KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V Rothaarském pohoří (region Sauerland na západě Německa) žijí divocí zubři. Mohou být turistickou atrakcí, ale přitom ohryzávají stromy. Byli jsme tam.

První stopu našla Stefanie Argowová odpoledne. Otisk kopyta v trávě mezi smrky a keři kručinky má velikost dlaně. Měří patnáct centimetrů na délku a jedenáct na šířku. Tato stopa Argowové a jejím průvodcům ukázala, kde mají hledat dál. Argowová volá, s očima upřenýma na stopy, pravou nohu ještě na cestě a levou už v trávou porostlém svahu: „Tady něco máme.“

Mezi smrky leží hromádka olivově hnědé natrávené trávy velká téměř jako půl batůžku, který má Stefanie Argowová na zádech. Pevná hrouda. „Jednoznačně od zubra,“ říká její průvodce Jörn Kaufhold, píchne dovnitř holí a odškrábne vrstvu na povrchu, aby mohl prozkoumat barvu uvnitř. Vyvalí se pižmový pach. „Je to staré.“ Hromádka zde leží už nejméně týden, možná i dva.

Stefanie Argowová a Jörn Kaufhold jsou profesionální stopaři – něco jako zvědové ve westernových filmech, kteří hledají stopy jezdce ve vyschlém korytu řeky. Nebo sledují stopy laně, než zvíře šípem skolí. Argowová a Kaufhold ale neloví; biology a ochranáře cvičí ve stopování a podporují vědce při monitoringu divoké přírody.

Jörn Kaufhold dlouhodobě žije na Slovensku. Pracuje jako stopař pro vědecké projekty zaměřené na vlky, rysy a medvědy ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Jako jediný z nás tří už viděl zubry ve volné přírodě. Na jaře 2018 se na pomezí tří zemí – Slovenska, Polska a Ukrajiny – přilepil na pět dní na stopu zubrů, až nakonec stádo objevil. Dostal se tak blízko, že mohl pozorovat tele při kojení.

V polovině prosince 2019 jsme se domluvili, že prozkoumáme život zubrů v Rothaarském pohoří (něm. Rothaargebirge) v regiony Wittgensteiner Land a Hochsauerland ve spolkové zemi Severním Porýní-Vestfálsku. Dlouho před koronavirem a dlouho před tím, než bylo cestování omezeno.

Alfa býk se přichází pářit

Podle informací spolku Wisent Welt Wittgenstein (Zubří svět Wittgenstein) putuje po zdejších kopcích přibližně 25 zubrů: stádo dospělých krav a býk samotář. Odpovídá to tomu, jak zubři zkrátka žijí, alfa kráva pohromadě s mladšími kravami a telaty, potom mladší býci v blízkosti a alfa býk sám – ke stádu se připojuje jen kvůli páření.

Býci mohou mít na délku až tři metry a hmotnost až 900 kg. Zubři tak jsou největšími volně žijícími suchozemskými savci v Evropě. Jsou také turistickou atrakcí zdejšího regionu: spolek Wisent Welt Wittgenstein zde proto zřídil ukázkovou oboru o rozloze 20 ha s osmi zubry. Každoročně ji navštíví přibližně 35 000 návštěvníků.

Chceme jít tři dny po stopách divokých zubrů. Chceme se dozvědět, co zvířata žerou a kde spí, kam se pohybují, zda se škrábou o stromy, nebo jen válí po zemi.

Ono „my“ v tomto příběhu zahrnuje i mě. Jsem rovněž vyškolenou stopařkou a chci vědět, co všechno nám stopy v přírodě řeknou o konfliktu, který zubři vyvolali mezi lidmi. Jde totiž také o otázku, kolik prostoru my lidé dnes poskytneme divokým zvířatům, která v této oblasti žila už dlouho před námi.

