KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Voda (pro potřeby tohoto článku sladká, ne mořská) je z pohledu legislativy v České republice de facto neveřejný statek. Veřejným statkem je totiž pouze, dokud nespadne na zem. I když §3 odst. 1 vodního zákona říká „Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují“, není to z pohledu zákonodárce ochrana veřejného statku, ale ochrana vodohospodářských subjektů a jejich podnikání.
Ve chvíli, kdy se voda dotkne země (pevné půdy, rostlinného porostu, zástavby nebo hladiny řek, jezer a vodních děl), se stává majetkem nejrůznějších vlastníků, převážně obcí a měst, případně zahraničních investorů, přičemž vlastníci vody z jiných zemí jsou v našem státě ve většině. Takový stav je z pohledu do budoucna velmi nevhodný, neboť voda jako komodita bude postupem let stále vzácnější, a tudíž její cena bude stoupat. Postupem času se voda stane strategickou surovinou, a význam jejího vlastnictví ještě více vzroste.

Privatizace vodáren

Předávání vodáren ze strany státu do rukou obcí probíhalo v letech 1992 až 1993. Do roku 1993 existovalo v ČR celkem 11 státních podniků, které provozovaly vodovody a kanalizace a měly na starosti obnovu a rozvoj vodárenské infrastruktury. V roce 1991 byl schválen zákon o převodu majetku státu na jiné osoby a Ministerstvo zemědělství vypracovalo Zásady pro privatizaci státních podniků oboru veřejných vodovodů a kanalizací.
Realizace privatizačních projektů vedla k rozdrobení velkých a funkčních organizačních struktur. Vzniklo cca 40 okresních vodohospodářských společností a dalších více než 1200 drobných provozovatelů s různou formou vlastnictví.
Stát delegoval správu vodárenského monopolu na města a obce a bezúplatným převodem majetku bývalých státních podniků převedl na samosprávu i odpovědnost a práva rozhodovat a řídit. Zároveň deklaroval svůj záměr, aby veřejné služby v oblasti vodárenství byly v budoucnosti realizovány prostřednictvím vodohospodářských společností (VHS), které trvale kontrolují a spravují samosprávy jednotlivých regionů (omezením převoditelnosti akcií VHS a vytvořením pravomoci zlaté akcie).
 
Stát tak deetatizoval státní podniky a současně vytvářel pojistky proti možným pokusům dále privatizovat vodárenský monopol. Vlastnická struktura vodárny byla uzavřená a stabilizovaná. Okolo 90 % akcií všech VHS vlastnily města a obce a tento podíl byl převoditelný pouze mezi stávajícími akcionáři. Pojistka omezující převoditelnost akcií prakticky vylučovala možnost privatizovat VHS, aniž by došlo k porušení stanov nebo obchodního zákoníku.
Čtyřicet okresních vodáren převážně vlastnilo celou infrastrukturu a současně zajišťovalo zásobování vodou pro více než 90 % obyvatel České republiky.
Tam, kde hospodaření s vodou zůstalo v rukou obcí a měst, je situace přijatelná, neboť o ceně vody rozhodují místní zastupitelstva. Řada obcí však dále prodala své vlastnictví vody jiným subjektům. Způsob, jak se dostaly do rukou zahraničních investorů, je dnes napadán v řadě žalob, ve kterých figuruje i podezření z korupce.
Tam, kde je voda v rukou zahraničních investorů, je už dnes voda dražší a vodné a stočné placené občany tedy vyšší. Nejde však jen o výši platby za vodné a stočné. Jediným zdrojem vodáren na obnovu a rozvoj vodárenských sítí jsou peníze za vodné a stočné vybrané od lidí. Tam, kde nedošlo v privatizaci vody k uzavření smluv se zahraničními investory, jdou zisky z prodeje upravené vody zpět do místních rozpočtů. U zahraničních vlastníků jdou zisky do zahraničí a jsou ve formě dividend vypláceny akcionářům.

