Téma Domov

Nikdy se nevzdáme: Méně známé a dosud neznámé souvislosti atentátu na Heydricha

Heydrichův vůz po nalezení na přelomu tisíciletí.

Nová fakta k 78. výročí slavného činu.

Heydrichovo auto nalezeno

Ve velkých médiích vyšlo letos každoroční výročí atentátu – možná i pro pandemickou dobu – tak trochu naprázdno. Výjimkou byla reportáž České televize, která informovala o úspěchu Františka Dostála z Vysokého Mýta, který opravil po léta ztracený vůz, nalezený na přelomu tisíciletí v jedné venkovské stodole, v němž byl podle jeho mínění Heydrich smrtelně zraněn. Historik Eduard Stehlík s badatelem Jaroslavem Čvančarou jeho domněnku potvrdili.


Házet BOMBU je jako hrát kriket

Zmíněný Eduard Stehlík pak soukromě na svém facebookovém profilu uvedl zajímavé a dosud neznámé skutečnosti související s přípravou atentátu v Británii: „Je to už hodně dávno, co jsem jako malý kluk v některé z knih věnovaných atentátu na Reinharda Heydricha četl poutavý popis toho, jak si Jan Kubiš v kterémsi pražském bytě na jaře 1942 vyráběl z britského protitankového granátu bombu, kterou 27. května zaútočil na Heydrichův Mercedes. Už tehdy jsem si kladl otázku, zda to nebylo příliš velké riziko, když mohl granát při úpravách explodovat, čímž by byl plán atentátu ohrožen, ne-li zcela zmařen. Domníval jsem se, že by bylo bývalo lepší, kdyby si již hotovou bombu přivezl Jan Kubiš z Velké Británie. Netušil jsem, že tomu tak skutečně bylo a že se autor oné knihy mýlil. Stejně tak se přiznám, že by mě nikdy nenapadlo, že se jednou dozvím nejen jména konkrétních mužů, kteří byli autory oné bomby, ale že budu dokonce v londýnském archivu držet v rukou jejich osobní spisy a prostřednictvím v nich umístěných portrétních fotografií jim, obrazně řečeno, dokonce pohlédnu do očí. Pravděpodobně 22. nebo 23. října 1941 dorazili po náročném týdenním výcviku ve Skotsku Josef Gabčík a Jan Kubiš na Station XVII Brickendonbury Manor v hrabství Hertford. Zdejší utajovaná základna SOE byla zaměřena především na práci s trhavinami a právě proto zde oba parašutisté prošli jednodenním výcvikem spojeným s touto problematikou. Zaměstnání pro ně připravil major Cecil V. Clarke, vizionář, vynálezce a jeden z nejlepších specialistů SOE na trhaviny. Kromě oblasti své odbornosti vedl s oběma parašutisty několik mimořádně důležitých rozhovorů o naplánování vlastního atentátu a byl to právě on, kdo zkonstruoval bombu, jež 27. května 1942 explodovala v Praze a fatálně změnila osudy mnohých. Protože se však major Clarke zásadním způsobem podílel i na vzniku speciálního nástražného minometu, tzv. Tree Spigotu, jenž se po setkání s ním objevil ve výzbroji výsadku ANTHROPOID, dá se předpokládat, že součástí výcviku na Station XVII, bylo i představení této nové zbraně a procvičení její obsluhy. Dochované písemnosti SOE však o této skutečnosti bohužel mlčí. Ze Station XVII byli oba parašutisté převezeni na nedaleký Aston House u Stevenage (opět v hrabství Hertford), tajné zařízení SOE označované jako „Station XII“, jehož velitelem byl vynikající technický expert major Leslie J. C. Wood. Byl to právě on, kdo dokončil původní projekt majora Cecila V. Clarka a stal se tak spolutvůrcem ‚Heydrichovy bomby‘. Ta byla navíc s největší pravděpodobností vyrobena právě zde, kde k tomu mělo SOE nezbytné zázemí. Výroba bomby však nebyla tím jediným, čím vstoupil Aston House do dějin. Právě zde se totiž rodil detailní plán útoku na Heydricha a Gabčík s Kubišem zde po několik dní pod dohledem majora Petera A. Wilkinsona a šéfa československé sekce SOE kapitána Alfgara C. G. Hesketh-Pricharda nacvičovali útok bombou na jedoucí automobil – starý Austin. Jak dokládají dochované dokumenty a vzpomínky britských instruktorů, neprobíhalo to úplně bez problémů. Zasáhnout jedoucí vůz totiž pro oba Čechoslováky nepředstavovalo jednoduchý úkol, zatímco oba britští školitelé trefovali automobil neomylně každým hodem. Tato skutečnost prý dováděla soutěživého Gabčíka a Kubiše k zoufalství. Jak však Britové sami s úsměvem poznamenávali, nebylo to od nich úplně fair. Kapitán Hesketh-Prichard byl totiž synem jednoho z nejlepších britských reprezentantů v kriketu a ani major Wilkinson nepatřil v tomto sportu k začátečníkům. Zda se to nakonec naši parašutisté dozvěděli, bohužel nevíme.“