Přátelé zubrů se dohadují s majiteli lesů, lesníky, myslivci a místními politiky, jestli ta zvířata mohou volně pobíhat po krajině. Střetávají se světonázory a různé zájmy – a samozřejmě jde o peníze. Město Bad Berleburg v regionu Wittgensteiner Land vydělává na turistech, kteří chtějí vidět „něžné obry v lese“ (jak je označuje NRW-Tourismus-Marketing – turistická marketingová agentura spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko). Nebo alespoň navštívit zmíněnou ukázkovou oboru.

Ve Schmallenbergu na druhém konci regionu ale hoteliéři, restaurace a město vydělávají na zimních sportech, turistice a „duchovních místech Sauerlandu“. Bernhard Halbe, starosta Schmallenbergu, se kvůli zubrům obává „úplné změny tohoto ekosystému“.

Přítel zvířat princ Richard zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg

Chce se jich proto zbavit. Podle Bernda Fuhrmanna, starosty Bad Berleburgu a předsedy spolku Wisent Welt Wittgenstein, jsou zvířata naopak magnetem, který přitahuje turisty. Za oběma protivníky stojí různí majitelé restaurací a hotelů, lesníci, myslivci, podnikatelé v lesnictví – někdy vše v jedné osobě.

Podnikatelé v lesnictví a obce vlastnící lesy v okolí Schmallenbergu si stěžují, že zubři poškozují ohryzem jejich stromy a někdy ožírají i kůru buků. Do bukových kmenů zbavených kůry pak údajně snáz pronikají škůdci, naříkají majitelé lesů. Bojí se, že zubři změní les.

Byl to však jeden majitel lesa, který se před časem postaral o to, že zde opět volně běhají zubři. Princ Richard zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg dal k dispozici 4000 ha svého lesa pro vysazení těchto zvířat do volné přírody. Volně žijící zubři byli jeho životním snem, ohryzané stromy mu nevadily. Až do své smrti v roce 2017 krmil tento vášnivý myslivec v zimě stádo zubrů stejně jako stovky jelenů evropských, aby je ve svých lesích udržel.

V Rothaarském pohoří jsou zubři tím, čím vlci v Braniborsku – předmětem projekcí a objektem nenávisti. Tato zvířata zpochybňují všemocnost člověka v krajině poté, co generace lesníků a rolníků proměnily přírodu v hospodářsky využitelnou plochu. S kůrou, kterou zvířata ožírají, jako by okusovala také mocenský nárok lesnických podnikatelů, lesníků a myslivců.

Každá větší bouřka přitom v Rothaarském pohoří svalila víc stromů, než by kdy mohli ohlodat zubři.

Stopy zubrů svědčí o tom, jaký typ biotopu tato zvířata v téměř kompletně hospodářsky využívané krajině potřebují. Zubři stejně jako vlci, rysi, bobři, kormoráni nebo vydry nacházejí své ekologické niky v prostoru utvářeném člověkem. Nemusí mít čistou divočinu. V současné době přežívají především díky tomu, že je před opětovným vyhubením chrání zákony na ochranu druhové rozmanitosti, a lovit je je zakázáno.

Zubři kdysi žili v celé střední Evropě. Na území dnešního Německa je rolníci a myslivci vyhubili před začátkem 17. století. Posledního volně žijícího zubra v Evropě zabili lovci v roce 1927 na Kavkaze. Všech 5 000 zubrů žijících dnes v Evropě pochází z 12 kusů chovaných tehdy v oborách.

„Podnícení ekoturistiky“

„Zubři jsou velmi přizpůsobiví, ale jejich ideálním biotopem je polootevřená krajina s ostrovy lesů, pastvinami a otevřenou krajinou v údolích řek,“ říká Philip Schmitz, který zubry v Rothaarském pohoří zkoumal jako biolog pět let. Pohoří Rothaar je z biologického hlediska pro zubry vhodné, což se ukazuje prostě na tom, že tam žijí a rozmnožují se. Zubři nemusí tamní lesy, paseky a polomové plochy nijak přetvářet, jsou pro ně dobrým biotopem už nyní.

