V zajetí roušky
V úterý ráno u nás zazvonila policie. Přesněji řečeno – dezinfekční jednotka. Když u našich domovních dveří zadrnčel zvonek, nemálo mě to překvapilo. Při dobré vůli u nás někdo zvoní tak jednou za měsíc, a to sousedka, která má na nás připojený telefon. Ale ta chodí zásadně pozdě večer nebo v neděli. Proto jsem byla opravdu zaskočená.
Koukla jsem do kalendáře, abych se ujistila, co je vlastně za den, a pomalu se začala šourat ke dveřím. Když jsem pak kukátkem vykoukla ven, byla jsem překvapená ještě víc. Ačkoli vlastně ne zas tolik. Události posledních týdnů nás už naučily se moc nedivit. Naše planeta je nemocná a v naší zemi máme karanténu. To je i důvod, proč jsem v úterý dopoledne doma v teplácích a nesedím ve škole.
Zeptáte-li se malého dítěte, co to je ta karanténa, odpoví vám, že to jsou takové prázdniny, kdy si může doma hrát a koukat se pořád na pohádky. Teenager vám už trochu otráveně vyloží, že se nesmí do školy, což je fajn, ale že doma se stejně musí učit a nemůže se vídat s kámošema a být furt zavřenej s rodinou je docela vopruz. No, a pokud najdete odvahu zeptat se dospělého zaměstnaného člověka (nedejbože OSVČ), řekne nejspíš, že to je peklo na zemi. Že neví, co bude zítra ani za měsíc, z čeho zaplatí nájem, že neví, čím ještě zabaví děcka, a že už ušil 287 roušek a že to je stejně nějaký politický tah, jen abychom nikam necestovali, a kdoví jak tohle skončí. Musíme připustit, že k takové situaci má přirozeně každý jiný přístup. Ale fakt je ten, že vláda nařídila zákaz volného pohybu osob po celém Česku kvůli šíření koronaviru. S možností výjimek: cesty do zaměstnání nebo na nákup, cesty dýchací však všichni musí mít zakryté, jinak je může stihnout pokuta.
Nasadila jsem si tedy roušku a otevřela dveře: „Dobrý den, děje se…?“ Ale než jsem to dořekla, přerušil mě policista v první linii. V první, protože za ním stála ještě druhá – tři postavy od hlavy až k patě v bílém skafandru, s ochrannými brýlemi, gumovými rukavicemi a s červeným kufříkem. „Máme zde hlášenou osobu, která se potácela u vašeho domu bez roušky, kýchala do vzduchu a smrkala,“ oznámil mi šéf gangu. – Ano, slyšíte správně: potácející se osoba bez ochrany úst a nosu. Kvůli tomu teď zasahují pomáhat-a-chránit-muži u nás doma.
Myslím si, že nejsem jediná, komu tohle sezení doma zrovna neprospívá. Například někteří mí známí si obarvili a všelijak přestříhali vlasy, kamarádka v e-shopu objednala bicí soupravu, ale zásahová jednotka asi nevyjíždí z nudy. Po chvíli zírání ze mě vypadlo jenom hloupé: „Aha“ a potom ještě „ale my jsme nikoho nevolali.“ Policista už uvolnil svůj vzpřímený postoj: „Hlášení bylo z domu odnaproti, že osoba se pohybuje před vaším domem.“
Před naším domem je malá předzahrádka, která se stáčí za dům do ovocného sadu, kam teď otec, když nemůže do práce, každé ráno chodívá. Pomalu jsem si začala v hlavě skládat, jak to celé vzniklo. Už několik dnů se drželo teplé počasí a dnes v noci většina stromů vykvetla. Náš otec je alergik na pyly všeho druhu. No, a pak je tu bývalá stranička paní Jandová odnaproti s alergií na lidi také všeho druhu.
Sešla jsem schodky a s vyzbrojenou ochrankou v zádech jsem zašla za dům. „Tatí!“ houkla jsem do sadu. Zpoza stromu se vynořil muž se zarudlým a opuchlým obličejem, rouškou staženou na krku, s kapesníkem u nosu. Myslím, že už nemusím dopodrobna vysvětlovat, jak vše pokračovalo. Otec se také zprvu naší návštěvě divil, ale když se mezi řečí znovu rozkýchal, jednotka v ochranných skafandrech už pochopila. A že bylo horko, začali si sundávat přilepené gumové rukavice. Policista se začal omlouvat, že to není poprvé, co vyjeli na planý poplach.
Obrněné vozidlo do pár minut odjelo a s ním zalezla i pozorovatelka paní Jandová. A sedmé úterý v karanténě pokračovalo zase líně dál.