Evropská unie na rozcestí
Je nyní euro v ohrožení? Velká koalice v Berlíně odmítá koronabondy a tím prohlubuje rozkol mezi severní a jižní Evropou. EU je v krizi, říká hospodářský historik Adam Tooze.
taz: Pane Tooze, Německo nechce v eurozóně společné dluhopisy, tzv. koronabondy, které mají pomoci jižní Evropě z krize. Je to rozumné?
Adam Tooze: Z krátkodobého hlediska je to pro Scholze (ministr financí SRN, pozn. KN) a Merkelovou výhodné. Vyhýbají se tomu, aby posílili Alternativu pro Německo (AfD), která přece vznikla z protestu proti záchraně eura. Z dlouhodobého hlediska to ale chytré není.
Proč?
Německo z eurozóny, která bude tímto odmítnutím oslabena, mimořádně profituje. Frustrace v Itálii a ve Španělsku je enormní. Mluvil jsem s jedním ministrem v Madridu, který není nijak euroskeptický, byl ale velmi rozzlobený. Naděje Berlína, že to půjde bez dluhopisů, je naivní.
Německo na rozdíl od Nizozemska přece prosazovalo, aby úvěry Evropského stabilizačního mechanismu nebyly spojovány s nutností reforem. Je evropský záchranný deštník použitelným nástrojem?
Ne. Italové nemohou prostředky z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) přijmout, nehledě na to, že ty částky jsou beztak příliš nízké na to, aby znovu nastartovaly italskou ekonomiku. Němci si neuvědomují, jak velké škody dosud byly napáchány. V letech 2008–2018 se hospodářská propast mezi Německem a Itálií enormně zvětšila: o 8 000 eur na hlavu a rok, měřeno hrubým národním produktem. To je pro italskou ekonomiku katastrofa.
Průzkumy ukazují, že polovina Italů je nyní pro vystoupení z EU. Politická elita v Berlíně to nebere vážně. Proč ne?
Znám inteligentní německé kolegy, kteří odvedli na ministerstvu financí důkladnou drobnou práci při navrhování projektů ESM nejrůznějšího druhu. Je to dobře míněno – ale politicky to není proveditelné. ESM je v Itálii symbolem arogance Němců a dalších „seveřanů“. Tak to tam nevidí jen populisté, kteří pracují s resentimenty proti ESM, ale i proevropští politici. V Berlíně nechápou, jaké jizvy eurokrize v jižní Evropě zanechala.
V krizích se jasněji projeví mocenské vztahy. Co zde vidíme? Je Německo v EU dominující nebo hegemoniální mocí?
V eurokrizi po roce 2010 bylo hegemoniální pojetí v některých okamžicích prospěšné. Byly situace, ve kterých byla v EU poptávka po vedení a nápadech, které mohly přijít jen z Berlína. Nyní je ale situace jiná. Berlín nemusí vést, musí se spíš chovat kooperativně a signalizovat: „Ano, bondy jsou dobrý nápad. Udělejme to. Přispějeme naším úvěrovým ratingem, to prakticky nic nestojí.“ Vše, co se od Berlína očekává, je souhlas s koronabondy. EU momentálně nepotřebuje Německo jako hegemona. Německo jen blokuje, nic víc. Využívá právo veta.
Proč Berlín tak vehementně šlape na brzdu?
Politická elita v Německu se obává, že s koronabondy padne zásadní rozhodnutí ve prospěch obecné komunitarizace dluhů v eurozóně. Má strach, že Francie a Itálie situaci využijí k prosazení eurobondů, jak to chtějí už dlouhou dobu. Berlín je přesvědčen, že v této výjimečné situaci vznikne precedens. Kromě toho má Německo sklon svůj přínos přeceňovat. Jde o to převzít záruky v rozsahu podle počtu obyvatel a hospodářské výkonnosti. To by bylo asi 26 procent celkové hodnoty dluhopisů, víc ne.
Je spor o koronabondy jen normální tahanicí EU o peníze? Nebo je ve hře existence eura?
