KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Věnováno Erazimu Kohákovi

Po pandemii

Na sociálních sítích se dnes ve vztahu k Evropské unii a nacionálním státům setkáme se dvěma nejkřiklavějšími pozicemi: 1) Projekt EU selhal! 2) EU potřebuje více pravomocí! Tyto rychlé výkřiky živené strachem a zlostí, nám ale po pandemii nepomohou. Evropská unie žádný svůj projekt zatím nenaplnila. Ani jsme nenalezli většinovou schodu na přesvědčivé architektuře účinné demokratické podobě EU. Během pandemie jsme se pouze dozvěděli, že EU je v dnešní podobě politicky neakceschopná, že v době skutečné krize nemá nástroje, jak koordinovat intuitivní nepromyšlené či populistické improvizace národních států (to platí jak pro pandemii, tak pro zvládání imigrace), že stejně jako většina národních států není dostatečně sociálně zodpovědná. Ale to jsme přece věděli již dávno. Dnešní krize nás jen opět postavila před otázku: Chceme pokračovat v neplodném snění o světě, který fakticky skončil před čtyřiceti lety, anebo chceme se zpožděním konečně vykročit do 21. století?

Pandemie se nakonec rozplyne do nového řádu, zbude po ní mnoho zmatených stop bývalých životů a my se budeme snažit vrátit k našim stereotypům. Ale také se můžeme konečně odvážit myšlenek, které jsme si dosud jen potichu šeptali, neboť hrozilo, že budeme tradicionalisty té či oné barvy označeni za blázny, za odrodilce, za zrádce národa atp. Ostatně přesně takový obrat k odvaze projevili naši nejvýznamnější předci – sv. Václav, Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk a nemnozí další. Ti všichni se obrátili k budoucnosti s racionální analýzou situace a s pevným rozhodnutím a zvolili nové a nesnadné. Všichni prokázali velkou odvahu a vytrvalost. Někteří zaplatili životem, všichni pohrdáním, Masaryk nakonec i rolí Tatíčka.

Erazim Kohák a Masarykův odkaz

Kniha Domov a dálava dokázala celistvě, a přitom srozumitelně artikulovat to, co se Masarykovi, Pekařovi, ani Patočkovi nepovedlo vyjádřit zcela. Podařilo se jí napnout smysl našich dějin mezi kulturní totožnost a obecné lidství. Podle autora této knihy, Erazima Koháka, sice moderní český národ nachází své nejasné kořeny v husitském kvasu, ale skutečný moderní národ český se mu fakticky zjevuje teprve v období náboženské tolerance během 15. a 16. století. Tak se objevuje implicitní program, skutečná otázka česká, která je zároveň otázkou světovou.

V tomto programu šlo o politické a sociální osvobozování. Nejprve náboženských skupin, ale postupně i o osvobozování vázáné na všechny oblasti sociálního a individuálního života. Teprve takové pojetí národa nechává vyzrát kulturní totožnost a poté ji překračuje, aby se natáhlo k obecnému lidství a hledalo morální a technické způsoby soužití mnoha odlišných názorů a rozdílných stylů života. Takové osvobozování přijímá napětí mezi domovem a dálavou, je nutně tvořivé a bez nostalgie nechává za sebou vše, co odrostlo velkému úkolu. Aniž by se to muselo tematizovat, je tento program principiálně demokratický. Proto Masaryk i Kohák mohli milovat Spojené státy americké, a přesto neztratili kritický odstup od sociální necitlivosti, s níž se v USA velmi často střetáváme. Sociální spravedlnost a politická rovnost jsou pro ně dva základní pilíře demokracie. Z toho důvodu by se dnes dívali s hlubokým podezřením na všechny, kteří uplácejíce své občany sociálními jistotami, jim berou svobodu, stejně jako na ty, kteří šermujíce politickými svobodami odmítají nabídnout sociálně spravedlivý koncept společnosti.

Je zřejmé, že jejich pojetí národa není přimknutím se ke zvykům a krvi, a tím obohacují příliš romantické pojetí národa o racionální složku a osobní zodpovědnost. Takové pojetí je navýsost kritické. V něm volba každého z nás, národ teprve utváří. Původní anglická verze Kohákovy knihy se jmenovala Hearth and Horizon: Cultural Identity in a Globalized World. Kohák tak vyjádřil myšlenku, kterou rozpracoval Ulrich Beck, když využil rozlišení mezi globalitou a globalizací. Zatímco jsme teprve nedávno dospěli ke stavu globality, proces globalizace probíhá odnepaměti, přičemž moderní pojetí národa je naopak relativně mladým úkazem.

Toto nové pojetí národa se do dnešní podoby začalo konstituovat během velkých sociálně-politických změn v rozmezí 15. až 18. století a je ve svém srdci paradoxní. Nese v sobě tradicionalistické a zároveň inovativní, skupinově identitární a zároveň individuálně emancipační tendence. Všechny tyto tendence byly podstatné pro to, aby mohla vzniknout moderní společnost. Postupně totiž umožnily rozpad lenních vztahů mezi šlechtou a jejich poddanými, vyvrcholily zrušením nevolnictví a později úplným zrušením poddanství. Změny v pojetí národa tedy souvisely s pozvolným osvobozováním jednotlivců, kteří na jednu stranu utvářeli větší sociální celky, na stranu druhou se díky těmto celkům objevoval prostor pro jejich individuální emancipaci.

Teprve takto osvobozená masa lidí – masa budoucích producentů národního bohatství – mohla být mobilizována, kulturně a politicky homogenizována a také vedena cestou (často slepé lásky) k panovníku, prezidentu či předsedovi ÚV KSČ. Ale zároveň teprve takto politicky organizovaná skupina mohla pracovat na následné demokratizaci společnosti a na politické a sociální emancipaci jednotlivců.

Kohák vystihl zjevnou ironii, která prochází historií střední Evropy: Josef II. „jedním škrtem pera“ (podepsáním patentu o zrušení nevolnictví) osvobodil lidové masy, které se měly stát základem ekonomického úspěchu mocnářství. Tím umožnil, aby se masy postupně zformovaly do moderních národů, jejichž nacionální vymezování nakonec roztrhá Rakousko-Uhersko na mnoho malých, stejně mnohonárodnostních, ještě více zranitelných státečků. Kohák si všímá této ironie, aniž by podléhal iluzím o Rakousko-Uhersku. Rozuměl tomu, proč se z realisticky uvažujícího austroslavisty stal Masaryk bořitel. A zároveň od našeho prvního prezidenta převzal étos povinnosti k vlastnímu národu. A tak když došlo k pádu komunistického režimu, opustil úspěšnou kariéru univerzitního profesora na prestižní americké univerzitě, vrátil se domů, aby sloužil svému národu československému. Aby ho učil, jak se neutopit ve vlastní malosti, jak žít věčné napětí mezi domovem a dálavou.

Dvě pojetí národa: Fakta a snění

Původní význam slova národ se s moderním pojetím překrývá jen částečně. Středověká struktura společnosti nedovolovala definovat národ jako kulturní celek a jednotku politické vůle. Původní význam měl politicko-náboženský charakter a byl vymezen geografickými hranicemi. Byl určen územím, na němž žili lidé, kterým z Božího pomazání vládl určitý panovnický rod. Podstatou tohoto staršího pojetí slova „národ“ nebyla jednotná kultura, natož vysněný společný pokrevní původ, ale síla a organizační schopnosti společnosti žijící na daném území.

