Jak horník Bulandra přelstil čerta
Z díla Gustawa Morcinka (1891-1963), polského spisovatele a osvětového pracovníka z těšínského Slezska. Překladatel Libor Martinek věnuje svou translaci horníkům dolu Darkov.
Byl jednou jeden horník, chlap jak se patří a k tomu liška podšitá. Jmenoval se Hanys Bulandra.
Široko daleko všude mluvili o jeho odvaze. Dokonce sám král Hřebíček o něm slyšel a navrhl, aby sloužil v jeho vojsku. Bulandra však královským poslům odpověděl, že ho jejich král Hřebíček nezajímá a ani ho nenapadne, aby vyměnil hornické povolání za vojenské řemeslo.
„Budeš chodit našemu králi pro tabák do dýmky!“ přesvědčovali ho usilovně poslové.
„Ať mu pro něj chodí jeho žena! Kašlu na vašeho krále!“
„Náš král tě jmenuje generálem!“
„Kašlu na vašeho generála!“
„Náš král ti dá za manželku svou dceru, princeznu Hřebíčkovou!“
„Nejsem trouba. Kašlu na jeho šilhavou dcerušku!“
„Až umře náš král, provoláme tě králem!“ lákali ho. „Nasadíš si na hlavu korunu, v jedné ruce budeš držet žezlo, v druhé královské jablko a budeš nám vládnout...“
„A už vypadněte, ke všem čertům,“ zakřičel rozzlobený Bulandra, „protože jestli mě rozzlobíte, pak basama s fusama!“
Překvapení poslové odtáhli ke všem čertům, protože věděli, že když Bulandra začne klít tím svým „basama s fusama!“, jdou všechny žerty stranou. Byl by schopen někoho přetáhnout špičákem a co pak?
Vrátili se tedy ke králi Hřebíčkovi a prohlásili, že Hanys Bulandra, chlap jak se patří, kašle na něj, na královnu a na hodnost generála, dokonce je mu ukradená královská koruna! K tomu zopakovali, co řekl Bulandra, že kdyby chtěl, může si sehnat krásnější korunu, stokrát krásnější, než je ta, jakou nosí král Hřebíček na hlavě. Koruna krále Hřebíčka je prý z kartonu, polepená pozlaceným papírem, kdežto Bulandrovi by stačilo říct starému kováři na dole jednu větu, aby mu vykoval korunu ze zlata…
„A to má Bulandra tolik zlata?“ zeptal se udiveně král Hřebíček a podrbal se žezlem na hlavě.
„Nemá, ale může mít!“
„Od koho?“
„Od samého čerta Rokytky!“
„No tohle!“ vyjekl král Hřebíček a samým překvapením se podrbal žezlem dvakrát na hlavě. Pak si na hlavu nasadil korunu, přivázal ji provázkem, aby mu nesjela na pravé nebo levé ucho, odešel se trápit do altánku a vylizovat hrnec s povidly. Měl totiž hrozně rád povidla.
Bulandra mezi tím žvýkal tabák, mistrně odplivoval skrz zuby a nadával: „Basama s fusama!“
Možná by se nechal přemluvit slibem, že mu král Hřebíček dá svou dceru za ženu. Neměl mu totiž kdo vyprat košile, uvařit oběd a vyhnat na pastvu kozu Strygu, takže by se mu princezna na takovou práci hned hodila. Ale protože byla šilhavá a kolozubá, ke všemu kulhala na pravou nohu, pomyslel si, že na ni kašle a basta.
~
Zatímco se král Hřebíček hodně namyslel a dělal si starosti kvůli Bulandrovu odmítnutí, Bulandra kopal uhlí a nikoho se nebál. Nebál se ani štajgra,1 přestože breptal německy. Proháněl hastrmany, kteří se o půlnoci brouzdali v řece Brynici. Zlobil se na jarošky,2 kteří se s pískotem schovávali pod zem, jakmile se ukázal. Báli se, že dostanou špičákem na zadek. Lidé si mysleli, že se Bulandra bojí aspoň čertů. Ale kdepak! Z čertů si dělal legraci!
Když měl volnou chvíli na dole, odešel na zával, třikrát zapískal a v tom okamžiku vylezl ze stěny starý, vousatý a zakaboněný duch Pustecký3.
