Téma Domov,Zahraničí

Východní Evropa se nemá před černou rasou téměř zač stydět

Foto Tomáš Koloc.

Nastalá situace nám mimo jiné říká, že přišel čas vzkřísit listopadové heslo „Nejsme jako oni“.

Bílý Churchill, rudý Koněv

25. května tohoto roku v americkém Minneapolisu proběhlo policejní zabití černého občana USA George Floyda. (Dějinně synchronní je, že ten, který je provedl, se jmenuje Derek CHAUVIN – zatímco dobrovolný voják, z jehož jména vzniklo slovo šovinismus, protože za Velké francouzské revoluce proslul svým nasazením pro věc „čistoty národa“, se jmenoval Nicolas CHAUVIN!) Bouře proti antiafrickému rasismu se záhy projevily i v České republice. Po tolika bezmyšlenkovitých importech zámořské agendy do našeho východoevropského prostředí (jedna z knih reflektujících sametovou revoluci přišla se vzpomínkou, že tato série kulturních nedorozumění zřejmě začala už v roce 1990 během první návštěvy amerických průmyslníků v ČSFR, kteří naší vládě tehdy kromě jiného slibovali snížení míry nezaměstnanosti – jež v té době u nás vůbec neexistovala...) je ve své ideologické neomylnosti snad poprvé zaskočen i český mainstreamový tisk. Ten nyní neví, jak má mezi vejci korektně obtancovat osobnost, již doposud řadil do množiny „jednoznačně dobří hoši“. Zatímco socha britského premiéra Winstona Churchilla (jednoho z osvoboditelů zemí okupovaných Hitlerem včetně té naší, o němž ovšem jeho vlastní ministr pro Indii Leopold Amery právem prohlásil „Pokud jde o přístup k barevným, mezi názory Churchilla a Hitlera je těžko vidět velký rozdíl“) v Londýně byla během demonstrací postříkána sprejery, jeho socha v Praze, která stojí na symbolickém místě mezi Vysokou školou ekonomickou a Palácem odborů, byla performerem Nicolasem Prokopem právem doplněna o masku bílé tváře a tradiční středoafrický štít s kopím, upomínající na Churchillovy statisícové genocidy v Súdánu a v Keni i uměle vyvolaný hladomor v indickém Bengálsku, který stál okolo tří milionů životů (což je přibližně ekvivalent obětí stalinského hladomoru na Ukrajině). Sochař a umělecký aktivista Pavel Karous k churchillovské kauze v časopise A2larm dodává: „…Pokud bychom měli aplikovat stejnou logiku, jako jsme aplikovali na sochu generála Koněva (byl to sice bojovník proti hitlerovskému Německu ale jinde se dopustil zločinů), na Churchilla, měl by být stržen i jeho pomník na pražském Žižkově. Neříkám, že bychom měli. Tato komparace jen jasně dokládá, že pravicoví konzervativci, kteří budou Churchilla jistě bránit, tak ukáží svoje skutečné ideologické důvody pro stržení Koněva a postavení Mariánského sloupu. Tyto poslední rošády v pražských památnících totiž nejsou a ani nemohou být nápravou dějinných křivd, ale potvrzením mocenské převahy hyperkonzervativních sil ve veřejném prostoru…“

Není Evropa jako Evropa (ani ve věci vztahu k černé rase)