To neznamená, že by zde postupně nekrystalizovaly zárodky toho, co bude později využito k budování moderního pojetí národa. Každý člověk vzdělaný v historii českých a moravských zemí ví, že se v pozdním středověku utváří jazyková sebedefinice češství, která je pak jednotící linkou pro následné etapy vývoje našeho geografického a mentálního prostoru. Historik Hroch má pravdu: Národy nejsou dílem náhody. Existovalo mnoho historických, sociálních, politických, kulturních, jazykových důvodů, proč se na počátku moderní éry začal v české kotlině formovat dnešní, politicky definovaný český národ. Národy jsou sice sociální konstrukce, ale tyto konstrukce mají reálné motivace a reálné důsledky.

Na druhou stranu bychom se neměli dopouštět opačného selhání. Národ nevzniká zásahem Prozřeletelnosti. Můžeme sice pokračovat v tradici romantizujícího historismu, můžeme dál do reálného dění zpětně promítat romantická snění, můžeme tak zakrývat reálné události a nazývat tento vzrušující výklad „hlubinnou podstatou národa“. Ať už se však budeme přitom zaštiťovat jakkoli výjimečnými jmény, budeme pouze opakovat figuru myšlení, která nás uzavírá do námi samotnými způsobené nesvéprávnosti. Antidotem proti nostalgii romantismu je držet se reálných historických událostí. Tam, kde romantici hledají jeden hlubinný výklad, se ve skutečnosti nacházejí velmi složité, navzájem se křížící, potírající, propojující se děje. Tisíce událostí, jež nemají žádný zakládající a neměnný Počátek. Historie je otevřená a žádná minulá událost není vyjádřením pravé podstaty národů. Češství se utváří v každém nadcházejícím okamžiku, každým naším rozhodnutím, v každém z jeho důsledků.

Ve středověku na jednom geografickém území existovalo mnoho paralelních kultur, které navíc nebyly primárně odlišeny etnicky, ale politicky a především sociálně. (Samozřejmě až na výjimky, jako v případě putujících Židů. Ovšem i jejich etnické vyčlenění bylo vlastně generováno reakcí na jejich jinaké náboženství a jejich sociální postavení.) Tak zde nalezneme kulturu aristokratickou, již bychom z dnešního pohledu považovali za „nadnárodní“, kultury pozdně středověkých měst, jež se díky obchodu postupně začaly více a více vzájemně podobat, kultury jednotlivých farností, které se mohly, ale nemusely překrývat s kulturami malých autochtonních zemědělských usedlostí, na nichž žilo a hospodařilo až osmdesát procent obyvatel tehdejší Evropy. Všechny tyto odlišné kultury byly postupně prostupovány křesťanským univerzalizujícím světonázorem, který překračoval horizont jednotlivých národů. Teprve pozdější výklady nacionálně laděných sociálních věd – především výklady historie, politologie, jazykovědy a literárních dějin – zakreslují do změti středověkých kultur umělou jednotící linku. Cesta od patriarchy Čecha, přes Přemyslovce, Dalimila, Karla IV., Husa, Komenského, Jungmanna, Palackého až k Masarykovi byla do našeho příběhu vyznačena zpětně. Navázala na pokusy, které měly staré kořeny (viz na příklad Kosmovu či Dalimilovu kroniku), ale vložila do nich nový prvek závaznosti. Byl stvořen jeden povinný výklad dějin založený na zjednodušeních a sjednocené interpretaci podstatně složitějších kulturních dějin.

Očištěný a závazný kánon může mít různé varianty dané tím, zda se způsob jeho výkladu řídí optikou katolickou, protestanskou, osvícenskou či komunistickou. Stejná ovšem zůstává forma výkladu i prostředky, jakými se různé obsahy zvýrazňují, falšují, zamlčují či rámují. Vždy je tu více nebo méně závazný výklad dějin, závazný literární kánon ustavený a poměřený jednotícím spisovným jazykem. A především se zjevují významné postavy, které jsou jasně odlišeny do binární kategorie „národní hrdina“ vs. „národní nepřítel“. Na jedné straně Karel IV., Otec národa, na straně druhé Zikmund Lucemburský, Liška ryšavá.

Jak se kalily moderní národy

Reálně se moderní národy začaly konstituovat až během 18. a 19. století, prostředí však bylo již předem připravené díky novému pojmu národ, který vznikl prací relativně úzké vzdělané vrstvy obyvatel. Proces vzniku moderních národů vyžadoval určitý typ dekonstrukce středověké reality. Proto moderní pojetí národa vznikalo etnizací regionalismů, které se koncentrovaly, vytyčily hranice a které krystalizovaly do čiré nacionální podoby teprve s objevem národního nepřítele. A tento přerod se neodehrával pouze na úrovni regionů, zemí a států, ale také v konkrétních životech jednotlivců.

Masaryk byl zakotven v Moravském Slovácku. Jeho otec byl Slovák z Kopčan, malé vesnice kousek od Hodonína těsně za hranicí mezi Moravou a Horními Uhry. V dětství Masaryk příliš nerozlišoval mezi Moraváky a Slováky. Podle jeho vlastních slov z rozhovoru s Josefem Pekařem uměl stejně dobře česky jako německy, o Praze se více dozvěděl až při svých studiích ve Vídni, a uvědomělým Čechem se stal teprve ve styku s německým živlem v Rakousku. Jinými slovy neobjevoval hluboké a jasně dané kořeny, ale rozhodoval se, v jaké budoucnosti chce žít a proč! Věděl, že je nutné si z komplikované historie jednotlivé události pečlivě vybírat. Teprve takový výběr činil českou otázku významnou i pro národy ostatní.

Kvůli postupnému sbližování Rakouska-Uherska s Německem, kvůli jeho imperiální politice na Balkánu se z upřímného austroslavisty stává mýtotvorce, který svým neuvěřitelným, obdivuhodným úsilím stvoří zcela nový, nikdy předtím neexistující národ – národ Československý. Tento národ má svoji prozaickou motivaci. Ani Češi, ani Slováci by neměli šanci dosáhnout svého státního sebepotvrzení, které v éře nacionalismu tak zoufale potřebovali. Češi se potřebovali uchránit před Němci, Slováci před Maďary. Bez Masarykova bájení, jehož součástí byly i vědomé historické nepřesnosti, nesmysly a nepravdy, by dnes ani jeden z těchto národů neexistoval jako národ státní. Oba byly (a samozřejmě, že stále jsou) příliš malé pro 20. i pro 21. století.

Během kalení podoby národů mohly být regionální zvláštnosti zachovány pouze za té podmínky, že je bylo možné zahrnout do závazného národního kánonu. To ale nebylo jednoduché. Muselo se nenápadně zamlčet, že specifické podoby pohádek, lidové slovesnosti, nápěvů jsou ukotveny více na regionální než na národní úrovni, a zároveň, že mají podivuhodně promiskuitní „mezinárodní“ život. Slovácké písně jsou svou poetikou a hudebností nezaměnitelné s lidovými písněmi z jižních Čech, poetika podkrkonošských poúdaček v sobě nese otisk drsného života v Podkrkonoší, který je nezaměnitelný s otiskem brněnských pověstí. Jestliže věc zvážíme z druhé strany, pak obdobu červené karkulky najdeme v germánských kulturách, předobraz Jiříků bojujících s drakem je možné nalézt ve starých středověkých románských legendách a v nápěvu slovenské hymny nakonec uslyšíme kořeny maďarské muzikálnosti. Zkrátka doma si před spaním dětem říkejte, čtěte a zpívejte, co chcete, ale ve škole je naučíme, co je třeba. Stačí dvě generace takové výchovy a doma už svým dětem budete říkat, číst a zpívat to, co jste se naučili ve škole.

