Unést tíhu vůně
Jsou někdy takové knihy: O kterých se bojíš psát – a o kterých musíš psát. I bojíš se, abys do svých řádků nezaséval semínka citových vazeb k předmětu pojednání, ale také, zdali a nakolik to, co máš nekriticky rád pro ono dané téma, obstojí před perem ostře nabroušeným, a zda jeho ostří nezabodáváš nakonec raději i do zdravého masa. A věru že psát musíš: neboť to, čím jsi zneklidňován, nesvedeš unést mlčky… Zbývá ještě přiznat, nakolik takové texty nakonec píšeme více pro sebe než pro druhé…?
Začnu tedy alespoň přiznáním, že Klucanina je lesem stejně jako nevysokou horou mých dětských her těsně za okrajem (skoro)rodného Tišnova, v němž jsme bydleli v panelovém domě stojícím nanejvýš deset metrů od jejího jižního konce. Vzít do ruky útlou stejnojmennou knihu nedávno zesnulého přírodovědce a literáta Jana Laciny (1944–2020) stalo se mi tudíž vlastně povinností a ona pak jakýmsi kraso / dalekohledem namířeným do prostoru mého dětství. Jenomže namířeným z rozbrázděného svahu středočeské pozdní dospělosti:
Takže jsem s vášní snad až masochistickou shledával problematická místa či nedokonalosti. Knížečka je to útlá, ilustrace Milady Kollárové až postně strohé a neefektní. Lacinovy texty jsou poměrně krátké, délka jednotlivých textů je proměnlivá, samy pak jaksi neuzavřené, uvnitř zdánlivě kompozičně neprovázané, mezi sebou související leda ústředním tématem (jímž je ona hora / les) či vnějškově zvoleným (a ne vždy explicitně patrným) rámcem přírodního roku. A pak už jen ten podtitul: Vteřiny obyčejného lesa. Okamžiky krátké, prchavé a prchající… Neměli bychom tomu však být ještě rádi, jde-li o les obyčejný, příměstský? Proč by ovšem takovouto knihu chtěl vzít do ruky někdo, kdo není nadán a vybaven sentimentem? Kdo není – jako její autor a jeho kritik – z Tišnova, zpod Klucaniny?! Která je navíc přece „příliš malá, málo divoká, lidmi prolezlá.“
Zkusme se na naši knížku podívat jako na literaturu. Neptat se, odkud jsi a odkud jsi vzal, ale – co jsi vytvořil. S vědomím, že přece už na samém počátku Lacinovy tvůrčí dráhy konstatuje Jaromír Tomeček, že je L. věta „jadrná a srozumitelná“. Dovolím si začít od konce, od oné srozumitelnosti: tedy od přírodovědcova psaní pro laiky. Kteří nechtějí ani být zahrnuti mnoha nesrozumitelnými termíny – ani vychováváni. Ne, že by nám určité osvěty nebylo zapotřebí. Nechť ale vyrůstá z poznání –a ještě více: ze soucítění. Ze schopnosti vnímat a spoluprožíti. Tady má Jan Lacina jeden veliký dar: je pozorovatelem stejně mistrným jako poučeným, poučeným jako dychtivým. To je ono: aniž zapřeme všechno, čím jsme prošli a co známe (svůj věk a své školení), ponechejme smyslům jejich dětskou dychtivost – jako bychom tady a teď vnímali poprvé (…poprvé pojmenovávali, hledali souvislosti, přivlastňovali si). Právě tím může se zkušenost vědcova protnouti se zájmem laikovým: bude-li téma živé, stane se srozumitelným.
S tou jadrností je to poněkud složitější. I když… Věru si umím představit sevření tvrdého povrchu, jádro sládnoucí pod hořkou slupkou, rytmus valících se pecek, tajemné klíčení (možná po letech a kdesi mimo místo zrodu). Větve, kmen i kořeny zárodečně přítomné v pouhém zrníčku. Jehož povrch nepatrně kopíruje rozbrázděnou kůru dávných předků.
Což, viděno literárně, znamená například, že ze dvou předchůdců, jejichž jména v / na Lacinově knize najdeme (M. Prišvina, J. Tomečka) je spisování Jana Laciny nejblíže tomu třetímu, totiž přírodním, tak řídce zalidněným črtám Stanislava Vodičky: zdánlivě nevzrušivému a neúčastnému referování o takořka nepatrných proměnách či přírodních dějích, jejichž velikost (totiž vztah ku konání lidskému a tedy jejich platnost symbolná) bývá naznačena ponejvíce elipsou (dožadující se čtenářovy spoluúčasti) a vlastnostmi uměleckého podání.
Také v Lacinově případě můžeme hovořit o črtách (tedy včetně oné neuzavřenosti a eliptičnosti) rázu spíše (mikro)fejetonistického než (mikro)povídkového. Drobné prostory nutí autora ku koncentraci – básnický příměr nebo metafora řeknou více a jímavěji (vlastně také stručněji) než podání čistě věcné. Bramboříky tak svedou „převonět předčasnou hořkost podzimu zpět k malinovému létu.“ A ten podzim? – „Hustou mlhu probíjel vlezle chladný déšť.“ Nejen, že Lacina svede být velmi smyslově názorným, takže spolu s ním vdechujeme, chutnáme, dotýkáme se, nasloucháme a zahlédáme. Nejen, že svede býti dobrým pozorovatelem, který s rozličnými vlastnostmi podává také hodnocení jevu (podzimní mlhou prosvítající sírové slunce stůjž zde jako příklad za mnohé). Ale takřka samozřejmostí se mu stává vědomí souvislostí: časoprostorových (s proměnou barev mění se i sklenutí prostoru), času cyklického (přírodního roku) s časem lineárním (mezi zrodem a zánikem): koloběhu i proměny, trvání i pomíjení.
Nesmím však zapomenout ani na rytmus Lacinova textu, tedy na něco, co z určitých jeho úseků dělá báseň v próze: „načervenalé kmeny se široce rozprostřenými sivými korunami tam trčí při úpatí svorových skal.“ Jiné pasáže působí snad až zvukomalebně: „v křovinách skřípavě zpívaly červenky.“ – jako bychom tomuto ptačímu zpěvu naslouchali sami. Což ovšem není samozřejmostí, ale výsledkem autorovy tvárné vůle, jeho práce s textem. Něco jiného je – být u toho. A něco jiného – svést, aby u toho byl také čtenář.
To je právě ono: zcela nenásilně jej vést, aby jevy jen zdánlivě nepodstatné vnímal v jejich komplexnosti a v souvislostech tyto propojujících do větších, lidsky důsažných celků. Aby chodil s očima (dětsky) otevřenýma a myslí uschopněnou k přesnému, neotřelému pojmenování, podání. Klucanina budiž jen jedním z možných látkových a inspiračních zdrojů; jako by jím mohly být benátecké Olšiny, do nichž se vydám, až tento text dopíši. I tehdy, bývá-li „úplně pusto (…) v předjarní mlhavé dny bez sněhu,“ můžeme nalézt tříšťky naděje, důvod k údivu, možná (a nejen) datlem čerstvě rozklovaný pařez.
Jan Lacina: Klucanina. SURSUM. Tišnov, 2017. 1. vydání. Náklad a cena neuvedeny. 64 strany