Hospodaření s vodou v rukou měst a obcí:

Domažlice, Plzeň, Plzeň sever, Plzeň jih, Rakovník, Mladá Boleslav, Praha východ, Nymburk, Kutná Hora, Pelhřimov, Jičín, Pardubice, Havlíčkův Brod, Jihlava, Třebíč, Trutnov, Náchod, Ústí nad Orlicí, Žďár nad Sázavou, Svitavy, Blansko, Znojmo, Brno, Brno venkov, Břeclav, Jeseník, Bruntál, Vyškov, Kroměříž, Uherské Hradiště, Hodonín, Přerov, Vsetín. (33)

Voda v rukou zahraničních investorů:

Cheb, Sokolov, Tachov, Klatovy, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Chomutov, Teplice, Most, Louny, Rokycany, Beroun, Příbram, Písek, Prachatice, Strakonice, Český Krumlov, Kladno, Praha, Praha západ, Příbram, Liberec, Česká Lípa, Mělník, Jablonec nad Nisou, Semily, Kolín, Benešov, Tábor, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Chrudim, Šumperk, Olomouc, Prostějov, Opava, Nový Jičín, Zlín, Ostrava, Frýdek-Místek, Karviná (43)

Kauza Severomoravských vodáren a kanalizací

Přímým dokladem toho, co se v posledních třiceti letech dělo v oblasti vodárenství, je příběh privatizace Severomoravských vodovodů a kanalizací. Společnost Severomoravské vodárny a kanalizace (SmVaK) byla od roku 1992 do roku 1999 ucelenou obchodní společností vlastnící a provozující vodárenskou infrastrukturu téměř po celém Moravskoslezském kraji. Města a obce měly ve společnosti dominantní postavení s cca 90% vlastnickým podílem. Pokud by si společnost zachovala danou strukturu, mohla žádat o dotace z fondů EU. Vlastnická struktura měla zásadní vliv na obchodní politiku společnosti. Města přímo financovala rozvoj a obnovu infrastruktury v regionu a současně do budoucna svěřovala správu a provozování těchto svých investic společnosti a posilovala v ní své majetkové podíly.
Během roku 1999 odstartovala některá větší města neuvážený prodej akcií a vyvolala nekontrolovatelnou lavinu prodejů bez výběrových řízení a bez znaleckého ocenění. Tím ztratily města a obce ve společnosti nejprve majoritní a následně i blokační podíl.
Koncem roku 1999 SmVaK zcela ovládly koncerny Anglian Water (54,30 %) a společnost ONDEO Services (43,57 %). Tato změna vedla během dvou let k zásadní změně obchodní politiky SmVaK.
V období 2002–2008 byly přes dividendy vyplaceny novým vlastníkům všechny vytvořené zisky a byly vyplaceny i městy vytvořené nerozdělené zisky z minulých let. Během těchto let došlo několikrát ke změně vlastnictví. Naposled společnost Penta prodala 100 % svého podílu španělské společnosti Aqualia.
V důsledku privatizace přišla společnost SmVaK o možnost financovat rozvoj infrastruktury prostřednictvím dotací. Potřebný objem investic se na severní Moravě odhaduje na 12–15 miliard Kč. Ceny vodného a stočného fakturované společností SmVaK za 5 let vzrostly o 40 % a pokud se v budoucnu zohlední v cenách vodného a stočného potřeba financovat investice do infrastruktury, dojde z pohledu spotřebitele ke skokovému nárůstu ceny vody.
Podobný průběh lze vysledovat i v dalších regionech napříč celou Českou republikou. V mnoha případech již došlo k žalobám z důvodu podezření z korupce při prodeji akciových podílů. Privatizaci vodárenských společností také již několikrát řešil Ústavní soud. V průběhu je řada živých kauz, které prozatím nelze komentovat.