Aby přerod ze středověkého pojetí národa do moderního proběhl co možná nejsnáze, muselo nastat mnoho věcí. Na příklad Bretonce jsme museli začít chápat jako v podstatě Francouze, Katalánce jako v podstatě Španěla. Obyvatelé právě vzniklého Československa museli být pojímáni jako Čechoslováci a pokud to na rozdíl od Čechů a Slováků bylo těžké jako v případě Němců, Maďarů, Poláků a dalších, pak je bylo nutné definovat alespoň jako „československé občany jiného jazyka“ (Smlouva ze Saint-Germain). Jazykové a kulturní odlišnosti, které dříve přispívaly ke střetům, kvasu a rozvoji společenství, musely být stále intenzivněji překrývány jednotícím výkladem dominantní kultury. Němečtí obyvatelé právě vzniknuvšího Československa to v roce 1918 procítili velmi bytostně. Mnozí z nich, aniž by se přestěhovali byť jen o jediný kilometr, ztratili náhle domov.

Ernst Gellner píše o paradoxu nacionalismu: V době intenzivního „historického“ vzpomínání – tím měl na mysli hledání kořenů národa, hledání národních hrdinů a národních nepřátel – se toto vzpomínání projevovalo především jako zapomínání na původní regionální odlišnost, na vzájemná jazyková, kulturní a náboženská napětí, soupeření a inspirace. Tam, kde se proces zapomínání nepovedl jako v případě Katalánska či Irska, nebo přišel pozdě, jako v případě Československa či Království Jugoslávie, musel být neúspěch tohoto procesu vyřešen v lepším případě úspěšnou či neúspěšnou asimilací, v horších případech střety, válkami, etnickými čistkami a odsuny.

Dvojí role moderního národa

Moderní nacionalismus všechna svá konstitutivní pnutí nakonec kanalizuje do dvou na první pohled rozporuplných, přesto na sobě závislých tendencí. Obě tendence byly umožněny příchodem modernity. První z nich směřuje k mobilizaci mas pod bojovný prapor výjimečnosti vlastního národa. V tomto směru se stává každý národ nevraživý. Druhá tendence směřuje k pozoruhodné kvalitě společenského života – k nezáměrné demokratizaci moderních států. Národ znamenal sjednocený duchovní prostor, v němž mohlo dojít k politickému zmocnění občanů. Teprve za této podmínky se mohla objevit víra, že právě povstávající ethnos, kulturně definovaný národ, se může každodenní drobnou prací přerodit v moderní démos, v politické těleso, v jehož rámci dochází k politickému a sociálnímu sebeurčení a zrovnoprávnění jednotlivců.

Palacký stejně jako později Masaryk budováním kulturního těla národa chtěli přispět k následné politické emancipaci jednotlivců. Ovšem i přes svoje nadání, obdivuhodnou pracovitost a cílevědomost byli úspěšní jen částečně. Bojovali proti nepříteli, který byl v dané době silnější než oni. Bojovali proti tendenci moderního nacionalismu proměňovat svoji kulturu v kult uctívání, jenž sice podporoval vznik kulturně definovaného národa, ale dusil tendence ke zrodu moderní občanské veřejnosti. A v tomto souboji podlehli. Proto z obdivuhodného Palackého díla zbyla jen otřepaná role národního historiografa-buditele, který jednostranně vychýlil české dějiny pouze jedním směrem. Proto z bojovníka a mýtotvorce Masaryka se stal Tatíček, který pronášel proslovy pod vlastní sochou v nadživotní velikosti. Proto modernímu pojetí národa vděčíme především za nevraživost mezi národy, etnické čistky, nacionálně motivované genocidy a dvě světové války.

Snaha Komenského, Palackého, Masaryka sice nebyla marná, ale jejich projekt je stále nedokončený. Znovu a znovu zapomínáme na emancipační funkci národa. Tato funkce se vyznavačům nacionálního státu nehodí, neboť národ v moderním slova smyslu ztrácí svůj vlastní význam, pokud svoji kulturní totožnost nepřechýlí k obecnému lidství. Ve své emancipační je národ nutnou kuklou, v níž dozrává motýl. Nová bytost s křídly, která musí kuklu nakonec opustit. A jestliže to neudělá, pak se v kutlochu své kukly udusí.

Sebezachování: Sňatek nacionalismu s kapitálem a vznik kapitalismu

Proč je tak složité rozvrátit kult národa a kultivovat jeho občany? Součástí moderního pojetí národa je jedna důležitá antropologická hodnota, která se na úkor jiných antropologických hodnot prosadila teprve v moderní době. Dieter Henrich ve své přednášce o podstatě moderny ukazuje, čím je v porovnání s předcházejícími staletími moderní myšlení odlišné. Na rozdíl od něj bylo myšlení evropského středověku ukotveno v univerzalizující křesťanské představě předem daného řádu. K němu všechno dění i lidské skutky směřují. Odpadnutí od řádu bude nakonec potrestáno a řád bude přes všechna protivenství obnoven.

Pod tlakem zrychlujících se změn představu takového řádu moderní doba postupně ztrácí. Jediné, co dynamickým soupeřivým společnostem novověku zbývá, je definovat sebe sama funkcí neustálého sebezachovávání v konkurenčním boji s ostatními. Pojem konkurence zde musíme vzít vážně! Musíme jít pod povrch pod povrch liberálního i nacionálního diskurzu – liší se fakticky pouze na této úrovni. Oba ve své podstatě sdílejí stejné jádro. Na této hlubší úrovni jednotlivec stejně jako společnost moderní doby čerpají svůj existenciální smysl ze souboje. Podstatou života jednotlivce stejně jako podstatou života národa je boj s těmi druhými o prostor a zdroje. To je také důvod, proč kapitál mohl tak dobře sloužit nacionálnímu státu a vice versa.

To samozřejmě neznamená, že by ve středověku neexistovaly stejné podmínky života a smrti, neznamená to, že by se nevedly války. Rozdíl ale spočívá v tom, že ve středověku války ideově nedefinovaly podstatu existence jednotlivých společenství. Proto nevedly k neustálému navyšování ekonomické energie, jež zajišťuje nikdy nekončící připravenost národa bojovat s národy ostatními. V porovnání se středověkem se postupně objevuje „nová dějinná perspektiva“, která se na povrch dere během moderní doby, aby v 19. století ustavila raison d‘etre moderního nacionální státu. „Státy jsou reálnými útvary,“ zakončuje Foucault svoji analýzu politických diskurzů 17. až 19. století, „které se nutně musí bránit ve sporném geografickém prostoru.“ Vedena touto logikou se moderna sebedefinovala válečnickým principem. Proto mohl Patočka o tři a půl století později oprávněně uvažovat o 20. století jako o „století války“. Mýlil se pouze v jediném. Zato v tom podstatném. „Nová společnost práce, disciplíny, výroby, plánovitého budování, vedoucích po všech stránkách k uvolnění dalších a dalších zásob energie“, není nějaká nová fáze vývoje modernity, ale jejím květem. Je produktem nacionalistické éry. Nacionalismus, kolonialismus a imperialismus jsou jednotlivé etapy, které spolu souvisejí tak, že druhé dvě povstávají z té první, aby ji rozvíjely a prohlubovaly. Vzestup a pád Evropy jako světového souručenství hegemonů světa je produktem moderní společnosti industriálního typu, je produktem nacionalismu.

