Jiří Voskovec jako vizionář
V letech 2007–8 péčí profesora Ladislava Matějky poprvé vyšla dostupná korespondence rodin Jiřího Voskovce a Jana Wericha, z níž některé úryvky ukazují Jiřího Voskovce v nezvyklém světle: jako nadčasového vizionáře.
Fašismus je passé ismus. Příští problémy budou jinde. Přelidnění. Nedostatek živin. Barevný nacionalismus. A nové choroby horší rakoviny… To je moje tajná soukromá teorie, kterou mi nikdo neuzná, snad jedině ty.
(z dopisu Janu Werichovi z 2. února 1960)
Mimochodem, to sis všim, jak skutečně skvostný je náš ex-president, pan jenerál Eisenhoven (člen to slavné komické dvojice Eisenhower und Adenauer?). Má po práci, je na odpočinku, a co víš? Vůbec nic nezměnil na své životosprávě. Jakoby byl stále presidentem, zachovává přesně tutéž pracovní schedule: šup do helikoptéry a na golf, a na koroptve, a na ryby, a pak ještě po pracovních hodinách zase na golf. A to vše se svými státnickými poradci: presidentem Coca-Coly a předsedou správní rady City Service Gasoline. Jeden se musí poklonit té důslednosti.
(z dopisu Janu Werichovi z 3. února 1961)
Zdeničko drahá, to je sice hezkej nápad, aby nám dali Guggenheimové či jiní nadacionáři – ale tyhlety granty dostávají zásadně neschopní vykukové. Včera jsme zrovna se byli s Chris podívat na Dantonovu smrt v novém divadle v Lincoln Center. Moderní divadlo, jak se nám o něm zdávalo, když jsme v Praze museli hrát po sklepeních. Opravdu neslýchaná nádhera, všechno automatický a přitom vkusný a krásný a drahý a elegantní. A uprostřed toho všeho je ensembl… hrajou jako kozy a drvoštěpové a křečovité žížaly, a narežírovaný je to jako od nějakýho zapomenutýho režiséra z Olomouce z roku 1924, a ten ‚režižér‘ – jak jsem se dočet v programu – měl všecky možný Guggenheimy a Ford Foundations a bůhví co. A ten teď řídí to divadlo, z něhož loni vyhodili Eliu Kazana, když ještě měli prozatímní sál. A hra je blbě přeložená a špatně adaptovaná, nehledě k tomu, že to vždy byla hra blbá a troupelnatá. A guillotina seká neviditelné hlavy, a lid pařížský se motá ulicemi, tváře se revolučně, a Danton se vyslovuje tu Déntan, tu Dantén, tu Dontun… – a všechno to stojí nepopsatelný peníze… úplně za hovno… – a půjde to tak dál, protože to první vedení bylo vyštváno, a teď už se nikdo neodváží vyštvat to druhé – no a vidíte, a proto Jan a já nemůžeme dostat Guggenheimovy granty, protože nejsme prasata, a umíme, ale neumíme lézt do patřičných otvorů. To jen až budete (v ČSSR) votrávená zase, tak abyste věděla, že my tu máme taky plno příčin zoufat a klít. (A to je jenom kousek každodenních hnusů.)
(z dopisu Zdeně Werichové z 2. listopadu 1965)
Jiří Voskovec a Jan Werich, korespondence. Akropolis, Praha, 2008.