Planeta (příliš mnoha) lidí
Michael Moore oslavil letošní Den Země (22. 4.) po svém: zpřístupnil svůj nový dokumentární film. Podle některých klimatických aktivistů v něm prý nespravedlivě útočí na obnovitelné zdroje energie. Ale co když útočí na něco jiného – a po zásluze?
Moore ve svém novém filmu Planeta lidí (Planet of the Humans) nešetří patosem už v titulku, nemluvě o závěrečných drásajících sekvencích s trpícími orangutany. Naprostá většina obsahu filmu se ale věnuje odvrácené straně rozvoje obnovitelných zdrojů energie a vůbec pochybnostem o něm – když ho podporují američtí miliardáři a nadnárodní korporace. Ten dovětek je důležitý.
Klimatičtí aktivisté v USA, ČR i jinde jsou pobouřeni, některé organizace dokonce požadují jeho stažení z distribuce. Možná mu tím jen dělají reklamu, protože za ty necelé tři týdny má jenom na YouTube více než 7 600 000 zhlédnutí.
Kritici filmu vyčítají jednostrannost, manipulaci až demagogii, nedůvodnou paušalizaci atd., ti nejrozhořčenější mluví přímo o lžích. Jsou to tedy reakce, které vyvolaly prakticky všechny filmy M. Moora, z nich nejznámější jsou Fahrenheit 9/11, Bowling for Columbine nebo Sicko. Pro přesnost budiž řečeno, že Planetu lidí Moore jen spoluprodukoval, přičemž scénář a režii obstaral Jeff Gibbs, který v něm také účinkuje jako průvodce a vypravěč.
Gibbs postupně odhaluje pokrytectví „plně obnovitelných“ festivalů, které si ale pomáhají z rozvodné sítě, a hamižnost Al Gora a různé nedostatky některých amerických environmentálních vůdců (zejména Billa McKibbena z organizace 350.org). Když jsou přistiženi, odhaleni, trapně se vymlouvají. Autor naopak dává slovo (a fakticky přisvědčuje) drobným místním aktivistům, kteří obvykle brání konkrétní kousek krajiny před výstavbou sporného a někdy až megalomanského zařízení například na pálení dřevěné štěpky nebo využití sluneční energie. I ve Spojených státech totiž znají dilemata mezi ochranou přírody a produkcí „zelené“ energie.
Tamní establišment, zahrnující i bývalého prezidenta Obamu a řadu dalších republikánských i demokratických politiků, jakož i vedení vlivné neziskovky Sierra Club (něco mezi Českým svazem ochránců přírody a Člověkem v tísni) ale skutečná dilemata neřeší, před problémy zavírá oči a soustředí se na oboustranně výhodné partnerství s velkými bankami a průmyslovými korporacemi.
Film zdůrazňuje, že do byznysu se zelenou energií vstupují miliardáři a nadnárodní korporace, a to nejspíš s vidinou zisku, respektive renty z velkorysých dotací (Richard Branson, Vinod Khosla, Michael Bloomberg nebo banka Goldman Sachs). To jsou kromě jiného mistři tzv. greenwashingu – takový Bloomberg se nechá oslavovat (a dotovat) jako dodavatel čisté energie, ale ve skutečnosti dodává jen energii „čistší“ s velkým podílem zemního plynu, tedy o něco čistšího, ale pořád fosilního paliva, jehož spalování dál přispívá ke skleníkovému efektu v zemské atmosféře. Nutno uznat, že gradující rozvrat klimatu není ve filmu nikterak zpochybněn.
Zpochybněny jsou ale možnosti úplné náhrady uhlí v (americké) energetice obnovitelnými zdroji. Mnohé argumenty k tomu jsou nesporné a známé, například energetická „řídkost“ slunečního záření, které musí být komplikovaně koncentrované. Film ale až příliš zdůrazňuje potřebu zálohy obnovitelných zdrojů tradičními elektrárnami pro tzv. základní zátěž sítě a například vůbec neuvádí současné možnosti, natož nadějnou budoucnost různých forem ukládání energie, jejichž rozvoj potřebu zmíněných záloh snižuje, a ještě dále snižovat bude. Není pochyb, že v některých důležitých technologiích jsou zatím fosilní paliva i konkrétně uhlí prakticky nenahraditelná. Ale proto se správně mluví o tzv. uhlíkové neutralitě (s využitím kompenzačních opatření na ochranu klimatu) a požadavek na nulové emise je jen utopií a hrubým zjednodušením, po právu snadno vyvratitelným.
O nedostatcích různých obnovitelných zdrojů energie ale v Planetě lidí promlouvá jakýsi, byť graduovaný, aktivista boje proti nim (Ozzie Zehner), který necituje odborné publikace a vůbec nezmiňuje konkrétní hodnoty koeficientu EROI, tedy reálné energetické výtěžnosti zohledňující celý životní cyklus zdrojů, ztráty při přenosu apod. Asi to není snadno zjednodušitelné. I obecněji se dá říci, že ve filmu silně zaznívají názory, ale slabě údaje – a když, tak jen dílčí, jen ty, které podporují kritiku a pochybnosti.
Gibbs tvrdí, že všude, kde přišel do kontaktu se zelenou energií, to smrdělo. Jenže uvádí právě jen sporné konkrétní příklady, případně už zmíněný greenwashing velkých korporací, nebo dejme tomu úvahu o možnosti vytápění pavilonu slonů jejich exkrementy (nejde to, těch exkrementů je příliš málo).
Environmentální publicista Radomír Dohnal v Ekolistu tvrdí, že „s filmem Planeta lidí se souhlasí těžko, ale za zhlédnutí určitě stojí“. Leckdo to ale může mít skoro naopak.
Sám se považuji za fanouška OZE (a hlavně energetických úspor) a už jen nepříliš aktivního ekoaktivistu, ale Planeta lidí mě nepobuřuje. S jejím hlavním poselstvím, tedy výše zmíněnou kritikou systému, velkých korporací, miliardářů a establišmentu totiž víceméně souzním. Je to velice důležité varování před nástrahami, které na cestě ke skutečně udržitelnému způsobu života číhají. Na rozdíl od několika mluvících hlav v tomto filmu přitom nepovažuji za jádro problému rostoucí počet lidí na Zemi. Upřímně ale věřím, že kdyby podobné dílo existovalo už před nějakými dvanácti lety, mohli jsme u nás v České republice včas poznat, že se řítíme do „tunelu“ nesmyslné podpory fotovoltaiky – a snad bychom zůstali u té smysluplné a přiměřené.