je vždycky dobře utřený piáno a vyvětráno!“ Tak jako uvedení jejich opery Dobře placená procházka v Národním divadle před 10 lety (ve „výroční“ režii Miloše Formana) byl i dnešní koncert v Rudolfinu (s nímž přišli organizátor festivalu Struny podzimu Marek Vrabec a půlka slavného bratrského polykulturního dua Cabani Michal Caban), retro-počinem, který měl nejen pamětníkům cosi připomenout. Suchého vystoupení se dnes střídalo s promítáním legendárního televizního Recitalu ’64, který na mě působí silou osobních vzpomínek (nejenže moji prarodiče byli v pražské Městské knihovně na premiéře divadelního Recitalu, kde si lidí vynutili tolik přídavků, že Jiří Suchý musel pořad ukončit charakteristickou větou: „Zahrajeme si takovou hru. My teď JAKO zazpíváme poslední písničku a vy pak JAKO půjdete domů.“ – i vždy když mi o třicet let později jako teenagerovi bylo nejhůř, jel jsem do Kutné Hory ke kamarádovi Honzovi, který měl doma video a vždycky mě zachraňoval lahvovým pivem a Recitalem ´64), ale hlavně má celonárodní hodnotu manifestu čs. kultury 60. let 20. století.

Velký třesk Semaforu – zelená pro československou kulturu

Bez zveličování se dá říct, že vrchol české a slovenské kultury se začal v Bruselu (jak symbolické pro dnešní dobu!) roku 1958 na světové výstavě Expo v pavilonu, který byl později přenesen na pražskou Letnou a jímž mě shodou okolností právě před týdnem prováděl přítel Zdeněk Buchtela. Dnes, kdy tam sídlí reklamní agentura, už v budově málokdo ví, že právě zde byl poprvé předveden první multimediální program světa Laterna magika, který byl spojením filmu a divadla, na němž se podílel vrchol tehdejšího československého umění. Technickou koncepci vysouvacích promítacích pláten, tzv. polyekran, před nímž se odehrával sychronní divadelní děj, vymyslel Emil Radok s legendárním scénografem Národního divadla Josefem Svobodou, šéfem Laterny Magiky a režisérem programů byl jeho bratr, brilantní filmový i divadelní režisér Alfréd Radok, jeho asistenty pak Miloš Forman, Ján Roháč a Vladimír Svitáček, dramaturgem Zdeněk Mahler, a hlavním aktérem programu multiinstrumentalista Jiří Šlitr, který hrál na pódiu na klavír a na plátně pak na pět dalších nástrojů, které ovládal: trubku, křídlovku, saxofon, kytaru a banjo (Miroslav Horníček později tento virtuózní výkon zlehčil alespoň dodatkem: „Ale neuměl tehdy ještě přes jeviště ani chodit, takže kvůli němu museli vymyslet ty chodící chodníky, co jsou dneska na letištích.“) Tento program, který spoluzískal čs. pavilonu první cenu: zlatou medaili výstavy, kromě toho, že po desetiletí stalinské konzervy otevřel Československo světu (a svět československým umělcům, kteří se díky Bruselu poprvé dostali na západ: například tehdejší šéf literárně-dramatické redakce Čs. televize Jaroslav Dietl během návštěvy Bruselu v belgické televizi poprvé viděl nový neznámý žánr: seriál...), především znamenal průnik světa ke všem občanům tehdejšího Československa. Po letech ustrnulého realismu se v ČSR mohla znovuprojevit avantgarda oživená bruselskou inspirací, a to nejen v podobě „bruselských“ písmových fontů, lustrů, tapet, nábytku a dalšího designu spotřebního zboží, ale i v tom, že do divadel a médií byl oficiálně vpuštěn rock´n´roll spolu s exkluzivní československou varietou západní beatnické poezie, tak zvanou poezií všedního dne, kterou v první řadě představoval textař Jiří Suchý. Ve chvíli, kdy se ti dva (díky zásahu Miroslava Horníčka) spojili, vznikla legenda jménem Semafor (to zase především díky stranickému organizátoru, občanským povoláním hudebnímu skladateli, Karlu Marešovi, mj. zakladateli skupiny Olympic, který nahoře vysvětlil, že štědře zasponzorovat ty tehdy ještě málo známé kluky a holky se čs. kultuře bohatě vyplatí), jež se stala inkubátorem, v němž během pouhého desetiletí existence dvojice vyrostly často i v mezinárodní hvězdy talenty před Semaforem neznámé a mnohdy ještě nedoučené: zpěváci a herci Karel Gott, Waldemar Matuška, Šimek a Grossmann, Paleček a Janík, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Eva Pilarová, Karel Černoch, Petra Černocká, Pavel Bobek, Michal Prokop, Hana Zagorová, František Ringo Čech, Josef Dvořák, Petr Nárožný, Jiří Datel Novotný, Dagmar Patrasová, ale i režiséři jako Miloš Forman (kterému Jiří Suchý půjčil svoji kameru a on s ní a s magnetofonem zvlášť v Semaforu natočil svůj první film Konkurz), Ján Roháč (režisér prvních čs. videoklipů, inspirovaných písněmi S+Š, za což se Forman a Roháč dvojici odvděčili televizní režií jeho Dobře placené procházky, a Roháč se Svitáčkem prvního čs. velkofilmu 60. let Kdyby tisíc klarinetů, Roháč sám kromě desítek režií divadelních představení Semaforu pak i původním televizním Recitalem ´64), Ladislav Smoljak (ještě před Cimrmanem), Antonín Moskalyk (pozdější tvůrce Pavlíčkovy televizní Babičky či Četnických humoresek) nebo Jan Švankmajer a Juraj Herz (tehdy v semaforském období ještě nikoli režiséři, nýbrž loutkoherci), výtvarníci jako Zdenek Seydl, či básníci všedního dne jako Ludvík Aškenazy a textaři jako Jan Schneider, hitmaker československé populární hudby 60. let.