V Rothaarském pohoří žijí opět od 11. dubna 2013. V tento den tam bylo vypuštěno stádo osmi zvířat. Podle smlouvy nesmí být zvířat více než dnešních pětadvacet. Toto vysazování zubrů do volné přírody financovalo v roce 2013 německé spolkové ministerstvo životního prostředí v rámci podpory regionálního rozvoje turistického ruchu.

Za pořízení osmi zvířat, oplocenku a vysazení do volné přírody zaplatil německý stát 515 000 eur, dalších 378 000 eur pak vynaložil na vědecké aktivity spojené s projektem. Spolková země Severní Porýní-Vestfálsko se na výzkumu podílela částkou 700 000 eur.

Celý projekt tehdy zajišťoval Spolkový úřad pro ochranu přírody. Dotaci ze státní pokladny legitimizovala skutečnost, že se jedná o mezinárodně chráněný druh. Spolkový úřad tehdy navíc očekával „pozitivní vliv na regionální ekonomiku podnícením ekoturistiky“.

Státní ochránci přírody viděli v projektu i příležitost sledovat vliv velkých býložravců na rostliny, živočichy a mikroorganismy na hospodářsky využívaných lesních plochách. V odborném jazyce to znělo takto: „Tímto druhem kopytníků má být zkompletováno spektrum tuzemských druhů velkých herbivorů a znovu zaplněna nyní neobsazená ekologická nika spásačů travin.“

Močit na stejné místo

Zubři žerou trávu po kilech a vylučují také enormní „lívance“. Vytváří tak prostředí k životu celé řady brouků z čeledi chrobákovitých. Kromě toho přetváří stejně jako bobři dlouhodobě svůj biotop. Udržují louky v lese čisté a vytvářejí prostor pro traviny a jiné byliny.

Protože býci močí stále na stejné místo a následně se v tom válejí, vytvářejí mikrohabitaty (stanoviště malých rozměrů), kde roste více rostlin než jinde a kde se cítí dobře hmyz a žáby. Divoký skot zvyšuje ekologickou rozmanitost, jak dokládají studie z velkých zubřích oblastí, jako je prales Białowieża na pomezí Polska a Běloruska.

Z právního hlediska zubry chrání zákon a jsou v soukromém vlastnictví spolku Wisent Welt Wittgenstein, konstatoval v červenci 2019 Spolkový soudní dvůr.

Zemské ministerstvo životního prostředí musí nyní rozhodnout, kolik místa budou lidé v Rothaarském pohoří muset těmto zvířatům postoupit. Za účelem urovnání sporu mezi příznivci a odpůrci zubrů navrhlo ministerstvo v roce 2019 postavit plot. Uzavřít zubry mezi smrky a buky patřící spolkové zemi.

Nejprve se mluvilo o 1 500 hektarech zemského lesa, potom se prostor scvrkl na 840 hektarů a od setkání odpůrců a příznivců s ministryní životního prostředí Severního Porýní-Vestfálska Ursulou Heinen-Esserovou (CDU) v únoru 2020 už politici počítají jen s 505 hektary.

1500 hektarů s břichabolem

Doposud se zubři pohybovali na desetinásobku této rozlohy, na téměř 5 000 hektarech. „Jen s břichabolem a protože situace je bezvýchodná,“ vysvětlil nám v březnu Peter Finck, vedoucí odborné sekce Ochrana biotopů a národní přírodní dědictví Spolkového úřadu pro ochranu přírody, proč souhlasil s původním řešením spočívajícím v oplocení na 1 500 hektarech.