Mnohé naznačuje, že se nacházíme na rozcestí – v jakémsi bodě zvratu, kdy se vybíjí dlouho hromaděné napětí, které nemohlo být uvolněno obvyklými nástroji dosahování kompromisu. Iniciativní postup devíti států EU, které požadovaly koronabondy, byl hlasitým signálem. Předpokládám, že na ministerstvu financí v Berlíně byli tímto demonstrativně veřejným spojenectvím Paříže, Říma, Madridu a jiných šokováni. A Macron nepolevuje – například poskytl velkolepý rozhovor listu Financial Times.
Kde se bere fobie Němců z dluhů? Má to historické kořeny?
To se tvrdí často. Ale podívejte se do historie. Tak jako jiné západoevropské země dělala i Spolková republika Německo od sedmdesátých let 20. století dluhy, aby mohla financovat stát blahobytu. Pokud jde o výši státního dluhu, bylo Německo za Kohla mezi zeměmi EU někde uprostřed. Odlišná cesta Němců ve fiskální politice je novinkou. Začala za červeno-zelené koalice v letech 1998–2005 a první velké koalice, která následovala. Takzvaný Hartz IV a politika úsporných opatření předznamenaly zlom, politiku ukáznění a sebeukáznění, která vedla k dluhové brzdě a černé nule.
Historie v německém odmítání dluhopisů roli nehraje?
Ano, ale jinak, ne ve smyslu pokračujícího působení historického traumatu. V období od Kohla po Merkelovou došlo ke zlomu v pojetí dějin. Pro Kohla byla integrace Německa do Evropy fundamentální záležitostí – a EU otázkou války a míru. Kohl zastával bismarckovskou koncepci: jsou okamžiky v dějinách, kdy musejí velcí muži jednat, ať to stojí cokoli. Nová generace politiků 90. let toho ale měla plné zuby. Místo toho nastoupila v Berlíně myšlenka, že velkým učitelem, který nutí státy, aby dělaly domácí úkoly, je globalizace. Pokrok byl definován jako konkurenceschopnost. Poněvadž pouze flexibilním přizpůsobením se globalizaci vznikne autonomie a schopnost států jednat. To je lekce, kterou chce Berlín uštědřit jižní Evropě.
Potřebujeme tedy více Kohla a méně Merkelové?
To je spekulace. Kohlovo pojetí dějin mu ale umožňovalo přehlížet drobnosti, jako je rozpočtová kázeň.
Evropská centrální banka před několika týdny oznámila, že nakoupí státní dluhopisy za 750 miliard eur, aby uklidnila finanční trhy a stlačila úroky pro Itálii a Španělsko na únosnou úroveň. Je to náhrada za koronabondy?
Fakticky ano. Evropská centrální banka (ECB) momentálně zachraňuje euro, dostává se ale do problému. Musí svůj mandát vykládat extrémně široce, aby vůbec mohla státní dluhopisy nakupovat. ECB tvrdí, že tím zachová funkční peněžní systém, což je jejím úkolem. Konzervativci však ECB vytýkají, že s chatrným právním odůvodněním přerozděluje riziko, což se podobá koronabondům. Tato kritika není neopodstatněná.
Konzervativní kritici ECB s tím chtějí jít ke Spolkovému ústavnímu soudu. Co se stane pak?
Spolkový ústavní soud bude stát před dilematem, zda může označit nákupy dluhopisů ECB za protiprávní. Tím by ale zavrhl celou politiku ECB, což není představitelné, protože by pak zkolabovala eurozóna. Takže Spolkový ústavní soud přijme ony chatrné důvody ECB a zesměšní se. Ale: tato situace vznikla jen proto, že ECB musí dělat to, co se neodváží udělat politici – totiž stabilizovat euro. Je to začarovaný kruh. Spolková vláda si může odmítání koronabondů dovolit, protože úroky v Itálii po výše uvedeném oznámení ECB už neletí vzhůru. Když už kvůli intervenci ECB nejsou rozdíly v úrocích tak dramatické, nejsou společné dluhopisy potřeba. Vždy se tak obnoví status quo.
Nevypadá to moc pěkně, ale nějak to funguje. Není to typická EU?