Nekonečný, neustále se zrychlující tep moderního života si spojujeme s kapitalismem. Většinou ale přehlížíme, že je to také dokonalá charakteristika nacionalismu. Základní premisou jak kapitalistické výroby, tak nacionalistické ideologie je příkaz: Produkce energie musí být vzestupná a zároveň musí být detailně srovnávána s produkcí energie ostatních národů. S ohledem na tuto genealogii celé situace není růst HDP primárně ekonomickou teorií. Ve svém jádruje je, jak přesvědčivým způsobem ukázala Polanyiho kniha Velká transformace, politickou a sociální teorií moderní industriální éry. Energie je potřebná jak k produkci kapitálu, tak k výbojům na území jiných národů, případně k ochraně vlastního území. Je to nacionální stát, který kapitálu může pomoci.

Otázka ekonomická se postupně stává otázkou politiky a politika splývá s nacionalistickou ideologií. Převodním mechanismem mezi těmito dimenzemi se stala modernitou nově definovaná kultura. Modernistickým způsobem koncipovaná politická sféra, která je postavena na podkladu národních kultur, se stává prostředím, v němž kulturní válka proroste celým pletivem moderních společností a stane se válkou politickou. Tak na příklad vyprávěnky francouzských aristokratických historiografů o nadřazenosti germánské aristokracie nad původním obyvatelstvem římsko-francouzské Galie je jedním z mnoha historických projevů moderních diskurzů, prostřednictvím kterých se kulturní války stávají reálnou součástí válek politických. Odtud nabývá své síly velký diskurz o „plavé bestii“, který paradoxně do svého repertoáru převezme i velký kritik nacionalismu Nietzsche a poté si ho do svého erbu, tentokrát zcela pochopitelně, vetkne nacisté. Podobně vznikají diskurzy o duchovní výjimečnosti Slovanů, které jsou živeny živelně imaginativními představami o kulturní výjimečnosti ruského národa dané charakterem pravoslaví. Tímto generovanou kulturní výjimečnost okořeněnou pohrdáním Západem ve svých denících na příklad artikuluje Dostojevský, aby se tato snění stala v 19. století mantrou ohrožených slovanských národů ve středí a jižní Evropě. (Na této skutečnosti je dojemný fakt, že v centru dění nejsou národy, ale kulturně a historicky velmi různorodá uskupení [Germáni, Galové, Římané / Rusové, Srbové, Češi], která si důrazem na transnacionální přesahy budují národní identity. Jen tato skutečnost by si zasloužila samostatný esej.)

Pomocí nacionální ideologie může národní stát své občany účinně mobilizovat k výrobní produkci i do vojenského šiku. A základním převodním mechanismem je zde vzdělávání. Proto jsou páteří instituce moderní školy funkce kontroly, homogenizace a mobilizace. Kapitál a nacionální stát na konci 18. století začaly pomalu utvářet úspěšnou formaci, která se z pohledu konce století následujícího mohla jevit jako perpetum mobile.

Právní vědec Carl Schmitt byl jedním z nejpronikavějších politických autorů 20. století. Nikdy se netajil svojí náklonností k nacionálnímu socialismu, a přesto se dodnes musíme s jeho dílem poctivě vyrovnávat. Velmi přesvědčivě totiž vyjádřil podstatu takového nacionálního politického řádu, který je důsledně očištěn od pojetí národa jako nástroje emancipace jednotlivců. Přesně popsal to, co charakterizuje podstatu národa, ve kterém se ethnos nemění v démos. „Politično“ – politické vztahy jsou tím, co podle Schmitta umožňuje vznik jakéhokoli politického uskupení. Politické vztahy krystalizují teprve tehdy, když si společenství uvědomí, kdo je jeho nepřítelem.

V Schmittově pojetí nepřítel ohrožuje společenství existenciálně a teprve existenciální úzkost proměňuje lidské společenství v politicky organizovaný národ. Teprve ohrožení umožňuje formaci politického uspořádání. Teprve za takové podmínky je možné národ semknout v politický a vojenský šik, vyvýšit autoritu hegemona a podřídit jednotlivce jednotné vůli národa. Kterýkoli jedinec, jenž se kriticky vymyká této vůli musí být jako vnitřní nepřítel napraven, a případně, nelze-li jinak, i odpraven. Národní vůle, reprezentovaná vládcem, totiž vlastní jus vitae ac necis – právo nechat žít a zbavit života. (Přesně z této nacionalistické mentality čerpá ještě dnes svoji jedovatou lepkavost diskurz, v němž rádoby-vlastenci vyhrožují násilím či likvidací spoluobčanům, kteří nesdílejí jejich nadšení pro nacionální omezenost a sebestřednost.)

Schmitt je přesvědčivý o to více, jestliže se díváme na dějiny 20. století prizmatem jeho válek. Mýlí se pouze v jediné věci, zato v té nejpodstatnější. Jeho omyl je pandánem omylu Patočkova výkladu. Na rozdíl od Schmitta podmínku nepřítele a politické válečné mobilizace Patočka neztotožňuje s podstatou nacionalismu, ale se vznikem „nadcivilizací“. Jestliže bereme příliš vážně tento Patočkův postoj, pak nevidíme dostatečně jasně, že „nadcivilizace“ jsou produktem nacionalistického myšlení. Sovětský svaz, který byl schopen svoji moc upevnit jedině a šířit tím, že od dvacátých a třicátých let 20. století se odklonil od internacionalistické k nacionalistické ideologii, stejně jako současné Rusko, USA, Čína nám ukazují jediné: Skutečné či údajné „nadcivilizace“ jsou prodchnuty principy, které jsou skrz naskrz nacionalistické. Naopak Schmitt tento princip ztotožňuje s celým vývojem lidských společností, s obecným, přirozeným principem ustavování politické sféry.

K naší škodě se oba velcí filozofové moderny mýlí. Oba nedohlédli podstaty nacionalismu. Patočka v samozřejmých důsledcích nacionalistické éry vidí radikální přechod k „nadcivilizacím“, Schmittovi jasně odlišené nacionalistické období splývá s obecným vývojem všech historických politicky organizovaných společnosti. První tak klade konec klasické nacionalistické éry do počátku 20. století, a proto místo, aby vnímal „frontový zážitek“ první světové války jako první z významných vyvrcholeních důsledků nacionalismu, vnímá jej jako znak nové situace. Druhý projektuje principy nacionalistické éry do celých dějin lidstva. Oba – každý svým způsobem – nám brání vidět, že posledních padesát let jsou dobou nového kvalitativního přechodu. Přechodu srovnatelného jedině s přechodem od středověkých společností ke společnosti moderní. Oba nám svým způsobem brání pochopit, že nacionalismus, který stojí a padá s moderním pojetím národa, je omezenou historickou událostí, jejíž racionalita s konečnou platností vyvanula a jejímž uzávěrem byly obě světové války.

