Počteníčko: Knoflíková válka
Kniha Louise Pergauda (1882–1915) Knoflíková válka (Román mého dvanáctého roku) vypráví na příběhu klukovských part z dvou sousedních vesnic ve východní Francii o tom, jak snadno vznikají války. (Kniha byla čtyřikrát zfilmována – jak už to bývá, nejlepší adaptace je ta první, kterou natočil v roce 1962 Yves Robert.)
Byl tu Janek, vůdce; jeho první důstojník Hejl, kterému se tak říkalo, protože byl přeborník v lezení na stromy a neměl sobě rovna v nalézání hejlích hnízd; byl tam Gambetta z Vršku, jehož otec, původem ze starého republikánského rodu, sám syn osmačtyřicátníka, bojoval v trudných hodinách za Gambettu; byl tam Souška, který ve škole vždycky uměl, a Cinkal a šilhavý Švidroň, který se obracel stranou, když se na vás chtěl podívat zpříma, a Pulec s masivní lebkou; zkrátka ti nejsilnější z celé vesnice, kteří tu rokovali o nějaké vážné záležitosti.
Příchod obou Bouřků a Boubely nepřerušil diskusi; noví příchozí byli o celé záležitosti (a byla to jistě nějaká stará záležitost) zřejmě zpraveni, takže se okamžitě vmísili do rozhovoru se zprávou o událostech, ze kterých plynuly závažné závěry.
Všichni zmlkli.
Starší z obou bratří, kterému se říkalo Bouřka kvůli rozlišení od Buřinky, jeho mladšího bratra, promluvil takto: Tak hele! Když jsme s bráškou přišli k Menelotovic, vynořili se najednou u hliňáku Jana Baptisty Velraňáci. Začali řvát jako tygři a házet po nás kamením a hrozit nám klackama.
Křičeli, že jsme volové, poserové, zloději, čuňata, syčáci, ksindlové, mamlasové, impotenti a…
Impotenti, opakoval zamračeně Janek, a co jsi jim na to řek ty?
No my jsme s bráškou vzali roha, protože nás bylo málo a jich bylo aspoň takovejch patnáct a byli by nám určitě nabančili.
Tak oni vám nadávali do impotentů! opakoval čahoun Hejl, zřejmě dotčený, uražený a rozzuřený nad tímto označením, které se týkalo všech, protože oba Bouřkové byli napadeni a zneuctěni jen proto, že byli příslušníky lovernské obce i školy.
Jo, pokračoval Bouřka, a já vám povídám, že jestli nejsme poserové, bzdiny a baby, tak jim ukážeme, kdo je tu jakej impotent.
A co to vůbec je, ten impotent? hlesl Cinkal.
Souška se zamyslel.
Impotent? Imbecil, to bych věděl, impertinent taky, ale impotent…! Impotent?
Určitě to znamená, že za moc nestojíme, zarazil ho Buřinka, protože jsem včera v legraci řek našemu mládkovi Narcisovi, že je impotent; jen tak, abych viděl, co to udělá, a neviděl jsem, že jde zrovna kolem táta, a ten neřek ani slovo, ale hned mi vrazil pár facek. Takže je to jasný.
Důkaz byl nezvratný a všichni to cítili.
Propánakrále, tak musíme nechat okouněni a musíme se pomstít, no! uzavřel Janek. Je to taky váš názor?
Koukejte odsud zmizet, pochcánkové! vybafl Boubela na malé, kteří se přiblížili a chtěli poslouchat.
Schválili Jankův návrh jednomyslně, jak říkali. V tom okamžiku se ve dveřích objevil starý Simon, který se chystal zatleskat a dát tak povel k zahájení vyučování. Jakmile ho uviděli, vrhli se všichni o překot k záchodkům, protože vždycky odkládali péči o předepsané i přirozené hygienické potřeby až na poslední chvíli.
A spiklenci se postavili do řady mlčky a s lhostejným výrazem, jako by se nebylo pranic stalo a jako by nebyli právě před chvílí učinili velké a strašné rozhodnutí.
Ono dopoledne to při vyučování nešlo moc dobře a učitel musel notně zvýšit hlas, aby své žáky donutil k pozornosti. Ne že by breptali, ale zdálo se, jako by všichni byli ztraceni v nějakém oblaku a absolutně odmítali pochopit, jakou důležitost by mohly mít dějiny metrického systému pro mladé republikánské Francouze.
Zejména definice metru jim připadala příšerně složitá: desetimilióntá část čtvrtiny, poloviny… z… do prkýnka dubovýho! pomyslel si Janek.
Naklonil se ke svému sousedovi a příteli Cinkalovi a důvěrně prohodil: Herdeka!
Velký Janek chtěl bezpochyby říci Heuréka! Slyšel totiž mlhavě o Archimédovi, který kdysi dávno bojoval čočkami.
Souška mu pracně vysvětlil, že nešlo o luštěniny, protože Janek byl ochoten připustit, že lze bojovat s hrachem, který se vystřeluje dutým koncem násadky, ale čočkou ne.
A stejně se to nevyrovná ohryzkům ani kůrkám, tvrdil.
Souška mu řekl, že Archimédes byl slavný učenec, který vypočítával příklady na kabrioletových kapotách, a tento poslední rys naplnil obdivem k takovému kabrňákovi i Janka, který vzdoroval stejně krásám matematiky jako pravidlům pravopisu.
Bylo to však díky jiným než právě těmto vlastnostem, co se před rokem stal všeobecně uznávaným vůdcem Loverňáků.
Byl tvrdohlavý jako mezek, mazaný jako opice, rychlý jako zajíc; neměl sobě rovna v umění rozbít okenní tabuli na vzdálenost dvaceti kroků, ať už byl způsob vrhání oblázku jakýkoliv: rukou, provázkovým prakem, naštípnutým klackem či prakem s gumičkou; v pěstním zápase s protivníkem byl strašlivý; provedl už lecjaký hanebný kousek faráři, učiteli i obecnímu hlídači; vyráběl úžasné stříkačky z větví černého bezu tlustých jako jeho stehno, stříkačky, které chrlily vodu na patnáct kroků, kamaráde, fakt! vážně! a bezové pistole, které bouchaly jako pravé a střílely tak daleko, že náboje z bezové dužiny už byly k nenalezení. V kuličkách byl ze všech nejzručnější: uměl mířit a kutálet jako nikdo jiný; když se hrálo na důlek, cvrnkal tak bravurně, že to bylo až k pláči, a přitom občas vracel beze vší domýšlivosti a okázalosti svým nešťastným partnerům část kuliček, které na nich vyhrál, což mu vyneslo pověst náramně velkorysého soupeře.
Na poznámku svého vůdce a přítele zastříhal Cinkal ušima, či s nimi spíš zahýbal jako kočka, která chystá nějakou lotrovinu, a zrudl pohnutím.
Aha! pomyslel si. Už je to tady! Já věděl, že ten koumák Janek přijde na to, jak se jim dostat na kobylku.
A oddal se snění, ztracen v říších domněnek a necitelný k pracím pánů Delambra, Méchaina i různých jiných Tentononců; k měřením prováděným v různých šířkách, délkách či výškách…
Ach ano, bylo mu to všechno fuk a kašlal na to!
Ale jak to schytají ti Velraňáci!
Louis Pergaud: Knoflíková válka. Přeložila Eva Bezděková, Mladá fronta, 1968.