Renesance antologie Renesance
Po šedesáti letech od původního plánu vychází mimořádný a krásný počin výboru italské renesanční literatury, kterou původně koncipoval Václav Černý a nyní upravil a dvojnásobně rozšířil jeho žák, Jiří Pelán.
Každá kniha má svůj příběh. Ostatně, svůj příběh má zřejmě „všechno“, záleží na tom, jestli je tu někdo, kdo by příběh vyprávěl. Příběh Renesance jako znovuzrození antických ideálů a zrození počátku naší současné moderní kultury s jejím důrazem na člověka, jednotlivce, na myšlenkovou toleranci i vědecký, ve smyslu zkoumavě kritický, postoj ke všemu, co nás provází a obklopuje, je vyprávěn často a s oblibou. Patrně z žádného jiného období není nejširší veřejnosti známo tolik výtvarných umělců, jako kdyby právě tam umění dosáhlo vrcholu; Leonardova Mona Lisa nebo Michelangelův David jsou značkou, ikonou pro rozkliknutí na ploše počítače. V literatuře to tak není. Ani Dante Alighieri, ani Francesco Petrarca nebo Giovanni Boccaccio takovou veřejnou pozici nemají, přestože tvoří milníky stejně důležité, „výtvarné ikony“ dokonce o století předcházející.
Zmíněná antologie velmi výmluvně a s ohromujícím záběrem ukazuje pestrý obraz. „Vedle sebe tu nalézáme lyriku vysokého stylu i komicko-burleskní tóny, ideální vize i často pošklebný realismus, subtilní osobní introspekci a skvělé, věcné analýzy dějin a politiky, vzrušený náboženský cit i blasfémii, křesťanství i pohanství (…), magii i vědu. Právě toto bohatství postojů je renesance,“ píše v závěrečných komentářích editor Jiří Pelán.
Znovuzrození této koncepce narýsované v padesátých letech literárním historikem, komparatistou Václavem Černým (1905–1987) je pak příběhem dalším. Kniha nás provází od sladkého nového stylu Alighieriho trecenta po nástup baroka ve verších Torquata Tassa a Rozmluvu o obou největších soustavách světa Galilea Galilei, na jejímž základě byla údajně vypracovaná inkviziční žaloba. Původní plán antologie však byl střídmější, spíše „pietní“ vydání toho, co již Černý připravil.
Překladatelé-básníci
Když jsem knihu poprvé otevřel a zalistoval, překvapilo mě, že mezi autory-překladateli chybí Jan Vladislav. Mimo jiné autor Italské renesanční lyriky, výboru z roku 1954, a rozšířené antologie Navštívení krásy – italská renesanční lyrika (1963), které se ve své době prodalo kolem sto tisíc výtisků, a v zásadě představovala jediný soustředěnější záběr vytyčené problematiky až do vydání této antologie.
Při pročítání veršů o Beatrici z Dantova Nového života jsem neodolal a porovnal současný překlad Jiřího Pelána s tím Vladislavovým publikovaným v šedesátých letech. Pelánova verze přiléhavěji odpovídá originálu minimálně ve skladbě rýmů (řazení abba abba cde edc), ale návaznost mezi prvním a druhým čtyřverším i celková plynulost a srozumitelnost, zřejmě i díky větší volnosti, se zdají zdařilejší u Vladislava. V druhé strofě například u Vladislava
sklání hlavu chodec, který Beatrici spatřil, u Pelána klopí oči Beatrice. Vladislav se samozřejmě drží stavby sonetu, ale místo Dantova obkročného užívá rým střídavý, jaký byl běžný u prvních italských znělek. Považuji to za milý příspěvek k věčným debatám o roli překladatele. Co se může, nebo lépe „musí“ v básni změnit, aby byla v jiném jazyce „rozuměna“ stejně, jako v tom původním? „(…) nejde mu jen o tlumočení jazykové přesnosti a správnosti originálu, ale i o zachycení jeho obraznosti, melodičnosti v oblasti českého jazyka, takže tím vlastně vznikají originálu věrná, ale samostatná básnická díla.“ (Jan Vladislav, Otevřený deník, Torst, z doslovu Františka Kautmana)
Dante Alighieri
Ne li occhi porta la mia donna Amore,
per che si fa gentil ciò ch’ella mira;
ov’ella passa, ogn’om ver lei si gira,
e cui saluta fa tremar lo core,
sì che, bassando il viso, tutto smore,
e d’ogni suo difetto allor sospira:
fugge dinanzi a lei superbia ed ira.
Aiutatemi, donne, farle onore.
Ogne dolcezza, ogne pensero umile
nasce nel core a chi parlar la sente,
ond’è laudato chi prima la vide.
Quel ch’ella par quando un poco sorride,
non si pò dicer né tenere a mente,
sì è novo miracolo e gentile.
Dante Alighieri / Jan Vladislav
Lásku má ve svých očích moje paní
a proto krášlí všechno, nač se dívá;
kamkoli vkročí, každý hledí za ní
a její pozdrav srdce rozechvívá –
leč tak, že člověk celý bledý vzdychá
a kloní pro své nedostatky hlavu,
protože před ní prchá hněv i pýcha:
pomozte, paní, vzdát jí čest a slávu.
Jen samou slast, jen pokoru vždy cítí
v srdci ten, kdo jí slyší hovořiti –
a šťastný, kdo ji první spatřit směl.