Nacionální stát a škola

Kapitalismus je organizační systém moderní doby, který výrazně ulehčuje výrobu zboží, jeho směnu, a především akumulaci kapitálu. Soupeřivý princip kapitalismu je možné podpořit soupeřivostí nacionalistické ideologie. Boj s nepřítelem, který konstituuje moderní národ, je příhodné prostředí pro rozvoj industriálního kapitalismu v jeho četných podobách. Nacionalistická mentalita umí prostřednictvím svého kultu mobilizovat masy lidí a mobilizované masy jsou zároveň nutným předpokladem nárůstu kapitalistické produkce. Kapitalismus potřeboval jistým způsobem vzdělané, ale zároveň disciplinované jednotlivce. Tovární výroba ocenila postupy, které do myslí lidí trpělivě zasévaly instituce moderního státu – moderní vězení, moderní armády, moderní nemocnice, moderní výchovné ústavy, moderní ústavy pro choromyslné, a především moderní škola.

Sňatek národa a kapitálu byl umožněn právě touto institucí. Jestliže odlišíme povrch a jádro instituce školy, pak pochopíme, že přes stovky a stovky změn, reforem a humanistických idejí tyto funkce dodnes tiše pracují a nás modelují, aniž bychom si toho všimli. Skrze kurikula a formy jejich předávání se reprodukuje nacionalistická racionalita. Reprodukuje se, přestože žijeme v době, kdy tato racionalita není schopna organizovat život pozdně moderních společností, a stává se tak zcela iracionální. Skvělá práce některých učitelů a učitelek, ředitelů a ředitelek nás mohou mást svými ideály a demokratickým smýšlení, díky nim můžeme propadat úlevnému pocitu, že se škola mění. Podívejme se však na hierarchický způsob, jakým jsou školy organizovány, na rozdělení aktérů na ty, kteří rozhodují, a na ty, kteří se rozhodnutím musí podřídit, na systémy inherentního dohledu, na kultické pojetí klasifikace a obsahů učení. A především se podívejme na obsahy většiny čítanek, učebnic občanské výchovy nebo dějepisu. V nich jsou tyto funkce zakódovány a reprodukovány, přičemž figurou, kolem které jsou obsahy výuky tohoto segmentu kurikula vystavěny, je národní nepřítel.

Například dodnes bez skrupulí pleteme hlavu žákům pátých tříd zjednodušujícími nacionálními vyprávěnkami. Parafrázuji z jedné z učebnic Vlastivědy, která byla vydána v roce 2005(!): „V jisté době se Němci začali, podporováni habsburskou vládou, cítit vyvolení k tomu, aby vládli Čechům. Češi volali po zrovnoprávnění češtiny. Ovšem Němci se rázně postavili proti českým požadavkům a začali usilovat o vytvoření velkého německého státu.“ (Uvozovky zde pouze vymezují začátek a konec parafráze.) Aniž by jediná věta byla zcela nepravdivá, je celý obraz zcela pokřivený. Takovou výukou dosahujeme jediného: Replikujeme stereotypy pocházející z 19. století, a vychováme tímto způsobem generaci lidí, kteří jsou pro 21. století politicky negramotní. Od útlého věku do jejich hlav zaséváme instinktivní odpor ke všemu německému. Spolková republika Německa se všemi chybami, které má, dnes není agresivní velmocí, ale jedním ze států, jenž tvoří Evropskou unii a jenž je součástí našeho osudu. Jestliže takto nezodpovědným způsobem vychováváme politicky negramotné voliče, pak stačí, aby v rozhodnou chvíli kandidát na českého prezidenta spojil svého protikandidáta se zlou německou šlechtou nebo aby zklamaný žurnalista selhání německé politiky během ekonomické krize vylíčil jako projev snahy o pangermánskou dominanci v EU, a virus instinktivní nacionalistické nenávisti zcela rozvrací jakoukoli racionální diskuzi.

Obviňovat dnešní Německo z pangermánských snů, znamená připravovat naše děti na neexistující realitu. Nejde však primárně o Německo. Problém je systémový. Největším selháním takové výuky je, že naše mladší spoluobčany, budoucí voliče, připravuje na svět, který již dávno neexistuje. Funkční struktura našich škol, obsahy výuky a formy jejich předávání jsou v příkrém rozporu s dnešním světem. Systémově a pro nás často nevědomě reprodukují romantickou nostalgii, přes jejíž patos nejsme schopni zahlédnout současný stav, určit skutečné problémy a nacházet jejich reálná řešení.

„Nadnárodní“ kapitál: Rozvod kapitalismu s nacionalismem

Vztah nacionalismu a kapitálu jsme výše opustili v situaci, kdy jejich souhra vytvořila zdání, že jde o perpetum mobile. Dalším krokem pro uchování tempa růstu jak kapitalismu, tak síly nacionalistických států byl postupný rozvoj sociálních opatření – od původního státního pojištění, přes rozličné způsoby ochrany zranitelných jednotlivců, až po celkové systémy evropského sociálního státu v jeho četných podobách typických pro druhou polovinu 20. století. Tyto postupné kroky byly sice mnohdy vyvzdorovány, ale nebýt toho, že i pro kapitál samotný bylo potřebné najít způsoby, které by zajistily výhodnější podmínky k akumulaci pracovních sil i kapitálu, nemohla by se v takovém rozsahu sociální opatření uskutečnit. Pro kapitál i nacionální stát bylo uskutečnění těchto idejí nutné, neboť jedině za těchto okolností mohl sňatek z rozumu dál vzkvétat.

Historie vzniku systému sociálních opor je skutečně obdivuhodná. Jestliže je dnes někdo společně s Janem Kellerem přesvědčen, že přes všechny své chyby to byl národní stát, který dokázal přispět k sociální rovnosti více než jakákoli jiná politická uskupení, má částečně pravdu. Ostatně na začátku této obdivuhodné cesty stál Bismarck. Přesto u takového výkladu nesmíme zůstat. Nemůžeme si dovolit zapomínat na fakt, že nacionální stát byl pouze první významnější formou organizace moderní společnosti a že není formou poslední. Kdybychom mohli zastavit čas, on by byl skutečně poslední formou, měl by dotyčný člověk společně s Janem Kellerem pravdu. Národní stát by zůstal jediným ručitelem sociálního smíru. Ovšem tak tomu není. Nejde jen o to, že čas zastavit nejsme schopni. Ale především o to, že stále ještě nechápeme povahu kapitálu.

Kapitál koloval v různých podobách dávno před vznikem kapitalismu a nacionalistické éry. (Z toho důvodu je pojem „nadnárodní kapitál“ stejně matoucím pojmem jako „mezinárodní obchod“ či „mezinárodní smlouvy“.) Do konce pozdního středověku se tento kapitál přesouval z dnešního pohledu ve velmi úzké vrstvě mezistátního obchodu. Nicméně byl to právě tento kapitál, který umožnil vznik pozdně středověkých měst, prvních bank a později vznik raně moderních společností, které se teprve poté mohly národnostně profilovat. Z tohoto velmi starého původu postupně povstává nadstátní obchod jako zcela samostatná jednotka, oproštěná od geografického zakotvení.