Jedním z dalších rozměrů dnešních černých bouří je názor pocházející z amerických akademických kruhů, že by se „bílé děti“ nejen v USA, ale na celém světě, měly učit cítit kolektivní vinu za útlak černé rasy. K tomu za prvé konstatuji, že to by v amerických státních  školách nejdřív museli povinně zavést předmět dějepis (takový předmět přinejmenším v osnovách amerických základních škol neexistuje, obsahují jen předmět Geography, což je integrovaný zeměpis a dějepis USA, tedy v českých poměrech ekvivalent předmětu Vlastivěda, vyučovaného pouze ve 4. a 5. ročníku ZŠ) a za druhé, že USA a západní Evropa by vzhledem ke svým dějinám v nejhorším případě opravdu něco takového zavést mohly. Kupříkladu proto, že ještě v roce 1961, kdy v hlavním městě Belgie už čtvrtým rokem sídlily evropské unijní orgány, poslala belgická vláda své ozbrojené útvary, aby zavraždily premiéra své nově osamostatněné exkolonie Kongo Patrice Lumumbu – ale co se týče našeho východoevropského prostoru, tou samou dobou už v Moskvě rok existovala Univerzita družby národů pro studenty z koloniálních zemí, která obratem získala Lumumbovo jméno. Je to paradox, ale východní Evropa alespoň co do svých hlav a své inteligence se (při všech zdejších národnostních a rasových genocidách!) kupodivu nikdy negativně nevymezovala vůči černé rase – a to napříč staletími. I v tuhém režimu antisemitského samoděržaví byl pradědeček Alexandra  Sergejeviče Puškina, původem vykoupený černý otrok z Afriky, Abram Petrovič Hanibal, 1696–1781, povýšen do šlechtického stavu, stal se generálmjorem, profesorem válečné školy a gubernátorem Estonska – a známý zmrazovač jihoslovanských národnostních resentimentů Josip Broz Tito se v roce 1955 postavil do čela Hnutí nezúčastněných zemí, gros jehož členstva leželo v Africe a které pro třetí svět hledalo třetí ekonomickou cestu (mimo imperiální kapitalismus a panzersocialismus sovětského typu). Co se týká našeho českého sochoboreckého prostoru, je třeba říct, že je v něm jistě mnoho monumentů, které si zaslouží upravit vizáž, mezi něž ale nepatří ani jedna socha českého protičernošského rasisty, protože pomníky rasistických „osobnosti“ jako byl Emanuel Moravec u nás naštěstí nebyly nikdy vztyčeny. O vztahu naší země k černé rase by mohli mluvit už Čechoameričané, kteří se během občanské války v USA jako jeden muž dobrovolně přihlásili do Grantovy severní armády, bojující proti jižnímu otroctví, ale o sto let později třeba i americká černošská aktivistka Angela Davisová, pro niž se východní Evropa včetně ČSSR stala druhým domovem – a především statisíce černých studentů z Afriky či střední a jižní Ameriky, kteří v někdejší ČSSR vystudovali na účet socialistické družby, v čele se současným prezidentem afrického Mozambiku Felipem Nyusim, který svůj vysokoškolský diplom získal na brněnské vojenské technice.

Je těžko vyvratitelnou pravdou, že zatímco u nás byl obchod s otroky zrušen už v raném středověku s příchodem křesťanství, nevolnictví bylo u nás zrušeno roku 1781 a poddanství 1848 (zatímco ve výše zmíněném Rusku bylo zrušeno nevolnictví roku 1861 a poddanství 1917) – v USA bylo otroctví (na němž léta stála ekonomika první zámořské demokracie) zrušeno teprve v roce 1865 a teprve roku 1968 bylo ve Spojených státech zrušeno poslední segragační nařízení z rodu těch, co lidem černé pleti zakazovaly jezdit stejným autobusem či chodit na stejné záchodky, které zároveň používali jejich bílí spoluobčané. V pandemickém zrcadle aktuálních událostí v USA je pak třeba dodat, že i všeobecné zdravotní pojištění, které bylo v Československu roku 1948 zavedeno zdokonalením britského (!) modelu, se automaticky vztahovalo – a dodnes vztahuje – na všechny etnické skupiny naší země bez výjimky...

Východní Evropa má nekonečnou řadu svých vlastních historických témat, s nimiž se musí vypořádat (a mezi ně jistě patří i protičernošský rasismus jejích nižších vstev či polistopadové využívání levné pracovní síly třetího světa jako témata obecná, celosvětová), ale téma masového státního útisku černé rasy (i proto, že je v naší části kontinentu zastoupena jen stopově) k našim „bílým místům v černé knize historie“ nepatří. To je téma západního koloniálního světa.

Souvisejícímu tématu americké „černé politické korektnosti“ aplikované na českou a slovenskou filmovou, televizní a divadelní kulturu se autor věnoval zde.