Eva Kantůrková oslavila májové jubileum
Členka našeho družstva, která se k nám připojila před deseti lety záhy po našem ustavení, oslavila 11. května tohoto roku devadesáté narozeniny. Její život byl naplněn tvorbou i různorodým občanským a politickým angažmá, což ve vysokém věku zúročila ve vyrovnané a kritické reflexi světa.
Když si vybavuju naše občasné potkávání z oné ustavující doby, vzpomínám si na silnou osobnost, která měla svůj pohled na svět podepřený pestrou a intenzivně žitou životní zkušeností. A když jsem nedávno poslouchal rozhlasový pořad, který právě v oné době (2009) s Evou Kantůrkovou připravila Alena Zemančíková a kterým nyní stanice Vltava připomněla spisovatelčino jubileum, ten dojem klidného a vnitřně konzistentního světonázoru je tu zas.
Já sám jsem s Evou Kantůrkovou v roce 2017 připravil pro Kulturní noviny rozhovor k výročí Charty 77, jejíž byla signatářkou a jeden rok i mluvčí.
Na otázku, co považuje za stále živé z poselství Charty i po roce 1989, tehdy odpověděla: „Onen její duchovní střed, to stálé, co naši civilizaci provází, její křesťanský původ, který je v dnešní historické situaci překrytý ziskuchtivostí, sobeckou svobodou, utrženou ze řetězu ohledu k svobodě těch druhých, propuknuvší asociálností vládnoucích vrstev, mocenskou nenasytností, a taky hrubostí a okázalou nekulturností. Je to doba civilizační krize a jejího přerodu do nových hodnot a souvislostí, ale mě občas, třeba když dočtu denní noviny, napadne báseň Heineho o slezských tkalcích: když Heine v každé další sloce vylíčí, co ještě horšího v sobě nese hrubá skutečnost, nechá potlačené tkalce opakovat: My tkáme, my tkáme, my tkáme. My tkáme nejen žité prokletí, ale také zatím ještě neviditelnou budoucnost.“
Myslím, že v této precizně formulované vizi se s jubilantkou potkáváme my všichni, kteří vytváříme Kulturní noviny. A rád jí také za celou redakci a okruh spolupracovníků k jejímu úžasnému životnímu jubileu přeju vše nejlepší a dobrou mysl.