Stádo by mohlo být za oplocenkou maximálně tři až pět let, potom by ochrana druhové rozmanitosti nejspíš narazila na hranice věrohodnosti. Plánovaný plot pouze odsouvá do budoucna rozhodnutí, jak budou smět zvířata žít. Problém, že jsou v Rothaarském pohoří opět přítomna, se tím nevyřeší. „Buď pak budou žít úplně volně, nebo je naopak všechny opět polapíme,“ říká Finck.

Sporné je, zda je plot vůbec právně přípustný a v souladu s evropským právem ochrany přírody, reprezentovaným evropskou směrnicí o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Ta zakazuje zhoršování habitatů evropsky významných druhů, z nichž v Rothaarském pohoří žijí i rys a kočka divoká. „Všechna zvažovaná řešení podléhají v současnosti předběžnému zkoumání souladu se směrnicí o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin,“ napsal jeden z mluvčích spolkové ministryně životního prostředí Heinen-Esserové na dotaz deníku taz.

„V každém případě je řešení s plotem nutno provést tak, aby se všechny druhy zvířat kromě zubrů a jelenů mohly do tohoto prostoru dostat a opět ho opustit,“ říká dále. Mluvčí ministerstva oznámil, že stádo bude zmenšeno. „Dále bude nutné přezkoumat, jaký počet zubrů je v plánovaném přechodném období tří až pěti let pro tuto rozlohu únosný.“

U příjezdu do města Bad Berleburg připomínají hlavní atrakci věrně vypodobněné sochy zubrů. Obec dříve žila z provozování nemocnice a z Kneippovy vodoléčby, po zdravotnické reformě ale zbyl ze zdejších léčebných kúr jen stín.

Město potřebovalo něco, na čem by mohlo budovat novou image po skončení hydroterapie. Městský a regionální marketing dnes staví na „divočině na úpatí Rothaaru“ a „něžných obrech“, které by turisté mohli při troše štěstí spatřit ve volné přírodě. Turistická agentura Severního Porýní-Vestfálska propaguje pobytové zájezdy točící se okolo zubrů.

Stefanie Argowová, Jörn Kaufhold a já zatím dál hledáme stopy. S trupem sehnutým k zemi se nám nedaří dobře poskládat, kudy zvířata šla. Stopovat znamená rozpoznat střízlivým, téměř vědeckým pohledem známky přítomnosti a vyčíst z nich příběh: stopy ohryzu na bukových kmenech, otisky kopyt na zemi, lože, trus. Nejde o fabulace, ale o to vylovit z bahna fakta a ptát se, co znamenají. Bylo zvíře samo? Pokud ne, jak velká byla skupina? Jak stará stopa je?

„Nezvládneš to, pokud nejsi ochotna něco obětovat,“ říká mi Jörn Kaufhold, zatímco scházíme ze svahu na okraji lesa. „Spousta kilometrů, mokré nohy – musíš něco dát, abys byla odměněna a našla zvěř.“ Ozývá se žluna zelená. Její hlas provází tlukot křídel mezi buky, který zní jako chechot. Nad korunami stromů křičí káně lesní. Buky vysazené před 80 lety stojí lesnicky uspořádány. Naše boty jsou mokré, ale nohy máme zatím v suchu. Po zubrovi ani stopy.

Spolek Wisent Welt Wittgenstein navenek zastupuje marketingový expert Michael Emmrich se svou PR agenturou. Členy spolku označuje v telefonickém rozhovoru jako „několik idealistických lidí, kteří obětují svůj skrovný volný čas“. Členové a představenstvo – včetně starosty Bad Berleburgu Bernda Fuhrmanna – jsou vůči médiím zdrženliví, proto za spolek mluví Emmrich.

Zubr vytváří ekologickou rozmanitost

Se svou PR agenturou se Emmrich věnuje především dvěma hospodářským odvětvím, která dnes stejně jako v minulosti táhnou ekonomiku v Bad Berleburgu a okolí: lázeňský průmysl a cestovní ruch. Jeho agentura také sponzoruje spolek Wisent Welt Wittgenstein. Navzdory svým vazbám ale dle svých slov nezná obrat ani zisk, který zubři přinášejí regionální ekonomice spojené s cestovním ruchem.