„Zdař Bůh, pane Pustecký! Zahrajme si trochu karty.“ Pustecký souhlasil a zahrál si s ním karty. Sedl si na kámen, Bulandra na druhý a oba hráli karty o sto šest. Pustecký si svítil lampičkou s červeným světlem, Bulandra žvýkal tabák a odplivoval přes zuby kolem nosu Pusteckého na znamení, že si z něho nic nedělá. A když skončili hru – Bulandra vždy vyhrál – Pustecký musel za Bulandru pracovat, zatímco on jenom seděl na kameni a pobízel ho:
„Hej, přidej, starochu! Prohrál jsi v kartách, takže za mne pořádně pracuj!“
Nakonec to Pusteckého tak naštvalo, že si řekl, že už má Bulandry a jeho karet dost a odstěhoval se na vedlejší šachtu. Tam si vlezl do závalu a nikomu se neukazoval.
Od té chvíle se Bulandrovi v práci už tak nedařilo a vydělal si méně.
A také proto se nemohl smířit s podváděním jarošků.
Jarošci jsou takoví malí čertíčci s prasečími ocásky stočenými do preclíku, kteří hlídají loupežníkovy tolary zakopané v zemi na Vydmuchově. Rostl tam starý dub, který byl starý snad už tisíc let. Na tom dubu kdysi věšeli loupežníky a zbojníky. A pod ním byly schovány tolary.
Během svatojánské noci sem přicházeli jarošci, aby sušili tolary. Míchali je vařečkami v kotlíčku, nad kterým se vznášel modrý plamínek.
Jednou se Bulandra vracel během svatojánské noci ze směny v dole a pod dubem uviděl jarošky nad tolary. Příliš se nerozmýšlel, připlazil se k nim, aby něco z těch tolarů uzmul pro sebe. Jarošci na něho vřískali, plivali, prskali a chtěli ho pobodat svými růžky. Když se však na ně Bulandra rozkřikl „basama s fusama!“ s pískotem vystrašeně utekli. Bulandra se vydal za nimi. Vlezl do nějaké velké jámy. V ní stály sudy s tolary. Na největší seděla ropucha velká jako kráva. Vyšpulila na něho pysk, vytřeštila velké kulaté oči a začala škaredě skřehotat.
„Basama s fusama!“ zakřičel na ni Bulandra a pohrozil špičákem. To stačilo. Ropucha pukla strachy a bylo po ní.
Bulandra nabral tolarů, kolik se jich vešlo do kapes a čepice. Pak vylezl z jámy a zamířil domů. Hrozně se radoval, že teď má víc tolarů než král Hřebíček a že se obejde bez pomoci Pusteckého. Doma však zjistil, že místo tolarů má v kapsách a čepici seschlé dubové listí!
Od té doby nazýval jarošky podvodníky, každou svatojánskou noc se zastavil na Vydmuchově a proháněl je špičákem.
S hastrmany v Brynici měl také své účty.
Vracel se jednou ze směny a unavený si sedl na břeh Brynice, aby si trochu odpočinul. Bolely ho totiž všechny kosti, protože se v dole pořádně napracoval. Měsíc pěkně svítil, slavíci krásně zpívali, voda v Brynici šplouchala a třpytila se jako stříbro. Najednou Bulandra hledí, jak z vody vylézají hastrmani, hastrmanky a hastrmánci. Taková malá stvoření, trochu podobná jaroškům, s opičími obličeji, v červených kabátcích, s prsty na nohou a rukou spojenými blánou jako kačení nožky. Skákali, frkali, dováděli, kvičeli, strkali se do vody, tančili, pištěli, metali kozelce a dělali různé hlouposti. A Bulandra nic. Jenom hledí a čeká, co bude dál.
Najednou si jeden z nich Bulandry všiml. Hvízdnul na hastrmany, hastrmanky a hastrmánky a stala by se strašná věc, kdyby to nebyl Bulandra. Všichni k němu totiž přiskočili a chtěli ho stáhnout do hlubiny, aby ho utopili.
„Ale basama s fusama!“ zvolal rozzlobený Bulandra, vytrhl se jim a začal mlátit špičákem kolem sebe hlava nehlava, kam se jenom trefil, po hubě i po zádech. Nastal hrozný zmatek a vystrašení hastrmani šup jeden za druhým do vody a už byli pryč. Akorát ten nejstarší ukradl Bulandrovi dýmku, kterou si položil vedle sebe na trávu.