Kapitál je něčím, co podobně jako lidská schopnost vyprávět a sdílet příběhy, je vlastní lidskému životu. Existence kapitálu a jeho akumulace není podstatou nerovnosti, stejně jako není podstatou nerovnosti vyprávění a sdílení příběhů. Stejně jako jde o to, kdo, jaké a za jakým účelem vypráví příběhy, jde o to, kdo a za jakých podmínek kontroluje akumulaci kapitálu a jeho přesuny. To utváří dvojakou podobu kapitálu. Jeho janusovskou tvář. Za určitých okolností kapitál vyvlastňuje z geografického ukotvení hodnotu vyvzdorovanou prací a činí ji tak nezávislou na prostoru, z něhož byl vzat materiál a v němž práce tento materiál proměnila v onu hodnotu. To je rys, který může mít svoji frustrující negativní podobu. Tu si dnes dobře uvědomujeme, když nadnárodní firma zvedne kotvy a převede svoji výrobu do méně šťastných krajin, nebo své zisky do daňových rájů. Je to ale rys, který vyplývá z podstaty interakce. Když probíhá interakce, problém nespočívá v tom, co se děje na jedné straně, ale v tom, jak racionálně je interakce aktéry kontrolována. Co jsme udělali pro to, abychom nepotřebovali nadnárodní firmy, kteří pouze využívají levnou pracovní sílu našich spoluobčanů? Co jsme udělali pro to, abychom jasně dali najevo, že „racionalizaci daní“ považujeme za novodobý projev sociálně nepřijatelného chování?

Kapitál není vinen za naše selhání. Jestliže jej takto obviňujeme, pak přestáváme vidět jeho pozitivní stránky. Kapitál je rozhodující pro období významných společenských proměn. Janus je bohem přechodových fází. Jestliže kapitál rozepne křídla a vzdálí se geografickému prostoru a jeho politickému uspořádání, nutí tento prostor k vlastní reorganizaci a modernizaci. Nikoli ale proto, aby se tento prostor přizpůsobil vrtochům kapitálu, nýbrž proto, aby dokázal sílu kapitálu opět využít. Kapitál má ze své podstaty emancipační potenciál. Ten však nemusí být využit, pokud je daný geografický prostor a politické uspořádání příliš rigidní a neschopný změn. Za takové situace kapitál ovládne situaci a vede k zániku civilizací, říší či států.

V našem kontextu je podstatné, že kapitál povstal zcela nezávisle na nacionálním státu. Nacionální stát pouze využil jeho služeb a kapitál využil služeb nacionálního státu. Nacionální stát se spojením s kapitálem přizpůsobil potřebám změny a využil ho ke svým účelům. A naopak. Dokud koncentrace lidí a určitý typ jejich vzdělání umožňovaly kapitálu vytvářet velmi dobrý zisk, byl kapitál dobrým sluhou nacionalistického státu, a naopak nacionální stát tím správným ručitelem podmínek směny kapitálu a zboží. Plodem tvořivého napětí mezi kapitálem a moderním nacionálním státem byl kapitalismus industriálního typu. Hlavním účelem kapitalismu a nacionálního státu však nebylo primárně emancipovat jednotlivce (pokud se tomu tak stalo, tak jen díky nezamýšleným, samovolným důsledkům modernity). Jeho účelem bylo produkovat energii, jež může být akumulována a případně vybita. Jakmile tato vzájemná směna výhod přestala být pro kapitál dostatečně rentabilní, což se zároveň krylo s procesem slábnutí nacionálního státu v roli jediného hegemona ekonomického prostředí, spolupráce mezi nacionalismem a kapitálem se začala rozvolňovat.

Jedním z nejzajímavějších úkazů na ekonomickém jevišti Evropy byl tzv. „Evropský koncert“. Karl Polanyi jej popisuje jako do té doby nebývalou síť nadstátních investic, které provázaly evropské národy takovým způsobem, že radikálně omezily počet a délku válek. Koncert byl pro Evropu požehnáním, jenž uchlácholil evropské politiky natolik, že se stali náměsíčnými (odkazuji se tímto na podivuhodnou knihu historika Christophera Clarka Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce). Ale právě tento Koncert se stal také labutí písní partnerství mezi kapitálem a nacionálním státem. Konec 19. století byl hranicí, kdy se cesty kapitálu a nacionalismu začaly rozcházet.

V Evropě jsme na to zareagovali třemi různými způsoby: 1) Snahou vytvořit nějaký nový kompromis mezi potřebami kapitálu a potřebami nacionálního státu; 2) Snahou zestátnit kapitál a podřídit jej státnímu řízení; 3) Korporativisticky podřídit kapitál jednotnému vedení státu, ale zároveň umožnit kapitálu, aby tyl ze státních zakázek. S trochou licence můžeme ony tři přístupy pojmenovat: 1) „Demokratická a (více či méně) sociální cesta“; 2) „Striktně socialistická cesta“; 3) „Nacionálně fašistická cesta“. Zatímco třetí cesta ztratila svoji přijatelnost během první poloviny 20. století, stala se jeho druhá polovina obdobím rozpadu prvních dvou cest. Nejdříve se ukázala být neudržitelná „cesta socialistická“, aby ji nakonec „cesta demokratická“ přežila jen o několik desítek let.

Rozpad sovětského impéria a proměna Evropského hospodářského společenství na Evropskou unii jsou milníky na cestě do nové krajiny, jejíž hranice mají jen velmi málo společného s nacionalistickou érou. Od sedmdesátých let minulého století docházelo k viditelné erozi sociálního státu. Tato tendence vývoje je obvykle negativně spojována s neoliberalismem. Podle kritiků to byl právě neoliberalismus, který otevřel dveře národních států nadnárodnímu kapitálu a učinil národní státy slabšími hráči.

Takové vysvětlení je ale příliš zjednodušené. Nebere v úvahu mnoho historických skutečnostní. Předně „nadnárodní“ kapitál zde existoval vždy. Byl to kapitál, který byl produkován činorodostí lidí, proplétal se s jejich příběhy a umožňoval tak nové, stále účinnější formy organizace společností. Od určité chvíle a pouze na dobu několika málo století sloužil v barvách nacionálního státu. Protože síla nacionálního státu se etablovala v závislosti na dočasné spolupráci s kapitálem, je konstitutivní závislost tohoto státu příčinou jeho dnešní faktické eroze. S rozpadem kolonialismu evropské nacionální státy ztratily kontrolu nad významným segmentem nadstátního obchodu. Všechny události na Blízkém východě jsou smutným záznamem toho, jak si bývalé a současné velmoci snaží udržet kontrolu nad rozlukou spolupráce mezi kapitálem a národem těch šťastnějších společností.

Ve skutečnosti byla trajektorie této rozluky opačná, než jak ji líčí kritici neoliberalismu. Po letech, kdy se kapitál a národní stát tvořivě držely pod krkem, kapitál nakonec přerostl možnosti národního státu a využil svoji náhle nabytou moc. Apologetové neoliberalismu byli pouze užitečnými paňáci, kteří svými libertariánskými mýty, bezmocně zakořeněnými v 19. století, zakryli skutečný původ nadstátního plovoucího kapitálu, pomohli kapitálu se s konečnou platností emancipovat od nacionálního státu a jejich obyvatele dostatečně dlouho udržet v nevědomosti o tom, jaká hra se tu vlastně hraje. Nejde tedy o dveře, které by neoliberálové otevřeli, jde o dveře, které kapitál pomocí neoliberalistického příběhu zevnitř vyrazil, a emancipoval se tak od národního státu, protože mu prostor nacionálních horizontů byl již příliš těsný. Za takové situace se mnohé mění. Pro celý svět. Dnes však nejvíce pro střední a malé ekonomiky. Jestliže s konečnou platností kapitál tyto státní útvary opouští, aby je snáze využil, hroutí se jejich možnosti, jak kapitálové pohyby regulovat.

