Společnost a politika Osobnosti

Ohlédnutí za cestovatelem po Zemi lidí

Miloslav Stingl.

V úterý 11. května zemřel ve věku 89 let Miloslav Stingl, člověk, jenž byl po několik desetiletí ikonou pro mládež i dospělé čtenáře. Všichni se zájmem i vzrušením četli jeho poučná i dobrodružná vyprávění o cizokrajných kulturách. Jako připomínku tohoto významného etnologa a cestovatele přinášíme rozhovor, který s ním vedl Jiří Plocek v roce 2012.

Miloslav Stingl (19. 12. 1930 – 11. 5. 2020) byl vedle dvojice Hanzelka a Zikmund náš nejznámější poválečný cestovatel. Vystudovaný právník a etnolog napsal v průběhu svého života přes 40 knih a stal se nejen oblíbencem několika generací českých čtenářů, ale současně i naším nejvydávanějším spisovatelem v zahraničí. Rodák z Bíliny navštívil v průběhu let více než 150 zemí. Jeho odborný zájem se upíral především na indiánská a tichomořská etnika. Jeden z indiánských kmenů, u nichž pobýval, si jej dokonce zvolil za náčelníka.

V roce 2012 jsem s tímto neobyčejně čilým, tehdy jednaosmdesátiletým cestovatelem připravil rozhovor pro Kulturní noviny. Jeho zkrácená podoba vyšla v tištěném vydání KN 8/2012. Bylo to v době, kdy Miloslavu Stinglovi vycházely nové knížky u brněnského nakladatelství JOTA. I po osmdesátce měl – přes narůstající zdravotní potíže – stále hlavu plnou plánů, neúnavně přednášel a vydával knížky.


Myslím, že cestovatel musí být svým způsobem blázen, protože překračuje hranice. Fyzicky i obrazně. Co vás pohnulo k tomuto bláznovství?

Každý jsme nějaký už od narození. Já jsem od absolutního dětství, od šesti, sedmi let chtěl poznávat svět. Jako osmiletý jsem si namaloval atlas světa se sto padesáti mapami. Jako desetiletý jsem si tam nakreslil mapu cesty kolem světa a tu jsem později vykonal. Mnozí rodiče chtějí, aby dítě dělalo přesně to, co oni. Můj tatínek byl horník a pak báňský inženýr, vodil mě do šachty, ale nebránil mně v mých zájmech. Já jsem měl určité jazykové nadání a z knížek jsem se naučil kdejaký jazyk. V devíti jsem už uměl španělštinu. Vystudoval jsem gymnázium a rodiče chtěli, abych si udělal nějaké dobré vzdělání. Byli jsme dva, sestra dělala medicínu a já jsem se hlásil na katedru mezinárodních vztahů na právnické fakultě. Na první pokus mě nevzali. Někdo na mě napsal negativní posudek, který se shodou okolností zachoval. Ukázali mi ho později v Akademii věd.

A co jste tedy dělal?

Tehdy existovala takzvaná směrná čísla, každá třída musela dát třeba jednoho strojního inženýra. Já jsem měl velikého kamaráda Waldemara Matušku. Jeho tatínek byl Cikán, Rom, na východním Slovensku. My jsme s ním a s takovou karlovarskou partou jeli na dva měsíce na Slovensko. To bylo, když jsem odmaturoval. A když jsem se vrátil domů a nevzali mě na tu vysokou školu, tak jsem dostal dopis od krajského národního výboru: Blahopřejeme vám k přijetí na Katolickou bohosloveckou fakultu a budete mečem církve Kristovy. Já jsem vůbec nic netušil, já jsem o žádný seminář nežádal a navíc, já nevím, jak jste na tom vy, ale já si nedokážu představit, že bych celý život žil v celibátu. Vždyť jsem napsal knížku Sex v pěti dílech světa, to není zrovna knížka pro faráře! Ono se nakonec ukázalo, že oni museli ze třídy poslat jednoho na katolické bohosloví. A musel to být někdo z katolické rodiny. Oba moji rodiče byli hluboce věřící, maminka byla z Hané a otec, doslova na smrtelné posteli, šel ještě na pouť. Tak holt já jsem byl ten, co kádrově odpovídal.