Leč jaká je, když k rtům jí úsměv sletí,
to nelze říci ani domysleti,
takový div svět dosud neviděl.
Dante Alighieri / Jiří Pelán
V očích mé paní Láska přebývá,
nač pohlédne, to zušlechťuje maní;
kdekoli kráčí, každý hledí za ní
a její pozdrav srdce zahřívá.
Když sklopí zrak, tu každý smutkem jat
bledne a nad svou liknavostí vzdychá;
před onou paní prchá hněv i pýcha.
Pomozte, ženy, hold a čest jí vzdát.
Pokorná slast se v každé srdce chýlí,
když zahovoří líbeznými slovy;
a kdo ji zří, je plný naděje.
A čím se stává, když se usměje,
to nikdo nepojme a nevypoví:
tak nový je ten div a ušlechtilý.
Přes absenci Jana Vladislava je antologie tvořena hvězdnými jmény naší poezie. Když ji Václav Černý začal koncipovat, oslovil přední soudobé básníky a překladatele, ale Emanuelu Fryntovi bylo třicet tři, stejně jako Janu Vladislavovi, Janu Zábranovi dvacet pět, Josefu Čermákovi dvacet osm. Pak tu byli ti starší jako Václav Čep, Černý chtěl oslovit i Bohuslava Reynka… Každopádně jsou mezi překladateli zastoupeni především básníci narození zhruba ve dvacátých letech. Obdobná věc se editorovi Jiřímu Pelánovi nepodařila, a lze uvažovat, jestli je to současným malým počtem překladatelů a básníků obecně, nebo dnešní (ne)atraktivitou takové práce. Václav Černý oslovoval i básníky, kteří italsky neuměli – pro ně připravoval takzvané podstročníky, tedy překlad textu s drobnými komentáři. Nemyslím to kriticky ve vztahu ke kvalitě textů v antologii přítomných, když řeknu, že je škoda, že doplnění překladů se neodehrálo v podobném duchu, paralelně zrcadlící současnou básnickou scénu. Mezi nejmladší překladatele tak v antologii patří i letos sedmdesátiletý editor. O rok mladší Miroslav Petříček a Martin Svatoš tu publikují dohromady jen tři překlady, Richard Psík (1967) a David Sanetrník (1974) shodně po jednom překladu a benjamínek Jan Herůfek (1980) a Lubor Kysučan (1968) překlady dva. Navíc se nejedná o básně, ale většinou latinské filosofické texty. Obří díl práce tak naložil Jiří Pelán na bedra sám sobě; zhostil se sto dvaceti sedmi překladů, zahrnujících jak básně, tak i rozličné prozaické útvary (z oblastí náboženství, filosofie, historie, divadla i přírodních věd), a nadto samozřejmě práce editorské a komentářů. Za to jej není možno neobdivovat, jen s tou drobnou výhradou nevyužité příležitosti představit v takto monumentální publikaci i současné básníky.
Dokončení příběhu
Nemá smysl zde popisovat jednotlivé kapitoly. Má smysl vyzdvihnout jejich výtečné editorské uvedení, komentáře k osobnostem i konkrétním dílům, vřazující dílo do souvislostí. Na konci druhého svazku čtenář najde skvělý jmenný rejstřík i podrobnou evidenci publikací českých překladů, a nepochybně ocení chronologické tabulky, které k sobě přehledně řadí události světových dějin, počiny ve výtvarném umění a v literatuře.
Důsledný Jiří Pelán tu ale představuje také celý příběh znovuzrození antologie; od Černého koncepce po nástrahy jejího vydání v novém miléniu. Dozvídáme se tak, že Emanuel Frynta pracoval na překladech velmi zodpovědně a samostatně, Jan Zábrana básně odevzdal se zpožděním (pracoval tehdy současně na překladech Bunina a Bábela), Josef Čermák dodal jen zlomek z přislíbeného, ale také to, že mezi prvními důležitými spolupracovníky byl i zmíněný Jan Vladislav. Při pokusu vydat Černého antologii po roce 2000 však odmítl dát souhlas s otištěním svých básní. Mimo jiné údajně uvedl, že nápad na antologii byl původně jeho, ale nakonec měl pracovat na „cizí“ antologii a dát jí přednost před vší svou jinou prací. Stejně jako Jan Vladislav nedali souhlas s uveřejněním ani dědicové O. F. Bablera. Také Bablerovy texty tak bylo nutné překládat znovu – čehož se zhostili zejména právě mladší překladatelé (ale s využitím již existujícího i Felix, Frýbort, Hartmanová, Hiršal, Konůpek).
Přestože příběh znovuzrození jasně načrtává peripetie koncepčního rozvrhu knihy, a tedy rozumíme tomu, že jde spíše o restaurování fasády domu, které v průběhu odhalilo mezery, jež bylo třeba dozdít nebo úplně přestavět, což nakonec vyvrcholilo ještě komplikovanou přístavbou, nelze nepomyslet na možnosti novostavby. Ale to by pak byl menší příběh i menší renesance. Přítomnost původní zastavené koncepce knihy v knize nové, není jen připomenutím a poklonou osobnosti Václava Černého, přirozeným rozvíjením již existujícího díla a úctou k práci, ale i intertextuálním odkazem, historickým svědectvím a připomínkou skrytou mezi mnoha mimořádnými řádky.