Idylka
Pozoroval jsem idylku na balkoně protilehlého činžáku.
Rodinka, páneček, paninka, dítě a gril.
Je to nová stavba. Ani škaredá, ani hezká.
Je to moderní stavba a tak má místo zahrady parkoviště.
My jsme ze staré školy. I náš dům je takový. Se zahradou.
Sedíme na zahradě u ohýnku a grilujeme.
Pyromanka Daniela odmítá používat tuhý podpalovač Pepo.
Dívám se čím dál zálibněji na balkon protilehlé budovy.
Co ta paní? Jaké to tam asi mají?
Mám chuť na ni zamávat a jít k ní na návštěvu.
Na jedné struně mi rezonuje Touha po dobrodružství a na druhé se již rozeznívá Smutek z vědomí, že na návštěvu bych chtěl asi jen tak jednou.
Mám si snad svou touhu nechat odříct?
Nemohlo by se to zařídit nějak samo? Snad ano, končíme. Už jsem kouřem dostatečně vyuzen. Zapálím si cigaretu a zaliju oheň.
Je květen. Třešeň před okny to taky ví a kvete skvostně, jako každý rok.
Pyromanka Daniela i dnes zprovozní ohniště jedinou zápalkou.
Pozoruji idylku na balkoně protilehlého činžáku.
Rodinka, páneček, dítě, gril a jakási ženská.
Kde je ta rozkošná paninka od minule?
Kde je má libá touha? Kde jsou mé růžové brejle?
Představa toho bytu mne děsí!
Nepřál jsem si, aby se to vyřešilo samo?
Je konec. Zapálím si cigaretu a zaliju oheň.