Tento status quo však není stabilní, je křehký. Chybí mu demokratický základ. Delegitimizuje to všechny aktéry. I Merkelovou a Scholze.
Do jaké míry?
Pokud by Merkelová a Scholz systematicky přemýšleli o podmínkách své politiky, došli by k tomuto: ECB vytváří na nelegitimním základě stabilitu, která pak teprve umožňuje Berlínu a Haagu dělat úzkoprsou politiku. Fakticky jedná ECB jako normální centrální banka, ale aniž by k tomu měla solidní právní důvod.
Není toto protloukání se normálním způsobem fungování EU?
Jako Brit nemám nic proti pragmatismu. Nějak prokličkovat neznamená hned konec světa. Musíme ale vidět, že tato metoda má své meze a teď v krizi s sebou nese neskutečné politické náklady: bude poškozena legitimita ECB, EU, eurozóny i německé politiky a německých ústavních orgánů.
Další videokonference předsedů vlád se uskuteční 23. dubna. Co zde můžeme očekávat od Merkelové a Scholze?
Zatím nelze předvídat, zda Berlín bude chtít udělat něco konstruktivního a bude například souhlasit s fondem obnovy. Spíš o tom ale pochybuji. Francie je nyní jako strategický aktér pohyblivější a důležitější – nejen v EU, ale i v otázce globálního oddlužení chudých zemí. Zajímavá je otázka, zda Paříž zajde tak daleko, že společně s osmi partnerskými zeměmi vydá vlastní koronabondy – bez Berlína, ale s pomocí ECB.
V Německu koronabondy obhajují i neoliberální ekonomové. To by bylo za finanční krize nemyslitelné. Je to důležité?
Ano, to je velmi důležité. Neoliberální ekonomové prolomili tabu a odstranili překážky v diskusi. Stejně pozoruhodné mimochodem je, že je pro koronabondy i pan Weidmann z Bundesbank. Zachraňují tím alespoň trochu tvář německé politiky. Italští a španělští politici, kteří se zasazují o EU, mohou svým voličům alespoň říct: existují i rozumní Němci. Německo není úplně beznadějný případ.
Balík pomoci EU
Balík pomoci EU se dosud skládá ze tří pilířů: Fond na záchranu eura Evropského stabilizačního mechanismu poskytne úvěry ve výši až 240 miliard eur. Evropská investiční banka může firmám poskytnout úvěry ve výši až 200 miliard eur. Sto miliard eur z prostředků EU může být použito na podporu tzv. kurzarbeitu.
Adam Tooze
Věk 53 let, je profesorem historie na Columbia University v New Yorku. V roce 2018 vyšla jeho studie „Crashed“, která je považována za stěžejní dílo o finanční krizi v roce 2008.
Poznámka redakce: do data uzávěrky tohoto čísla KN (sobota 9. května 2020) německá vláda svůj odmítavý postoj k vydání koronabondů nezměnila a Francie ani unijní instituce se nepokusily ji obejít. Spolkový ústavní soud označil nákupy dluhopisů vybraných členských států Evropskou centrální bankou (ECB) za „částečně v rozporu s německou ústavou“ (a tím nepřímo i s mandátem ECB). Nařídil proto německé centrální bance, aby do tří měsíců přerušila nákupy dluhopisů v rámci programu ECB, pokud unijní banka do té doby neprokáže, že tyto nákupy jsou „nutné a přiměřené“. Evropská komise reagovala připomenutím, že Soudní dvůr EU již dříve rozhodl, že takové nákupy dluhopisů jsou v souladu s unijním právem. Komise upozornila, že Soudní dvůr EU jako jediný je oprávněný tuto otázku posuzovat a že unijní právo je nadřazené národní legislativě.
Podle nedávno publikovaného průzkumu veřejného mínění (který provedl Ústav Maxe Plancka pro společenský výzkum v Kolíně nad Rýnem) je německá veřejnost v této otázce rozpolcená, ale pokud by vydání koronabondů bylo nutné k udržení Itálie v EU, 51 procent respondentů by je podpořilo.
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.