A pak jsem to znovu zkusil do Prahy, to už se posuzovaly jen znalosti a tam jsem byl z šesti set uchazečů nejlepší. Naše škola byla orientovaná na mezinárodní právo a učili to právníci. Kdybych měl správné kádrové předpoklady, šel bych po promoci na ministerstvo zahraničí. Jenže já jsem nikdy nebyl v KSČ, a dokonce pak ani v ROH. Natož u StB. Ti mě akorát sledovali, bylo jich několik.

Kam jste tedy šel po dokončení práv?

Okamžitě jsem přešel na filosofickou fakultu, na obor, který jsem chtěl dělat. Na etnografii. A tam už byla specializace na cizokrajnou etnologii. Já jsem studoval Indiány, a ještě za studií jsem se stal spolupracovníkem UNESCO (pozn. red.: v rámci Société des Américanistes a Société des Océanistes), což byla pro mě taková trochu politická ochrana. Vystudoval jsem a napsal jsem doktorskou práci o Indiánech v Chile. Ale tam jsem tehdy ještě nebyl.

Jak jste se uplatnil jako etnolog po vysoké škole?

Na tuhle práci bylo jedno jediné místo v republice, a to v Akademii věd. A to měl obsazené Čestmír Loukotka, otec spisovatelky Jarmily Loukotkové, který se zabýval indiánskými jazyky. A tak jsem šel do Karlových Varů, byl jsem odtud, bydleli tam rodiče a byla tam taky Pedagogická fakulta. Tam jsem učil, rok nebo dva. Když šel Loukotka v šedesáti do penze, na jeho místo se vypsal konkurz. Tam se hlásilo obrovské množství lidí a já jsem jednoznačně vyhrál. A to pak už bylo všecko jiné. V Akademii věd (pozn.: nastoupil tam v roce 1962 a pracoval do roku 1972, od kdy byl ve svobodném povolání) už na mně nikdo nic nechtěl, na schůze ROH jsem nechodil, do žádné partaje mě nenutili. Měl jsem velké vědecké úspěchy a za rok, protože jsem uměl dobře španělsky, mě poslali učit na Kubu. Tam jsem strávil několik let. Tím už to bylo pak vyřešené. Pracovní poměr jsem měl v Akademii a učil jsem na Kubě.

Na Kubě jste objevil nový indiánský kmen.

Ano, to byl jeden z mých největších vědeckých úspěchů.

Mě zarazilo, jak je to možné v té malé zemi, kde by člověk řekl, že je už všechno zmapované…

To je absolutně nevysvětlitelné. Ten ostrov je asi tisíc čtyři sta kilometrů dlouhý. Jsou tam však velehory a to bylo, jako kdyby žili na Slovensku na Gerlachu místo kamzíků Indiáni.

Jak jste se o nich dozvěděl?

Já jsem měl z městeček poblíž nepřímé zprávy, že tam někde žijí lidé, co mají vysedlé lícní kosti, vypadají jako Asiati a jsou hrozně maličcí. Vypravil jsem se tam, to mi nikdo nebránil a skutečně jsem je našel. Pak jsme dali dohromady druhou výpravu. Měli jsme s sebou i fyzické antropology. Takže ty Indiány máme zdokumentované. Protože žili u řeky Yateras, tak jim říkáme Yaterasové.

Bohužel jsme svým způsobem přispěli k jejich proměně, protože jsme jím vlastně „otevřeli hranice“ a oni začali sestupovat do dolin, do nížin a začali se mísit. Podobně jako Havajci, ti se také rádi mísí. Dneska jsou to už stokrát míšení lidi, jako svébytná skupina se asi rozplynuli.

Ale udělal jsem snad i dobrou věc. V rámci nějaké výměny tam přijeli dva televizáci z České televize a ti za mnou přišli: Pane profesore, neměl byste pro nás nějaký tip? Řekl jsem jim o těch Indiánech. Vymámil jsem na kubánské televizi auto, dál už se jelo na koni a pak už jen pěšky. Tam jsou řeky, kde se musí člověk brodit. Ten film je dodnes uložený na Kavčích horách.

Jak jste se s nimi domlouval?

Oni mluvili španělštinou. Byli v kontaktu s prvními Španěly a pak utekli do hor. Takže mluvili asi tak, jako kdybych s vámi mluvil jazykem Bible kralické. Oni jsou sice jakoby nevěrci, ale třeba každá druhá věta je „Que Dios te bendiga“. Ať tě Bůh požehná.

