Fejeton Kultura

Černé dny

Foto Tomáš Koloc.

Fejeton o čase povelikonočním.

Měl jsem od letošních Velikonoc řadu černých dní. Syn Vojta se tehdy vrátil z naší chaty, kterou máme kousek od Rokycan, a povídal: „Tati, já jsem se nedostal dovnitř, někdo nám natloukl do fabek (to je to, do čeho se strká klíč, aby šly otevřít dveře) nějaké hřebíky a zapatlal to navíc nějakým lepidlem a ještě taky nejde elektrika a je pobořenej plot.“

Neměl jsem velkou radost, a protože jsem tam měl problémy s restituentem, jehož dědeček kdysi vyhrál všechny okolní pozemky, kam kolem oko dohlédne, kromě toho mého, v kartách, a teď potřeboval i můj, protože jsem mu překážel v podnikatelském záměru, věděl jsem, odkud vítr fouká. Dost nerad jsem tam s Vojtíkem vyrazil. Taková marnost. Zámky byly zatlučené, elektřina v troubě, tedy ani tam ne, ploty povalené, tam, kde zůstaly stát, potažené zeleným hadrem, abych neviděl ven.

Museli jsme zavolat policii, oni to prohlédli a povídali: „Vždyť to ale není žádná škoda, že jo?“

Ona to opravdu nebyla velká škoda, fabky asi po třech stovkách a ještě mi řekli, že se na ně vztahuje amortizace a takže jsou už jen za polovic.

Škoda byla jinde a to oni bohužel nemohli pochopit. Až taková, že už do těch míst, kde mi bylo hezky, nechci jezdit.

My s Vojtou, oba manuálně lehce koktaví, jak říkával herec Eduard Kohout, jsme se vrhli do práce. Elektřina nešla, myslel jsem, že nám ji restituent někde překopl, a tak jsme tu práci měli těžší.

„Si to vyvrtejte a dejte tam nové vložky,“ poradili policisté. Nejsem až tak pitomý, a tak jsem pro vložky zajel do železářství. Také jsem koupil, ono to vypadá jako vrtačka a i se s tím šroubuje a také tedy vrtá, a k tomu vrtáky do železa a je to na baterii a začali jsme opravovat. Moc to nešlo a vrtáky ubývaly dost rychle, vždycky to cinklo a on se zlomil, to jediné šlo dobře.

Začalo pršet, a my vyhnanci v pustině jsme byli už dost pomordovaní.

Přijel pan Herold z Rokycan, mají tam pěkný obchod s potravinami a rozumí všemu. Změřil elektřinu a povídal, „Jde vám sem šťáva, jen vám někdo přehodil fázi.“ Tak tu fázi dal na své místo, jen jsme si nemohli rozsvítit, protože vypínač byl vevnitř a my venku zmoklí a uvrtaní.

Teď to už zkrátím. Najednou se to Vojtovi povedlo a kramlí se mu po dlouhém šťourání v tom vyvrtaném podařilo najít místo, které odemkne dveře.

Samou radostí jsem do sebe hodil zbytek energáče, kterým jsem se posiloval, zařval, vyplivl včelu, která si v piksle dobíjela energii, vytrhl z horního rtu žihadlo, bafnul sklenici s cukrem, poplácal jsem si tím ret, zařval znovu, protože to byla sůl, opláchl si pusu zbytkem vody od loňska a pomazal se cukrem krystalem, protože moučka nebyla.

Za chvíli jsem vypadal jako osmdesátiletá herečka, která chce stále hrát mladé dívky a botoxová plastika se nepovedla. Nicméně, pracoval jsem dál, jednou rukou jsem nadlehčoval otékající ret a druhou šrouboval vložku, co jsme měnili.

Přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Jeli jsme domů, Vojta řídil, ret bolel, ale přestal už otékat, v Mirošově jsme si koupili věhlasnou sekanou, kterou mě Vojta potom krmil, jednou rukou obsluhoval mě a druhou auto, měl jsem radost, že jsme to spravili, ještě víc jsem si vážil pana Herolda z Rokycan, že všeho nechal a přijel nám na pomoc a myslel si něco o restituentech. Černé dny začínaly růžovět. Až tak, že se mi v noci zdálo, že jsem na turné s paní Hankou Bumbálkovou Kadlecovou a bydlíme spolu. Kdo ji zná, jistě pochopí, jaká by to byla výhra.

Ať se pan Bumbálek Kadlec na mě nezlobí. Skončily černé dny.