Ještě jednou se vraťme na začátek tohoto pohybu. Konec Evropského koncertu byl způsoben tím, že rostoucí kapitál narazil na možnosti národního státu. V této síti nadnárodních investic se objevila moc nového světa nevázaného na příliš úzké zájmy a možnosti nacionálních států. Protože však na sebe narazily dvě nesouměřitelné formy, Evropský koncert degradoval ve chvíli, kdy se vytvořily koalice nacionálních států – v tomto konkrétním případě Trojspolek a Trojdhoda – a zcela rozvrátily podmínky, za nichž mohly sítě nadstátních investic fungovat. Přestala tu existovat síť zájmů a opět objevila se dobře známá binarita „přítel“ versus „nepřítel“. „Dlouhá válka“ (mnozí historici píšou o první a druhé světové válce jako o jednom konfliktu, který si pouze vybral dvacetiletou přestávku) byla křečí, během níž se kapitál nakonec emancipoval od úzkých hřišť národních států. Charakter kapitálu se s konečnou platností proměnil. A tomu se musí přizpůsobit i politická sféra. Musíme proměnit politické organizace lidských společenství tak, aby byly schopny s kapitálem opět navázat produktivní spolupráci. Aby ho opět dokázaly chytit pod krkem a tvořivě s ním kooperovat. Abychom toho ale byli schopni, musíme vzít vážně podstatu nacionálního státu a jeho omezení.

Cesta z labyrintu nacionalismu

Od poloviny osmdesátých let 20. století se Ulrich Beck snažil vysvětlit, proč je nutné přestat hrát nacionalistickými kartami. Podle něj existuje „čas pro malou politiku, která se pravidly řídí, a velkou politiku, která mění pravidla.“ Nacházíme se v době velké politiky. Pravidla se nám pod rukama mění, ale my nejsme zahrnuti mezi aktéry, kteří podobu těchto pravidel mohou ovlivňovat. Velké mocnosti jako USA, Čína či Indie si ještě nějaký čas budou moci nalhávat, že podobu vznikajících pravidel určují. Takový komfort sebeklamu si ale dnes ani ty největší státy Evropy nemohou dopřávat – natož státy velké jako Česká republika. Rizika a výzvy, před kterými stojíme, jsou rizika a výzvy, jež nemůže zvládnout národní stát. „Chceme-li najít přiměřenou odpověď na krizi eura – nebo na rizika klimatických změn a z pout uvolněného finančního kapitalismu“, psal v roce 2012, v době vrcholící ekonomické krize Beck, „potřebujeme velkou politiku. Představa, že bychom ve věku globalizovaných rizik mohli jednat podle motta ‚Dokážeme to sami‘, se ukazuje být fatální iluzí.“

Ještě, než se objevila poslední ekonomická krize, uvědomoval si Beck hlubokou proměnu sociální a politické situace. Její podstata spočívá v tom, že se kapitál emancipoval od národních států a že samostatné národní státy bez ohledu na svoji velikost nejsou schopny uplatnit takovou politiku, která by byla pro osvobozený kapitál zajímavá. Odpoutaný kapitál má konkurenční výhodu a je to on, kdo definuje podobu tahů v dnes se utvářející politické hře světa. Proto již v roce 2002 Beck zdůraznil, že prohráváme, neboť stále myslíme v nacionalistických mantinelech, a proto „změna pravidel je a zůstává revolučním privilegiem kapitálu“.

Abychom se stali aktéry, musíme přestat uvažovat v nacionalistických horizontech a začít vážně přemýšlet o sdílených strategických zájmech, které zcela překreslí státně politické (nikoli nutně kulturní) krajiny národů. Musíme vážně uvažovat o sdílené suverenitě, která může tyto nové zájmy reálně uskutečnit. Půdorys, na kterém lze přechod od mentality 19. století k mentalitě století 21. provést, poskytují transnacionální uskupení, jakou je i Evropská unie. Ona Evropská unie však dodnes kulhá, neboť přestože je třetím největším trhem na světě, nemá žádnou vlastní zahraniční, ekonomickou, vojenskou a ekologickou politiku. Žije stále pouze v modu zrodu, protože Evropané nenašli odvahu opustit nacionalistickou mentalitu. Jsou zapouzdřeni v kukle 19. století.

Coda: Československo a úděl malých národů

Příklad Československa, respektive Česka je v tomto kontextu výmluvný. Je dobré si ho připomenout v kontextu současného stavu Evropy.

Od 18. století pracovala v pozadí politického života neúprosná logika. Záminkou vzniku obou světových válek byly sporné hranice a národnostní entity uvnitř cizích státních útvarů. Příčinou byla nutnost neustálého sebezachovávání na úkor druhých. Nacionální stát je ze své definice schopen dosáhnout ideálního stavu pouze ve chvíli, jestliže by byl dostatečně národnostně homogenní, jestliže by neexistovaly uvnitř národního těla „rakovinové shluky“ národnostní odlišnosti. Teprve v takovém okamžiku se minimalizují možnosti, za nichž by jiný národní stát mohl vznést „oprávněné“ nároky na území toho či onoho národa, aby zajistil práva „svých“ občanů. (Mimochodem toto je velmi častá taktika současného Ruska, které svoji ustupující ekonomickou významnost překrývá taktikou geografické rozpínavosti, v níž využívá těchto nacionalistických triků.)

Existují tedy pouze dvě cesty, jakými lze kráčet v tak etnicky a kulturně promíseném území, jímž byla a dosud je Evropa. Buď překročit nacionalistickou racionalitu – to však vzhledem ke kulturnímu a politickému vývoji nebylo možné. Anebo jednotlivá teritoria národnostně „sladit“, prostřednictvím kulturní asimilace sjednotit. Učinit z Bretonce Francouze, ze Španěla Katalánce, nebo z Němce žijícího v Sudetech „československého občana jiného jazyka“. A pokud by se ani to nepomohlo, musel být prostor vyčištěn a homogenizován. Jestliže na konci 19. a v první polovině 20. století nebylo možné odhodit nacionalistickou racionalitu, neboť ta byla díky instituci školy konstitutivní komponentou většiny aktérů, bylo nutné postupovat druhou, případně třetí cestou.

Co „dlouhá válka“ nevyřešila, vyřešil stav těsně před a po Postupimské konferenci. Tony Judt v knize o poválečné Evropě píše, že zatímco po první světové válce se přesouvaly hranice, po druhé světové válce se místo hranic (až na jednu velkou výjimku hranic mezi Německem a Polskem) přesouvaly tam a sem miliony obyvatel. S ohledem na nacionální mentalitu vznikl po druhé světové válce „ideální“ stav. Ještě nikdy v historii nebyly státy Evropy tak národnostně homogenní. A především Československo v tomto období dospělo k homogenizaci. Židé a Romové byli téměř vyhubeni v koncentračních táborech, Němci po válce odsunuti, další národy vymístěny do oblastí, kde nemohly národní jednotu rozvracet.

A přesto otřesná zkušenost přeplněných dobytčích vagónů přemísťujících miliony lidí tam a sem konečně umožnila, aby se Evropa postupně odpoutala od své kolonialistické historie a nacionalistické racionality a začala hledat nové cesty mezistátního uspořádání. Evropské hospodářské společenství a posléze Evropská unie je odpovědí Evropy na šílenství 20. století.