„Ukázková obora je lokální atrakcí,“ říká naproti tomu ochránce přírody Finck, který se o projekt od počátku stará za Spolkový úřad ochrany přírody. „Dát impuls cestovnímu ruchu se projektu opravdu povedlo.“ To ho však nečiní méně sporným. Několik lesnických podnikatelů to se svými žalobami dotáhlo až ke Spolkovému soudnímu dvoru. Zubři způsobují při svých taženích lesními porosty hospodářské škody drobným majitelům lesů. Ti jsou odškodňováni z fondu, který byl zřízen jen za tímto účelem.

„Ale oni nechtějí být odškodňováni,“ říká do telefonu Bernhard Halbe, starosta Schmallenbergu, o lesnických podnikatelích ve své obci. Chtějí buky a smrky staré 80 nebo i 100 let těžit a prodávat dřevo.

Ještě jeden telefonát. Na drátě je Philipp Freiherr Heereman, předseda Svazu podnikatelů v lesnictví Severního Porýní-Vestfálska, který zastupuje i majitele soukromých lesů v Sauerlandu a ve Schmallenbergu.

Z titulu této funkce pracuje stejně jako starosta Halbe v koordinační skupině složené z přátel i kritiků zubrů, která má urovnat spor a najít řešení tohoto dilematu. Pracovní schůzku svolanou na konec března museli kvůli koronaviru odříct. „Nám nejde o jeden strom,“ říká Heereman. „Děláme si starost o budoucnost lesa, když si zubři začnou sami vytvářet svůj biotop.“

Nesporné je, že zubři dlouhodobě mění přírodní prostředí a uzpůsobují své okolí obrazu svému. „Zubři les přetváří, ale neničí,“ říká to Kaja Heisingová, vědecká koordinátorka zubřího projektu. „Zubr by z dlouhodobého hlediska vytvořil mozaikovitou krajinu s různými habitaty.“

Právě to ale podnikatelé v lesnictví a majitelé lesů nechtějí, protože celé Rothaarské pohoří pojali jako smrkový a bukový hospodářský les. K tomu ještě mnohahektarové plantáže vánočních stromků.

Zubři tento člověkem vytvořený řád narušují a vznášejí svůj nárok na přírodní prostor. Předseda svazu lesnických podnikatelů Heereman také považuje zubry za „fascinující“. Konflikt shrnuje takto: „Správná zvířata v nesprávném biotopu.“

Páchne to tu pižmem

Celé dopoledne chodíme trávou pokrytou rosou a po vlhké lesní půdě, scházíme ze svahu. Řídíme se plánem, který jsme si udělali předchozí večer. Dvě hodiny jsme studovali mapy a satelitní snímky krajiny. Rozhodli jsme se jít za východu slunce nejprve po lesní cestě podél Rothaarského hřebene a odtamtud sejít jihovýchodním směrem po svahu na rozhraní smrkového lesa a otevřené plochy. Zubři tam mají obojí: les kvůli ochraně i louku, neboť spásají trávu stejně jako krávy.

Mezi mýtinou a lesem zkříží naši cestu srny. Okolo prochází i jeleni, podél cesty proběhne liška. Jdeme po chodníku, kudy chodí zvěř, mezi smrky vysokými 25 metrů, jejichž koruny jsou i po dvou suchých létech stále ještě zelené. Les, který bude brzy zralý na těžbu, hraničí se školkou, kde smrky rostou u sebe blíže, než smějí být vedle sebe lidé v době koronavirové epidemie.

Mezi smrkovými kulturami a hájkem, kde majitel kdysi experimentoval s břízami, se otevírá volné prostranství. Na jeho horním a dolním konci stojí posed. Lovu chtiví vlastníci lesů zakládají takové paseky, aby tam mohli střílet pasoucí se jeleny nebo srny. Po zubrech zatím není ani stopy.