Bylo to dáno tím, že zakladatelé Semaforu Suchý a Šlitr nebyli jen prvoplánoví baviči: oba byli hudebníci, skladatelé i grafici, a Šlitr se po vzoru Suchého, který je nadto básník, dramatik, spisovatel, scenárista a režisér, stal ještě zpěvákem a hercem. Semafor měl z titulu svého názvu v malém obsáhnout všech sedm antických múz SEdm MAlých FORem. Teprve po inspiraci Semaforu se začala rodit další malá divadla, která začala čs. kulturu zásobovat novými vynikajícími umělci: pražský Činoherní klub, Rokoko, Apollo, Divadlo Járy Cimrmana, brněnské Večerní Brno a Husa na provázku, bratislavské Divadlo Na korze a Radošinské naivné divadlo, ústecké Kladivadlo, olomoucký DEX-klub, Ostravská divadla Pod okapem a Waterloo, liberecká Ypsilonka... Semafor se stal ohniskem, kterému se v naší kultuře nevyhnul nikdo; například jazzman od mládí Josef Škvorecký si na své tvorbě kupodivu nejvíce cenil, že se v „roce Miráklu“ (1968) mohl stát libretistou semaforského filmového muzikálu Zločin v šantánu – a Američan Miloš Forman po svém režijním návratu do vlasti angažoval do filmového Amadea takřka celý Semafor (včetně scenáristy a režiséra představení, které je roznětkou tohoto textu, Michala Cabana – ale kromě exprincipála divadla Jiřího Suchého, který se tehdy na filmovém plátně po svém normalizačním zákazu ještě nesměl objevit...). Někteří dnešní umělci pak v Semaforu vznikli téměř doslova: jako dnešní divadelníci (kteří opět spojují více forem) bratři Petr a Matěj Formanové, synové výše zmíněného semaforského inscenátora Miloše Formana a herečky divadla Věry Křesadlové, zatímco jiní jsou už druhou generací rodů s ním spojených, jako dramaturg recenzovaného televizního pořadu Jiří Hubač mladší, jehož otec, velký dramatik Jiří Hubač jako šéf literárně-dramatické redakce ČST připravoval televizní inscenace semaforských her, klavírista a herec Václav Kopta, jehož otec básník a textař Pavel Kopta rovněž spolupracoval se Semaforem, anebo syn prvního inspicienta, dlouholetého herce a posledního intendanta divadla Vladimír Hrabánek mladší, který mi pod náčrt tohoto textu na sociální síti napsal poznámku, již načal slovy: „žiji vedle Semaforu asi už od narození…“