Od té doby před ním utíkali, jenom co spatřili Bulandru na břehu Brynice. Bulandra jim hrozil špičákem a sliboval, že jim poláme všechny kosti v těle.
Na pomezí mezi Špluchovem a Rajským Podlesím strašil ohnivý kůň bez hlavy. Byla to trpící duše jednoho barona, který zabíral pole sedlákům. Po své smrti musel běhat po těch mezích v podobě ohnivého koně bez hlavy a prosit o smilování boží.
Rolníci z Rajského Podlesí a ze Špluchova přišli za Bulandrou a začali žadonit:
„Zlatý Bulandro! Osvoboďte nás od toho ohnivého koně bez hlavy!“
„A kdo to je?“
„To je trpící duše toho barona, který tady kdysi žil a zabíral nám naše pole!“
„Provedu!“ odpověděl Bulandra a když se vracel z noční směny, přidal si trochu cesty, přišel na pomezí Špluchova a Rajského Podlesí. Jde, jde, v pravé ruce drží kotlík se svěcenou vodou a kropítko. Půjčil mu je kostelník Bracháček za kus uhlí.
Přišel už na pomezí Špluchova a Rajského Podlesí, hledí a co nevidí! Po mezi kluše ohnivý kůň bez hlavy! Míří si to rovnou na Bulandru. Jiný by při tom pohledu co nejrychleji utekl, Bulandra však ponořil kropítko do svěcené vody a čeká!
Ohnivý kůň doběhl a už se vrhá kopyty na Bulandru. Vtom ho Bulandra pokropil svěcenou vodou jednou, dvakrát, třikrát a zvolal:
„Basama s fusama teremtete!“
A nastal velký zázrak! Ohnivý kůň v tom okamžiku zmizel a nad Bulandrovou hlavou se vznesl bílý holub, zamával křídly a odletěl do nebe. To byla vysvobozená duše toho, jenž si své hříchy již odčinil.
O Bulandrově odvaze se doslechli v pekle a nikdo z čertů by si mu netroufl škodit. Jenom jeden čert, velmi chytrý a mazaný. Jmenoval se Rokytka. Vždy když se vrátil ze země do pekla, vezl na trakaři hromadu lidských duší, aby je vařil ve smůle.
Jinými slovy, byl to čert nad čerty. Hubený, štíhlý s velkým krahujčím nosem, rohy zakroucenými jako beran, s kravským ohonem a jedním koňským kopytem místo pravé nohy. Pokud však lovil lidské duše, bral na sebe člověčí podobu. Přesto bylo možné poznat, že je to čert, pokud si někdo všiml, že má srostlé nosní dírky. Jednou řekl svým kamarádům v pekle:
„Připravte celý kotel smůly, rozpalte pod kotlem pořádný oheň, protože ještě dnes přivleču v pytli duši Hanyse Bulandry!“
Všichni čerti se velmi zaradovali, nalili vrchovatě smůlu do kotle a rozpálili pod ním oheň. Rokytka se mezitím vypravil na zem.
Bulandra zrovna vyvrtával díry v uhelné sloji.4 Vrtal a vrtal, a když už dovrtal, sedl si před stěnu, aby si trochu odpočinul a snědl kousek suchého chleba.
Když tak jedl a odpočíval, kde se vzal – tu se vzal, stál před ním Rokytka převlečený za štajgra.
„Glück auf,“5 pozdravil srdečně německy.
„Zdař Bůh!“ odpověděl Bulandra a povšiml si, že se štajgr zašklebil, jako by se napil octa. Podíval se lépe a vidí, že štajgr má srostlé nosní dírky, že má hrozně legrační pravou botu a z levé nohavice vylézá střapatý kousek kravského ocasu.
„Aha, Rokytka!“ pomyslel si v duchu a už spřádal plán.
„Jak se vám rube, Bulandro?“ zeptal se Rokytka.
„Mizerně, pane štagr, protože uhlí je tvrdé až běda. Sotva si vydělám na slanou vodu!“
„Hm, je mi vás líto, Bulandro! A nechtěl byste si vydělat hodně peněz?“
„Proč ne?“
„Můžu vám pomoct s rubáním uhlí!“
„A za co?“
„Když se mi upíšete svou duší, budu vám pomáhat při rubání.“
„Vy, pane štajgr?“
„Jak by ne? Nemluvím do větru.“
„A vy, pane štajgr, dokážete narubat víc uhlí než já?“
„To se ví, že víc!“
„Tak víte co, pane štajgr? Vsaďme se! Upíšu vám svou duši, ale jen tehdy, když narubáte více uhlí než já. Pokud narubete méně, moji duši nedostanete a budete mi pomáhat!“
„Souhlas!“ zvolal radostně Rokytka.