Nešlo o první atentát: předcházel Himmler

Za sebe se pokusím shrnout, do jakého odbojového prostředí parašutisté šli. Odbojová skupina Tři králové (Mašín, Balabán, Morávek) dokázala odolat absolutnímu aparátu Němců tři roky a ve spojení s agentem A 54 Thümmelem, který byl členem Hitlerovy tajné služby (Abwehru) mj. postupně varovat před okupací všechny západoevropské země, včetně Británie, která možná právě díky tomuto varování okupaci odolala. Mašínův švagr Ctibor Novák měl matku Němku, dal se naoko k Němcům už ve 30. letech, stal se tlumočníkem v Heydrichově RSHA a v roce 1939 měl připraven výbuch berlínského Anhaltského nádraží právě ve chvíli, kdy tam měl se svým vlakem vjet Himmler. Himmler jel nakonec jinudy, nádraží ale vyletělo do povětří stejně jako předek budovy Ministerstva letectví. V době, kdy si Německo se SSSR dělily Polsko, tyto akce Němce překvapily a otřásly jimi – a navíc až do konce války Novákovi nic nedokázali. (Krk mu zlomil až ozbrojený odchod jeho synovců bratří Mašínů v 50. letech, který ho i s jeho sestrou, Mašínovou ženou, stál život.)