Šli dva Šlitři…

… tak ještě za mého dětství v 80. letech, tedy skoro 20 let po smrti druhého JŠ, zněla říkanka školních dětí. Jiří Šlitr, který po úspěchu S+Š v pařížském divadle Olympia toužil po angažmá na Broadwayi, byl paradoxně tím, kdo divadlo udržel v době, kdy Jiří Suchý po okupaci v roce 1968 zůstal v zahraničí (z prázdninové Jugoslávie, kde mu jako uprchlíkovi bez prostředků zaplatili práva na legendární Dobře placenou procházku, ačkoli věděli, že ji nebudou inscenovat, se s rodinou přesunul do Británie). Byl to JŠ, na jehož zavolání se Jiří Suchý v prosinci 1968 vrátil do vlasti, jejíž systém podpory kultury, zbavený v roce 1968 cenzury a obdivovaný i západem, začal být pomalu opět vykupovaný zákazy. Jiří Šlitr (o pouhé tři roky starší než dnes já!) odešel symbolicky, ve vánoční době roku 1969, kdy ještě nebylo všechno ztraceno, ale už se ztrácelo mnoho. Pustil svým rodičům desku se svou nejnovější písní Jó, to jsem ještě žil a odešel do svého ateliéru za Jitkou Maxovou (dcerou Borise Michajlova-Brina, který před lety ze zásahu vyšších míst vystřídal geniálního Alfréda Radoka ve funkci šéfa Laterny magiky, v níž Jiří Šlitr poprvé zazářil), aby tam s ní zemřel stejnou smrtí jako pět let předtím básník Václav Hrabě a rok předtím ve Vídni herec Hugo Haas (v plynovém spotřebiči zhasl oheň, a místnost, v níž spali lidé, se naplnila jedovatou látkou, přinášející tichou a bezbolestnou smrt).

…ten druhý stále jde

Jiří Suchý během dnešního koncertu zpíval píseň, kterou dvojice těsně před Šlitrovou smrtí napsala pro krásnou divačku v sedmé řadě, kterou si tak JŠ nevědomky vybral jako svoji nástupkyni: Jitku Molavcovou. Kdyby se JŠ se svou touhou následovat cestu mezinárodně slavného českého revuálního skladatele Rudolfa Frimla dožil dnešních dnů, patrně by už nefungoval jako Jiří Suchý, který nejen že ve svých 88 letech stále dokáže psát, komponovat, hrát, malovat, zpívat v Rudolfinu a držet při životě své stále méně dotované silně nekomerční divadlo (když Semaforu pro zastavení dotací hrozil zánik, Suchý o tom se svým typickým humorem napsal dva muzikály: Mizina číhá a Děti kapitána Granta), ale ze svých vlastních úspor zároveň také financuje produkci nezávislých uměleckých filmů a serveru Stará Fronta Zítra, které (pod jeho v našich kruzích již zlidovělým heslem „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal“) bojují s dnešní kulturní komercializací a primitivizací. (Autor recenze si neodpustí nekorektní zmínku, že poslední hra celoživotního katolíka, ale zároveň celoživotního příznivce erotické poetiky všedního dne, se jmenuje „Me too“ a bere si na satirický paškál stejnojmenný jev, který k nám jako mnoho jiných přichází z jedné zámořské puritánské země…)

Přestože Jiří Suchý (v písni, kterou napsal s Michalem Horáčkem jako znělku seriálu Život je ples, a která se pak stara hymnou jeho „stáří“) dodnes zpívá: „kdykoliv kdekoliv / vždy si mě najde / to potěšení, že jsem živ“, jeho dvojice s 50 let zemřelým Jiřím Šlitrem je už dnes nesmrtelná - díky zlaté studni melodií, textů, filmů, výtvarných motivů, i celé generace umělců, které si v kouzelných 60. letech 20. století vychovala. Představuji si, co bude padesát let po jejich smrti či let po skončení jejich umělecké kulminace s odkazem 90 procent „superstar“ autorů a interpretů dnešní „české“ a „slovenské“ módně-spotřební „kultury“ - a usmívám se. Je-li na tomto světě přítomen nějaký soudce, kterého (jak dnes řekl o melodii své písně Hluboká vráska Jiří Suchý) „svede pochopit i ten nejprostší z přítomných“ - je jím doktor Čas...

Jiří Suchý: Recitál 1964/2019. Česká televize 2019. Scénář Marek Vrabec, Michal Caban, Jiří Suchý, režie: Michal Caban a Rudolf Vodrážka, 80 minut. Odkaz na celý pořad najdete zde.