Když dny ztrácejí jména
Umění Doby Covidové. Před týdnem skončila výstava uměleckých reflexí bytí v nouzovém stavu. Díla nevznikala poté, ale v nejistém průběhu.
Koncem května se znovu otevřely výstavní sály. Stalo se tak po necelých třech měsících, během nichž se většině lidí zcela proměnil řád a prožívání času. Na koho nedolehly existenční problémy, pocítil alespoň ty existenciální, když si uvědomil (vyzkoušel!), že život může vypadat i jinak, a (například), že už se nechce zcela vrátit zpět do situace před vynucenou izolací. Řada z nás prošla psychickou proměnou – od prvotní bagatelizace hrozby, přes vlnu úzkosti, po její zevšednění a pokusy o racionální uchopení souvislostí a příležitostí. V tomto smyslu zachycení sytého rozkývaného průběhu, namísto generálských frček po bitvě, by mohl být i význam výstavy v pražské Fotograf Gallery.
Výstava sama však působí až překvapivě čistým vyladěným nadhledem, že by stejně tak mohla být otevřena teprve zítra nebo za měsíc. Do zrádné pohyblivé bažiny konkrétnějšího uchopování událostí vstupuje vlastně jen autorská dvojice Petra Vlčková a Martin Netočný, kteří kromě symbolického přešití a přežehlení vlajek Polska, Maďarska a České republiky oslovili tři odborníky (po jedné osobnosti z každého státu), aby sepsali krátkou rekonstrukci událostí. Osobitou a osobní zprávou je videodokument Petra Kolárčika, který svému otci pomáhal v nouzovém stavu vybudovat na rodinném pozemku na Slovensku vlastní malé Řecko. Také Tereza Velíková vyvolávala to, co bylo – jako torzo zakázané kultury – když z fotografické dokumentace předešlých výstav ve Fotograf Gallery nechávala počítačovým programem odstranit vystavené artefakty. Protože program je nedokázal odstranit beze zbytku, vystavené fotografie prázdného galerijního prostoru obsahovaly ruchy, někdy nezřetelné otisky částí rámů či soch, jindy zřetelnou deformaci samotného prostoru – nedokonale vrstvenou prázdnotou.
Nekrotická krása jižní Moravy
„V moment, kdy ten blekotající slovenský moula sdělil národu (formou špatně napsané slohovky žáka střední školy), že se chystá vyslat do lesů represivní složky, aby potlačil pohanské rituály Velikonoc a takzvanou „koronaturistiku“, klekla mi pumpa. Lekly mi nervy. Ideální záminka pro 300 km dlouhý pěší výlet z Brna do Českého Krumlova, tedy domů. (…) Sbalil jsem si nejnutnější okultní výbavu, včelařský klobouk a otrokyni, kterou používám jako nepříliš stabilní chodící stativ, a vyrazil,“ začíná své líčení poslední z autorů výstavy, mladý performer vystupující pod jménem Markéta Wagnerová. Líčení má knižní literární podobu špikovanou kresbami a fotodokumentací. Ačkoliv se zdá, že cesta je syrovým přímým protestem proti vyhlášenému omezování pohybu osob, její obsahy jsou i přes autorskou stylizaci niternější; tematicky vycházejí především z prožitku environmentální krize, kůrovcové kalamity, vše se slévá do všudypřítomné spouště, jakéhosi opaku okultistického Velkého díla. Klasický „výtvarný“ formát cesty je tu kvílením, emoční účast je zvýznamněná zařazení snů a vizí, přechod mezi těmito realitami je plynulý, nepozorovatelný, stavějící skutečnost jako subjektivní silný prožitek. „Nejstrašlivějším a zároveň nejčastějším příkladem péče o nemocnou monokulturu je plošná těžba, po které je les kompletně rozmrdán na sračku štěpkovačem. Štěpka v noci krásně hřeje, přes den žhne. Čerstvě vysazené smrčky usychají. (…) Jen málokdo je schopen docenit nekrotickou krásu jižní Moravy. (…) Probouzím se na štěpce a na rukou mám krev.“
Když dny ztrácejí jména, zakládá se na nové značení času. Třeba na dobře nebo špatně vynaložený. Návštěva výstavy ve Fotograf Gallery splývá s tou první možností.
Když dny ztrácejí jména, Fotograf Gallery, Praha, 4. června – 27. června 2020