Někde v dálce
Jaro je čas stvořený pro sonety – a jen málo je jich tak působivých jako tento od Josefa Hory ze sbírky Tvůj hlas (1930).
Někde v dálce už voní bezy.
Někde v dálce už
s kloboukem v ruce po zelené mezi
jde zamyšlený muž.
Člun po vodě se houpe, vítr vane
a vše je slib,
jenž z modrých větví tichým světlem kane
do vůně lip.
A je to jenom obraz tvého těla,
vzdálený chodec ten,
do jehož vlasů mlha napršela
ti jarem, jehož není.
Tím jarem, jehož není
a jímž už dnes se cítíš přemožen.