Kultura a umění Kultura

Myceliem

Eva Jaroňová: akvarel na papíře, 2020 Foto archiv autorky Anežka Abrtová: různé artefakty z hlíny, 2020. Foto archiv autorky Marie Štefáčková: detail kroje asexuálů, 2019. Foto archiv autorky

Základním tématem aktuální výstavy v galerii OFF/FORMAT je sexualita a tělesnost, přičemž název Myceliem odkazuje k spletitosti a skrytosti na jedné straně a prorůstání a široké propojenosti na straně druhé.

Naší realitě v oblasti sexuality dominuje maskulinní heterosexualita. Tato konvence neurčuje jenom uvažování společnosti o tom, co je normální a co ne, ale prosakuje do mnoha lidských projevů včetně jazyka, aniž by to řada z nás vnímala. Souvisejícím momentem je tedy čtení, identifikování sexuálních signálů v běžné komunikaci, anebo naopak jejich záměrné potlačování. Jen málokdo pohlíží na rozkvetlou louku jako na množství vonících pohlavních orgánů, na rafinované i uhrančivé nástroje reprodukce, a zatímco pojídači býčích varlat jsou „ujetou“ minoritou, na houbových plodnicích si pochutnává většina. Náš pohled nutně ohýbá realitu, ale nebojí se jí vydávat za normu skutečnosti.

Přistoupit k sexualitě a tělesnosti bez konvenčních rámů nejde. Ale je důležité si je přitom uvědomovat. Výstava Myceliem nás vede do smyslových podprahových krajin, do obrazů ad absurdum. Bizarnost fikčního světa však obnažuje a reflektuje svět, který žijeme, a který si nakonec s tím fikčním v bizarnosti nezadá. Fikce se stává možnou verzí reality.

Tvarově rozbředlé, pohlavně neurčité postavy s důrazem na citově promlouvající tváře ilustrují vizi „bezpečné“ asexuální rodiny. Žádný sex = žádná frustrace. Lidé spolu nenavazují kontakt kvůli tělesné rozkoši, ani kvůli vlastní reprodukci. Rodina má funkci ochrannou a pečující, není definována pokrevně, člověk se stává součástí takového společenství, v němž je mu zkrátka dobře. Marie Štefáčková tu reflektuje současný posun, který nespočívá ani tak v šokujících krajnostech lidské sexuality jako spíše v kladení důrazu na toleranci a její institucionální zajištění (motivy rodiny a kroje). Nejde jen o ideál či subjektivní praxi, ale o práva člověka.

V ilustracích Evy Jaroňové je nosičem sdělení chytlavý černý humor; často drastické scény mučení, smrti nebo smyslové rozkoše (kterou nemusíme brát nutně jako opak). Obnažující freudovský sestup do potlačovaných vrstev naší obraznosti, do našich frustrací, strachů i tužeb provází kontrastní akvarelová jemnost, kterou autorka ještě umocňuje užitím hebkých a splývavých textilních podkladů. Motivy vzájemně se oplodňujících rostlin, lidí zalévajících záhonky zahrádek vlastní krví, nebo se s vegetací orgiasticky propojujících, odkrývají pod sexuální tématikou narativ soužití člověka a přírody, či konkrétněji velmi aktuální úsilí o rozšíření tradičně vnímaného pojmu bytosti za hranice humanoidního vzhledu a struktury myšlení.

Od svých vnitřních bytostí uhnětených v živlu rozjitřené mysli pak Anežka Abrtová přistoupila k „průzkumu“ lidské schránky; těla a tělesnosti. Hněte hlínu způsobem, který nezapře Adamovu matérii, zanechává v ní své otisky, prsty, dlaně, tvary si jen obtížně hledají své pojmy, jako by měly zachytit spíš potenciál vlastní proměny než konkrétní předmět se zařaditelným významem. Jsou to fragmenty těl, masky, šperky? Jako by tělesné mačkání a svírání zemitého materiálu vyvěralo v nehmotné ztělesnění. Křehká torza pak čekají na své zúplnění akcí, na to, až si je „podruhé“ někdo vezme do dlaní, přiloží k tváři nebo do jamky pod klíční kost; čekají na koupel, dotýkání, teplo a slaný pot.

Podhoubí v nás probouzí představy skrytých nepřiznaných možností, říše sdílených vztahů, prorůstání a plodivého potenciálu. Ve finále však udiví, že shluk vzájemně propletených vláken tvoří pořád jedna bytost, jedna buňka. Mycelium.

Myceliem; Anežka Abrtová, Eva Jaroňová, Marie Štefáčková, galerie OFF/FORMAT, Brno, 3. června – 13. září 2020