„Tak tedy ruku na to!“
„Ruku!“ řekl čert a podal Bulandrovi chlupatou dlaň.
Bulandra do ní s rozmachem plácl a smlouva byla uzavřena.
„Tak už jste prohrál, pane štajgr!“ prohlásil Bulandra.
„Jak to?“
„Protože za chvíli budu mít uhlí, že si to nedokážete představit!“
„Tomu nevěřím!“ zachechtal se Rokytka, přesvědčený, že Bulandra sázku prohraje.
„Jestli nevěříte, pane štajgr, postavte se tady ke stěně, abyste dobře viděl, jak budu rubat uhlí.“
„Dobře,“ odpověděl Rokytka a postavil se k uhelné stěně.
Bulandra nastrkal do vyvrtaných děr dynamit, spojil ho se šňůrou, tu zapálil a rychle se schoval do blízkého výklenku. Šňůra hoří, plamínek se sune a sune, Rokytka stojí u sloje a sleduje, kolik toho uhlí stačí Bulandra vyrubat. A mne si už ruce radostí, že si za chvíli odnese jeho duši v pytli do pekla.
Bulandra vystrčil hlavu z výklenku a hledí. Vidí, jak se plamínky na šňůře blíží k vyvrtaným dírám, za chvíli dosáhnou dynamitu a za druhou chvíli…
„Rokytko!“ Zavolal výsměšně. „Dej si pozor, až se bude sypat uhlí!“
Sotva tato slova vyslovil, vystřelilo to, bouchlo to a všechno kolem se zatřáslo! Můj ty Tondo! Bulandrova lampa zhasla, Rokytkova lampa zhasla, valí se obrovský kouř a ozývá se hrozný rachot, protože se uhlí valí a sype… A nic!
„Rokytko! Žiješ?“ volá Bulandra. Rokytka neodpovídá. Když se už dým rozptýlil, Bulandra zapálil lampu a šel dopředu, aby zjistil, co se s Rokytkou stalo. Hledí, že je uhlí, kam oko dohlédne a Rokytka stojí přilepený ke stojce, rozplácnutý jako zašlápnutá žába, jedno oko má na bradě, druhé na vestě a všechny zuby mu vyletěly zadkem.
Až se Bulandry zmocnila lítost, když se podíval na chudáka Rokytku.
A že měl dobré srdce, odlepil ho od stojky, pomohl mu posbírat zuby, strčil mu je do ruky a zeptal se:
„Tak co, Rokytko?“
„Prohrál jsem!“ zablekotal Rokytka a odvlekl se k šachtě.
Vracel se jako hromádka neštěstí.
„A pamatuj, že od zítřka mi máš pomáhat rubat uhlí!“ zavolal ještě za ním Bulandra. „Protože když nepřijdeš, tak basama s fusama teremtete! Půjdu do samého pekla a vyvleču tě za ocas.“
„Přijdu!“ vyjekl Rokytka a odbelhal se s pláčem do pekla. Od té doby Bulandra hodně vydělával, protože mu Rokytka musel pomáhat rubat uhlí. Bulandra seděl na kameni a jenom pokřikoval:
„Basama s fusama. Hejbni kostrou, starý čerte! Fedruj, jak se patří! A bez kamení! A když ne, tak ti nandám násadou.“
Rokytka se potil, rubal uhlí a Bulandra žvýkal tabák, plival sliny kolem nosu, pobízel ho a když málo pracoval, přetáhl ho pořádně násadou.
Bulandra se měl od té doby dobře, hodně vydělával a pokud neumřel, ještě žije.
1 štajgr – důlní
2 jarošci – malí čerti
3 Strážce pokladu
4 dosud nenarušená vrstva uhlí hornickou činností
5 šťastný návrat nahoru (něm.) – hornický pozdrav
Přeložil Libor Martinek
(Překladatel věnuje svou translaci horníkům dolu Darkov; 27. 5. 2020.)