Poté, co Stefanie Argowová našla otisk kopyta a „lívanec“ prvního zubra, vidíme najednou uvnitř smrkové školky jejich stopy všude. Všechny jsou starší, stádo tudy prošlo už před několika dny. Zubři za den urazí tři až čtyři kilometry. Sledujeme jejich stopy svižným krokem. Po osmi kilometrech chůze do kopce nacházíme na jedné vyvýšenině u oplocení plantáže vánočních stromků šťavnatě zelenou hromádku. Páchne po pižmu a signalizuje nám, že jsme se dostali do blízkosti zubrů.

Naše pozorování, že zubři mají v oblibě plochy s vysokou trávou s mladými smrky rostoucími daleko od sebe a tu a tam roztroušenými keři kručinky, potvrzuje zubří stezka vedoucí doprostřed paseky. Na četných pasekách a polomových plochách, kde vichřice lámaly stromy smrkových plantáží, jsme už nacházeli otisky kopyt, trus a lože zubrů. Do travního koberce se otiskly klouby zubra tam, kde si zvíře lehlo.

Zvířata využívají plochy, které jim poskytuje člověkem vytvořené životní prostředí. Například paseky po vytěžených smrkových lesích, které jejich majitelé nezalesňovali tak dlouho, až mezitím půdu pokryla tuhou třtinou, která brání jakémukoli přírodnímu zmlazování, tedy vzklíčení žaludů nebo semen javorů a bříz.

Zubři nepotřebují divočinu, kterou jim přibásňuje marketing. Les ani moc nemění, nýbrž využívají lidmi vytvořenou krajinnou mozaiku.

Kručinka a trávy

Stopy vedou do bukového lesa. Zvíře s velkými kopyty a dlouhýma nohama v pravidelných intervalech zvířilo hustou vrstvu bukových listů a zanechalo v listí stopy – tmavé otisky, které se zdají být ještě vlhké. Vidíme řadu těchto otisků, která vede dolů ze stráně, a sledujeme ji.

Boříme se do listí až nad kotníky a jdeme po stopě bukovým lesem s kopce dolů. Dvakrát, třikrát rozpoznáme, že zvířata běžela ve svém přirozeném rytmu.

Překračujeme spadené větve, procházíme úžlabinami, sledujeme stopu ze svahu. Les náhle končí u stráně, po které zubr sestoupil stejným tempem skrz křoviny. Krok za krokem pak pokračoval po zpevněné lesní cestě, až odbočil na trávou zarostlou stezku mezi dvěma smrkovými školkami.

Zůstáváme mu na stopě, adrenalin v našem krevním řečišti stoupá. Tak blízko zubra jsme v uplynulých dnech ještě nebyli. Stopa vede přes obdélníkovou louku mezi smrky, na jejích dvou stranách stojí posedy. Pokračuje do školky s porostem trav, křovin a smrků vysokých jako člověk.

Cestu nám ztěžují výhony ostružin, tvrdá kručinka a spletená tráva. Váháme, zda jít po stopě dál. Pokud zubr stojí tam v houští a my ho překvapíme, nebo se k němu dostaneme moc blízko, mohlo by to být nebezpečné. Nechceme toto riziko podstoupit, proto školku raději obejdeme a jdeme dál po lesní cestě. Ze školky už stopy dál nevedou. Zubra jsme našli, i když ho nevidíme.

Během našeho stopování jsme viděli stopy okusu, o který se přou lesničtí podnikatelé s přáteli zubrů. Nenašli jsme ale žádné důkazy, proč by bylo tak obtížné přenechat stádu býložravců několik pasek a pár polomových ploch. Krajina nic dramatického nevypráví. O škodách mluví pouze lidé na telefonu.

Spolupracovali: Stefanie Argow a Jörn Kaufhold

===

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

===