Důsledky privatizace

Popsané případy privatizace vodáren v podstatě vždy dokládají stejné důsledky pro veřejný sektor a spotřebitele.
Mezi základní znaky nevýhodnosti patří ztráta dosavadních zdrojů financování rozvoje infrastruktury, tj. výnosů a zisků dosahovaných při prodeji vody, ztráta přímé kontroly a rozhodování ve všech zásadních věcech týkajících se prodeje vody a často i výrazně vyšší růst cen vodného a stočného oproti vodárnám, jež zůstaly ve vlastnictví obcí.
Jako velmi důležitá se pak jeví ztráta nároku na dotace od státu a EU pro vodárnu a tím nutnost financovat investice z rozpočtů obcí či svazků obcí a ztráta schopnosti samostatně rozhodovat o rozvoji vodárenské infrastruktury v regionu, včetně rozhodování o prioritách výstavby vodárenské infrastruktury v průmyslových zónách.
Privatizace vodáren přinesla městům a některým vodárnám zpravidla jednorázové finanční zdroje, které však byly následně městy či vodárnami investovány zpět do vodárenské infrastruktury. Tento krátkodobý efekt se však postupně vytrácí.

Důsledky neuvážené privatizace vodárenství

Z pohledu měst a obcí i z pohledu státu na konci 90. let se mohl záměr privatizovat vodárny jevit jako správný krok. Převládal názor, že drahé a potřebné investice do odvětví se podaří částečně pokrýt zapojením soukromého sektoru. Realita privatizačních kauz však jednoznačně prokázala, že opak je pravdou. Do smluv mezi městy či vodárnami a provozovatelem nebyla zahrnuta kritéria provozování, sankce za neúměrný růst provozních nákladů a za nesplnění slibů inflačního růstu cen vodného a stočného. Nebyl do nich zapracován mechanismus participace veřejného sektoru na zisku z provozování, ani princip participace veřejného sektoru na růstu zisku z důvodu zvyšování produktivity provozování v důsledku výstavby nové vodárenské infrastruktury, kterou města financují. Pokud města vybudují novou vodárenskou infrastrukturu, musí ji v rámci nevýhodných smluv k provozování pronajmout stávajícímu provozovateli, protože jinou možnost vlastně nemají.
V roce 2004 již bylo zřejmé, že veřejný sektor se financování rozvoje vodárenské infrastruktury privatizací vodáren nezbaví. Přitom se ČR v rámci předvstupních jednání s Evropskou unií zavázala splnit směrnice EU v oblasti životního prostředí, což znamenalo, že během zhruba šesti let bude do vodárenského odvětví třeba investovat 60–80 miliard korun. Privatizací vodního hospodářství veřejný sektor přichází nejen o zdroje z výdělečné provozní činnosti, ale i o možnost čerpat zdroje z EU. Veškeré náklady jsou přitom postupně přenášeny na spotřebitele a daňové poplatníky.
Změna způsobu hospodaření ve vodárenství tak přináší jeden hlavní problém, s nímž budou daňoví poplatníci a spotřebitelé konfrontováni v nedaleké budoucnosti. Tímto problémem je potřeba najít prostředky, které pokryjí nutné investice do obnovy staré a výstavby nové vodárenské infrastruktury v ČR.
Dlouhodobé smlouvy zbavují města a obce, které zpravidla infrastrukturu vlastní, možnosti získat dotace z prostředků EU. Česká republika tedy dnes řeší, jak financovat infrastrukturu bez možnosti využít dotací. Jedná s Evropskou bankou pro regionální rozvoj, snaží se získat finance ze státního rozpočtu a také vyjednat v EU prodloužení doby na splnění závazků ČR v oblasti vodárenství.

Nástroje k částečné nápravě

Z pohledu na vývoj situace je zřejmé, že bude nutné zabývat se nápravou současné situace. Nástrojů k takové nápravě však mnoho není. A jsou převážně politické. Zestátňování (znárodňování) přitom nepřichází v úvahu. Zbývají tedy především úpravy daní, ale i zde je problém, neboť je zapotřebí dopředu vyřešit mnoho věcí v oblasti zachování férové hospodářské soutěže. Jedno je jisté: každý den prodlení v této věci nese další nárůst problémů do budoucna.