V šedesátých letech jste také založil Společnost přátel Latinské Ameriky, vydával jste časopis Latinská Amerika, cestoval jste. A co v roce osmašedesát?

Já jsem měl tehdy obrovské štěstí. Jednadvacátého srpna jsem byl v Japonsku na kongresu. A 17. listopadu 1989 jsem byl také v zahraničí, takže já jsem nezažil s republikou takové ty klíčové chvíle a přitom, jak jezdím po světě, tak jsem velký patriot, opravdu, i když to zní možná blbě.

Představte si, že já jsem dokonce měl za toho hlubokého komunismu v Americe takzvanou green card (pozn.: „zelená karta“ je povolení k pobytu s právem pracovat, studovat, získávat sociální podporu – v podstatě mít všechny práva jako rodilý Američan): profesorský plat na jedné prestižní univerzitě a na deset let povolený pobyt. Když jsem se vrátil, tak se všichni na mě koukali jako na blbce. Naši lidi chodili tamhle přes Šumavu a stříleli je a já jsem byl přímo v Americe, měl jsem tam ten pobyt, měl jsem plat vyšší v dolarech než tady v korunách.

Jak se vám za minulého režimu povedlo fungovat v takovém rozsahu jako cestovatel?

Dvojím způsobem. Zaprvé, měl jsem na starosti v práci mimoevropské země a zejména Indiány. A to je, jako kdybyste gynekologovi zakazoval, aby viděl nahou ženskou. To bylo moje povolání. A pak jsem získal statut tím, že jsem byl v cizině nejvydávanější autor ze všech komunistických zemí: 16 miliónů výtisků a asi 270 vydání.

To znamená, že státu se to hodilo.

Kdyby mě nepustil, tak by přišel o veliké peníze. To bylo jako u muzikantů. Já jsem měl takovou dohodu – ministerstvo financí mně řeklo, budeš nám dávat 30 procent příjmu. A já jsem řekl, ano, ale nebudu to chtít v tuzexových bonech, ale ve valutách. Oni si, aniž hnuli prstem, nechávali 30 % a já jsem měl ten zbytek na financování cest. Já jsem taky neudělal žádný průšvih. Když vzpomenu na Waldu Matušku, když jel poprvé na západ, tak měl okamžitě projev ve Svobodné Evropě, co si všecko myslí, kdežto já jsem nikdy nic takového neudělal. A když mě Indiáni zvolili náčelníkem a po celém světě se psalo, že profesor Stingl je indiánský náčelník, tak se se mnou tady ještě pyšnili. Já jsem nikomu neškodil, nic jsem po nich nechtěl, na druhé straně – ani korunu mně nedali…

Vy jste vlastně nejen cestovatel, ale i uznávaný spisovatel. Jak jste začínal?

Svaz spisovatelů vybíral talentované mladé spisovatele pro pobyt na Dobříši. Já jsem tam přijel a tam byl Vaculík a Klíma. Já jsem byl takový ten slušný český člověk, nijak jsem se neprojevoval. A oni byli mladí, nesmírně talentovaní literáti, kteří otevřeně říkali, co si myslí. To je dodneška pro mě zážitek, zejména Klíma. Tehdy v tom režimu, kde i Kafka byl zakázaný, natož nějací západní autoři. Oni měli neuvěřitelný přehled.

Vaše základní etnologická pracovní metoda je, dostat se mezi lidi z jiné kultury, žít mezi nimi. Musíte se nějakým způsobem otevřít, abyste pochopil strukturu jejich bytí. Do jaké míry až člověk může jít? Není to nebezpečné pro něho samotného?

Zaprvé, tohle nebezpečí je conditio sine qua non, podmínka, bez které to nejde. Kdybych chtěl jet s cestovkou na Jadran, tak co se mně může stát? Nanejvýš dostanu průjem. Tady musím vzít na vědomí a musím respektovat něco, čemu říkám diplomatický protokol cestovatele. To je název, který jsem si vymyslel – musím respektovat jejich podmínky. Já jdu k nim, nepozvali mě tam, v podstatě k cizím lidem a musím respektovat absolutně jejich způsob života. Ale jak to dopadne, to je jiná věc. Kdybych byl, jak se anglicky říká refused, odmítnutý, tak okamžitě sbalím svoje fidlátka a jdu pryč.

