Vzdělání problémy neřeší
O společenském významu vzdělávání panuje mnoho iluzí. Zkusme zbořit několik z nich.
Vzdělání není řešením žádného problému
Všichni bez výjimky se shodují, že vzdělání je dobré a důležité. Bez ohledu na to, o co konkrétně jde, když už někdo neví, co dělat, vytasí se vzděláním jako s kouzelným zaříkadlem a všelékem, jako s chybějícím článkem řetězu nebo dokonce konečným argumentem. Vzdělání je mýtus, stěží určitelný pojem, který se dá napasovat na jakýkoli společenský problém. Ale já jsem ve skutečnosti zatím neobjevil problém, který by se dal vyřešit vzděláním. Klimatická změna? Podle výzkumů platí, že čím vyšší je úroveň vzdělání a čím rozvinutější je ekologické povědomí daného člověka, tím větší je jeho ekologická stopa. Ani ostatní velká společenská kolbiště, jako je třeba digitalizace a globální migrace, nemají se vzděláním moc co do činění. A kriminalita? Nejnebezpečnější kriminalita je páchána v „systémově důležitých“ oblastech lidmi, kteří jsou celkem dost vzdělaní – s klesající úrovní vzdělanosti pak klesá většinou i nebezpečnost. Podobně to platí pro populisty: problémem jsou ti vzdělaní a nikoli nevzdělaní. Populistické frakce v našich parlamentech (v SRN, pozn. red.) pravidelně vykazují mimořádnou koncentraci akademických titulů.
Obvykle se má za to, že vzdělání je klíčem k odstranění společenské nerovnosti. Vzdělání jistě může být rozhodujícím prostředkem společenského uplatnění. To snad platí z hlediska lidského kapitálu, kde záleží na tom, kolik zpeněžitelných dovedností vzděláváním získáme. Případně z hlediska rozvoje osobnosti prostřednictvím osvojování si světa. Jenomže v obou těch případech přehlížíme, že naše společnost je nerovností utvářena, ba dokonce je strukturálně na sociální nerovnost odkázána. Vzdělání je přitom stěžejním východiskem legitimizace této nerovnosti. Vzdělávací instituce tedy mají dvojí charakter, přičemž mezi oběma charakteristikami existuje napětí: na jedné straně mají zaručovat rovnost příležitostí a férovost tam, kde strukturálně nemohou existovat stejné šance na startu, protože naše společnost produkuje velmi nerovné rodinné vztahy, a tím i dětství. Na druhé straně legitimizují nerovnost výběrem, diferencujícími kariérami a udílením různých certifikátů. Otázkou, přesněji řečeno problémem, je: jak to má vyřešit vyučující, který učí 50 až 300 dětí v cyklech po 45 minutách?!
Více vzdělání může prohloubit nerovnost
Rozšiřování vzdělání je hlavní strategií. Stále více lidí absolvuje střední vzdělání na gymnáziích a vysokoškolské na univerzitách a učí se v důsledku toho stále více a stále déle. To však problém sociálního znevýhodnění zhoršuje minimálně ve dvojím ohledu: zaprvé má vyšší vzdělání stále nižší hodnotu, v důsledku čehož je vysokoškolské vzdělání sice nezbytným, v žádném případě však dostatečným předpokladem pro kariéru. A to může vést k tomu, že se stále důležitějšími stávají známosti a drahé speciální investice (například zahraniční pobyty), což znamená, že na významu nabývají kritéria zcela odlišná od vlastního výkonu. Jenže tato kritéria jsou – v závislosti na rodinném zázemí – rozložena velmi nerovně, v důsledku čehož zůstávají dokonce i lidé s vysokým stupněm vzdělání sociálně znevýhodněni po celý život. Zadruhé ztratilo extrémně na hodnotě základní a střední vzdělání, které tak už neumožňuje žádnou profesní kariéru.
Naopak: dokonce i místo ve společnosti, které dříve bylo jakž takž bezpečné a respektované, je dnes ohroženo. Ano: toho, kdo má teď, kdy více než polovina populačního ročníku studuje, jen základní vzdělání, lze o to snáze a jaksi legitimněji dostat pod tlak, vyloučit ho, nerespektovat. To, co bylo pro děti z dělnických rodin dříve kolektivním osudem, může být dnes – samozřejmě u mnohem menšího počtu lidí – připisováno osobnímu selhání a nekompetenci, což je zcela novou kvalitou. Jinak si nelze vysvětlit vzrůstající rezignaci v dolních vrstvách společnosti ani erodující solidaritu, případně celkově slabou společenskou soudržnost.
Více vzdělání rozhodně nevede k tvorbě konsensu
Také představa, že více vzdělání povede k méně vyhroceným kontroverzím nebo dokonce snazšímu hledání konsensu, je poněkud bláznivá. To by mohlo platit, pokud by každé vzdělání vedlo k jednomu zcela konkrétnímu, pevně danému bodu – což má ostatně asi co do činění s teologickým původem tohoto velmi německého pojmu (Bildung, pozn. red.), neboť vzdělání mělo dláždit cestu k Bohu. S tím jsme se sice rozloučili, nikoli však úplně s magickou aurou tohoto pojmu. Je to vlastně úplně jednoduché: vzdělání přece umožňuje účast, účinné zapojení. Jenže účast stále většího počtu lidí, kteří získávají stále více různých (!) kompetencí, vytváří mnoho nových kontroverzí, které společnost přetěžují, protože na ně není vnitřně připravena. Neměli bychom tedy ve vzdělání vidět řešení problémů, ale změnit perspektivu.
Vzdělání a účast stále většího počtu lidí totiž vytváří přesně ty problémy, které charakterizují proměnlivou otevřenou společnost: chybějí struktury a procesy, jak vůbec zajistit rovnocennou účast všech (a to tak, aby to navíc bylo trvale udržitelné). V tomto ohledu se toho musí velmi mnoho změnit. Musíme učinit rozhodnutí (a podle nich jednat), která nejsou libovolná, ale ani samozřejmá – vždy budeme volit mezi různými alternativami. Je to velmi komplexní a náročné. Ale neměli bychom zkoušet to „vysedět“ a čekat, až budou mít všichni lidé maturitu, protože na to není čas a ani trošku by to nepomohlo – což platí stejně tak pro všechny ostatní uvedené problémy!
Text, který původně vyšel v magazínu FUTURZWEI deníku taz v březnu tohoto roku, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.