Jestliže by Masaryk zůstal přesvědčeným austroslavistou, pravděpodobně bychom na něj dnes vzpomínali jen jako na zvláštního potížistu, který křečovitě bojoval proti Rukopisům a zastal se nešťastného Hilsnera. Jestliže se ale během první světové války se svými spolupracovníky vydal cestou odboje, nebylo návratu. Čím byla Mafie v zahraničním odboji úspěšnější, tím neúprosněji byla většina pozdějších rozhodnutí Edvarda Beneše vedena logickými důsledky tohoto kroku. Masaryk sliboval velkou koalici slovanských středoevropských národů od severu k jihu Evropy, a možná právě tím si nakonec získal ochotu západních zemí přistoupit na rozpad Rakousko-Uherska. Ovšem tato idea byla vzhledem ke skutečnosti mlhavá již v době, kdy válka ještě neskončila. Tolik náboženských a kulturních odlišností a pří mezi bratry Slovany! Masaryk i Beneš si toho museli být vědomi. A přesto jim nezbývalo než hrát nacionalistickými kartami – pro jiný typ hráčů v jejich době nebylo místa.

Už v roce 1924, v době, kdy se paradoxně zdálo, že to nejhorší je zažehnáno, bylo naprosto jasné, že se nerýsovala žádná koalice slovanských národů ve střední Evropě, s níž by západní i východní velmoci museli diskutovat. Proto nutným pandánem cesty samostatnosti Československa byla i Benešova víra v moc mezinárodní diplomacie. Bez této naděje nemělo smysl přemýšlet o samostatném Československu. V té době byla sice krize třicátých let ještě daleko, ale prozíraví politici tušili, že stav je neudržitelný. Například tehdejší premiér a ministr zahraničí Velké Británie McDonald ve svém projevu ve Společnosti národů varoval malé národy střední Evropy:

„Pakt nepakt, budete napadeni. Pakt nepakt, budete rozdrceni. Pakt nepakt, budete zničeni. Přirozenou obětí vojenského věku a vojensky organizované společnosti je malá národnost, která věří ve své morální právo na život. Zlo se utrhne ze řetězu a nic už nebude stát jeho řádění, pokud se ještě jednou vrhnete do náruče ‚jistot‘, které vám nikdy, co svět světem stojí, nezajistily bezpečí.“

Ale co mělo za dané situace Československo dělat, aby se ochránilo? Další existenci samostatného multinárodnostního Československa definovaného jako národnostní stát mohla zaručit jen jakási božská kvalita světové diplomacie. V dané situaci Benešovi i všem československým diplomatům nezbylo nic jiného než se ještě křečovitěji přimknout k víře v mezinárodní smlouvy.

Když se tato víra nakonec ukázala být tím, čím skutečně byla – velkou snůškou papírů, které snesou vše – odsun sudetských Němců, stejně jako Benešův příklon k Sovětskému svazu – se staly sice morálně těžko přijatelnými, ale přesto logickými důsledky nacionalistické hry. A tento stav nikdy zcela nepřiznané bezmoci pokračoval dál. Bez ohledu na situaci de iure po roce 1945 svou samostatnost Československo de facto obnovilo až s pádem komunistického bloku. Do té doby bylo protektorátem sovětské vůle a svéprávnost mohlo získat teprve tehdy, když tato vůle ochabla. A přesto významné postavy Pražského jara – komunisté, stejně jako nekomunisté – hrály podobně jako Beneš stále dál zdání samostatnosti a sebeurčení. Ale co jim vlastně zbývalo? Smrkovského projev po návratu z Čierne nad Tisou, v němž na počátku srpna 1968 naše rodiče bodře ubezpečil, že jsme svrchovaným státem a Sověti nezastaví proces přeměny našeho zřízení v socialismus s lidskou tváří, byl projevem stejného potlačovaného zoufalství, s jakým velkou část svého života bojoval Beneš.

To jsou smutné osudy osamělých mužů, kteří podceňují sílu obyčejných lidí. Tato nešťastná a zasmušilá elita nesdílí se svými spoluobčany informace a své obavy, a proto z nich utváří otroky nereálných iluzí, které mohou vést pouze k jejich zklamání. Benešovo selhání nespočívalo v jeho reakci na Mnichov. Jeho selhání začalo dávno předtím. Tehdy, když svému lidu po celá dvacátá a třicátá léta nebyl schopen nabídnout pohár pravdy. Masaryk si této skutečnosti byl vědom. Oba architekti projektu „Československo“ se nakonec stali oběťmi nacionalistické hry. Když odloupneme její populistické vrstvy, odhalíme jeho nejskrytější jádro – elitářství. Výjimečný je především náš národ a v tomto národě ti praví či pověření. Aniž by Masaryk nebo Beneš byli ve skrytu duše elitáři, stali se oběťmi této nacionalistické hry ve chvíli, kdy první z nich odjel do exilu bořit Rakousko-Uhersko.

Velmi brzy po obnovení samostatnosti se Československo rozpadlo na Českou a Slovenskou republiku, aby o dvanáct let později společně vstoupily do Evropské unie. Teprve tímto paradoxním sledem událostí byla éra nacionálních států završena dvojím způsobem. Zaprvé bylo dosaženo cíle nacionalistického uspořádání – prostor Česka a Slovenska nebyl nikdy tak homogenní, jako v době po jejich pokojném rozdělení. Zadruhé státní formou, která by byla nejen v Evropě schopna zajistit svým obyvatelům smysluplnou existenci.

Je nutné, abychom se konečně z tohoto prapodivného dramatického oblouku poučili a přestali snít své moralistické sny o právu malého národa na jeho státně nezávislou existenci. To, co bylo nutností v 19. století, je ve století 21. již projevem snění. Nic bychom si už proto neměli nalhávat. Žádné grandiózní naděje a žádná tichá zoufalství. Žádné falešné sny o soustátí malých evropských národů táhnoucího se od Řecka až po baltické státy. Vše narovinu. Malé kultury prospívají jen díky tomu, že jsou schopny poměřovat své velké ideály se svými malými možnostmi! Že si uvědomují, za jakých okolností jsou schopny přežít a co je pro to nutné udělat. Přesně tak dosáhli svých úspěchů sv. Václav, Komenský i Rádlův Masaryk (Masaryk jdoucí až za Masaryka).

Česko a Slovensko musí hrát tu nejvyšší hru. Musí se naučit v prostoru Evropské unie vytvářet silné koalice, které budou schopny přinutit i velké evropské národy naslouchat jejich hlasu. Musí se emancipovat od klausovských nacionálně-libertariánských vyprávěnek, stejně jako od vyprávěnek lidí, kteří chtějí řídit stát jako firmu, i od svých povrchních nacionalistických balad. Mistři nacionálního balastu, kteří zamořují prostředí Visegrádské čtyřky, jsou stejně halasní a stejně přesvědčiví, a přesto stejně zcela mimo reálný stav světa jako byli fašisté v první polovině a komunisté v druhé polovině 20. století.

Politika je vždy umění možného. A možné je v 21. století zaplaťpánbůh daleko širší pole, než bývalo v zatuchlé době nacionalismu. Zaleží jen na nás. Záleží na tom, jaké napětí mezi domovem a dálavou budeme schopni snést. Jakému češství se budeme schopni otevřít.