Tak se však dostanete nejen do nějakých vztahových, ale i do kulturně-náboženských situací. Různé rity, které, když chcete pochopit, tak musíte vnitřně přijmout anebo…

…anebo to nějak odmítnout. Uvedu klasický případ. V mnoha kulturách je zvykem, že vám nabídnou manželku nebo ženu. Já proti ženám výhrady nemám, ale tohle já bych neudělal. A tady musíte mít výmluvu. Já říkám, že mi to zakazuje moje náboženství. Tohle oni akceptují, protože oni také mají nějaké náboženství, ale nevědí, jaké je třeba na Moravě. Tak to respektují. Akorát mi jednou jeden Papuánec řekl, že máme teda hodně blbé náboženství.

Setkal jste se s něčím, co by vás ohromilo tak, že byste si říkal, toto už je za hranicí toho, co snesu…

Napsal jsem knížku, která se jmenuje Ostrovy krásy, lásky a lidojedů. Tam píšu, jak jsem se setkal s posledními praktikujícími lidojedy. To tam můžete napsat, ale dál o tom nechci povídat.

To bylo v kterých letech?

Před takovými pětatřiceti lety a dožívalo to ještě asi deset let. To není žádná fantazie. Ale jsem teď na Moravě (pozn: rozhovor jsme vedli v restauraci hotelu Amphone v Brně), kde je Býčí skála a tam jsou stopy kanibalismu taky. Jen o deset tisíc let dřív.

Mimochodem, tam bych chtěl jet znovu, na tu Papuu-Novou Guineu. Tam je 750 národů, 750 jazyků, čili to je jazykově nejrozmanitější země světa. V každé vesnici se mluví úplně jiným jazykem a nejsou to jazykové rodiny, takové jako když čeština je blízká polštině nebo ukrajinštině.

Jak můžou ti lidé existovat bez jazykové propojenosti?

No, není tam propojenost. V přístupných územích se vytvořil jazyk, takové esperanto, kterému říkají melanézská pidžin a to má slova z jednoho papuánského jazyka, který se jmenuje motu a pár slovíček z angličtiny. A je to velice jednoduché, má to třeba jen šestnáct sloves. Hlavní sloveso zní belong, patřit, a oni když řeknou „já jsem vlastenec“, tak řeknou „kanti (pozn: z anglického country) bilong jú mí“.

Máte za sebou neobyčejně bohatý život. Jaké máte ještě plány?

Píšu knížku, která vyjde v Brně v Jotě. A ještě bych se chtěl vypravit na tu Novou Guineu. K tomu potřebuju zdraví a pečlivou přípravu. Já nejedu jen někam na Novou Guineu. Já si vytipuju třeba kmen Kumu a snažím se o něm všecko zjistit, což je v podstatě velice málo a většinou mně slouží nějací misionáři, kteří tam byli. Ti mně pošlou například v jazyce Kumu Otčenáš a já, protože už ho umím v mnoha jazycích, tak si ten jazyk odvodím. A pak musím mít určitou dávku odvahy nebo takového šílenství. No a potom také pracovitost, aby tam člověk nepřijel, neviděl pěkné moře a neřekl si, já se na to vykašlu a půjdu si raději zaplavat…

Kam člověka to cestování žene? Zpočátku vlastně ani nemůže opravdu vědět, kam jede a pak, po mnoha letech už mu to musí dát nějaký obraz, nějaké poznání. Co vám cestování dalo?

Já necestuju po zemích. Můj nejmilejší autor je Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince, a ten napsal i knihu Země lidí. Já cestuju za lidmi. Mně vzrušuje jejich rozmanitost, a přitom i to, že všichni lidé mají jeden společný, řekl bych, gen lidství.

Lze ten gen nějak postihnout? Popsat?

Pro mě je to pocitová záležitost. To se dá těžko definovat. Necestuju proto, že v Tibetu jsou vysoké hory a v Grónsku ledovce. Ale že jsou tam lidi. A já se nepovažuju mezi nimi za cizince a je nepovažuju za cizince. Já přijímám jejich zvyky bezvýhradně a nevnucuju jim svoje. A při vší té rozmanitosti je to nakonec pohled na sebe sama jako ze čtvrtého rozměru.