Oporou parašutistů bylo Pardubicko i čeští herci

Semtěšský farář František Dobiáš dal parašutistům z výsadku Silver A křestní listy zemřelých osob, na jejichž základě si mohli dát vystavit zcela pravé doklady, a majitel restaurace Veselka (kterou mimochodem koupil od prvního českého letce Jana Kašpara) Arnošt Košťál dokonce parašutistu Josefa Valčíka zaměstnal jako vrchního a oblíbili si ho zejména místní gestapáci (bodejť by ne, ještě v roce 1960 se neobeznámený Voskovec ptal v dopise Wericha, co dělá ten skvělý Košťál – který v té době byl už 18 let mrtev). Půl Pardubicka vědělo, že ti muži napojení na restauraci v centru Pardubic jsou britský výsadek. Byl to výsadek Silver A (Bartoš, Valčík, Potůček, jejichž vysílačka v hájovně v Ležácích byla hlavním spojovacím kanálem mezi Protektorátem a Londýnem). Přesto je půl roku nikdo neprozradil – stejně jako ty desítky osob, které znaly atentátníky na Heydricha. Kdyby mluvil například odbojář Jan Zelenka-Hajský mladší, nejsem tu dnes ani já, protože si cesty s potravinami, které nosil parašutistům, zpestřoval tím, že s sebou bral „na rande“ moji babičku Boženu (tehdy Škopovou). Potraviny obstarával řezník Bohumil Vosmík spolu s hostinským Františkem Jarolímkem. Zatímco Vosmík byl s celou svou pětičlennou rodinou popraven už šest dní po smrti atentátníků, Jarolímek válku přežil, a já si vzpomínám, jak mě o čtyřicet let později o Vánocích moje teta, která se po válce do ulice Vosmíkových přistěhovala, poslala pro pivo do jeho (tehdy už znárodněné) hospody. Během krvavého šílenství po Heydrichově smrti (která mimochodem nastala 4. června 1942, v den, kdy byl Hitler v Helsinkách navštívit vrchního velitele finské armády maršála Mannerheima a během této návštěvy byla skrytým mikrofonem nahrána jediná nahrávka jeho civilního hlasu, v níž mimo jiné prozradil, jakou obavu měl z rudé armády, proti níž podle svých slov zaútočil hlavně, aby dostal rumunskou ropu) byl ale Zelena-Hajský zastřelen na útěku, stejně jako Potůček. Morávek a Bartoš se zastřelili sami, členové výsadků Anthropoid (Gabčík a Kubiš), Silver A (Valčík), Out Distance (Opálka), Bioscop (Bublík a Hrubý) a Tin (Švarc) pak padli v kostele Svatého Cyrila a Metoděje, a o něco později byl zastřelen i Vladimír Petřek – dnes pravoslavný svatý – který předtím, než ve svém kostele ukryl parašutisty a položil za to život, byl učitelem dnešního spisovatele Pavla Kohouta. Jejich rodiny do druhého kolene byly dle zvláštního ustanovení stanného práva okamžitě utraceny. (Jen těhotnou Valčíkovu sestru ještě nechali porodit a teprve potom ji zastřelili. Jejího syna se potom ujala česká rodina. V době mého dětství tento syn, Vratislav Ebr, byl jako ředitel největšího republikového knihkupectví Melantrich populárním televizním propagátorem nově vydaných knih.) Stejně dopadly rodiny těch, kdo jim poskytli pomoc nebo jen neoznámili, že o nich vědí. Patřila mezi ně i tehdy populární filmová komička Anna Letenská. Na její kolegy Jindřicha Plachtu a Martina Růžka, který byl mimochodem po otci Němec, se naštěstí nepřišlo… Právě ustanovení o smrti celé rodiny, stejně jako vyhlazení Lidic, se zalekl Čurda, který se přes příkaz nadřízených ukrýval v domě svých rodičů. Nebýt tohoto jediného slabého článku, „Čecha, který se vzdal“, mnozí z mrtvých by pravděpodobně přežili.


Lidice jako jméno-legenda

Následkem atentátu bylo vyhlazení zmíněných Ležáků na Pardubicku, ale před nimi ještě Lidic na Kladensku, které ve vedlejším Buštěhradu prožil a později ve svých Zlatých úhořích popsal i Ota Pavel. Ve svém textu Přátelství jsem popsal osudové pletivo, jímž jsou spojeny osudy baskické Guernicy, českých Lidic a bosenského Sarajeva: „…26. dubna 1937 poslal Adolf Hitler do Pyrenejí elitní bombardovací letku Luftwaffe, která smetla baskickou vesnici Gernika-Lumo z povrchu Země. Dřív než uplynul rok, vznikl slavný obraz Pabla Picassa Guernica a hra Karla Čapka Matka, která byla zakončena rozhlasovou zprávou o vybombardování horské vesnice. Latinský svět, plný emigrantů z Frankova Španělska, na Čapkovu hru, proti níž tehdy ostře protestoval německý tisk, nikdy nezapomněl, stejně jako nezapomněl na pomoc československých interbrigadistů. Když o pět let později Hitler podobným způsobem jako Guernicu srovnal se zemí jednu vesnici na Kladensku, byla jménem Lidice pojmenována města v Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii, a toto slovo, podobné latinským jménům Candice či Felice, se ve Střední a Jižní Americe stalo oblíbeným ženským pojmenováním, které nese například ekvádorská operní pěvkyně Lídice Róbinson nebo kubánská sochařka Lidice Gonzáles Blanco…“


Vzkaz budoucím

V letech, kdy je český tisk především plný reflexe českého udavačství v době protektorátu a pomníkoboreckých útoků na vítěze války, stojí za to si připomenout výkřik parašutistů z krypty katedrály Svatého Cyrila a Metoděje: „Nikdy se nevzdáme!“ Československu věrní Češi, syn slovenského otce a české matky (Gabčík), synové z česko-německých rodin (Novák, Růžek) i pročeskoslovenští Němci (Thümmel) se nikdy nevzdali – a jejich příklad je pro naši dnešní dobu stále aktuálnější…