Kultura a umění Domov,Kultura

Kolektivní péče o Národní galerii

Obrázek nebo fotografie#28295

Do aktuálního výběrového řízení na post ředitelky Národní galerie se přihlásil kolektiv teoretiček, kurátorek a umělkyň. Chtějí spolu se stávajícími zaměstnanci i vystavujícími umělci a umělkyněmi táhnout za jeden ohleduplný provaz.

 Národní galerie vybírá svoji novou ředitelku nebo ředitele. Kdo by to mohl chtít dělat? Kritizovaný kolos mnoha budov, sbírek i „živého“ umění zjevně dlouhodobě trpí neutěšenými vnitřními vztahy, nedostatečným financováním a neustálými otazníky nad institucionální koncepcí. Který „rozumný“ člověk, který si váží vlastního zdraví, by do takové pasti lezl? Prý se hodlá vrátit ne zcela očištěný Jiří Fajt, loni odvolaný ministrem kultury za aktivního nesouhlasu mnoha šéfů uměleckých institucí celého světa. Milan Knížák se zřejmě nepřihlásil. Nejen v kuloárech se již déle hovořilo o tom, že se o post pokusí Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Napovídaly tomu i mediální střety mezi ní a současnou ředitelkou Anne-Marií Nedomou, když Národní galerie zrušila domluvený výstavní termín pro prezentaci finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ceny se rychle chopilo ostravské Plato, a Karina Kottová se jako chytrá horákyně, která si váží vlastního zdraví, na pozici ředitelky NG hlásí/nehlásí. Jedním z uchazečů (uchazeček) je totiž skupina deseti žen spojených programem Feministické umělecké instituce, jejíž součástí je i Kottová.

Může funkci ředitelky vykonávat deset lidí? Proč ne, systém si přeci tvoříme sami a princip nehierarchické společnosti není jen v programu Feministické umělecké instituce. Větší míru sdílení a participace požadujeme a sledujeme i u samospráv obcí, na vzniku mnoha spolků a družstev, a v uměleckém prostředí je spolupráce dlouhodobým trendem, který se mimo jiné projevuje rozpouštěním autorství ve skupinových projektech, sdíleným vedením ateliérů na uměleckých školách, znejistěním významu soutěže a tedy oceňováním nikoliv jednotlivců, ale skupin, což zřejmě nejvýrazněji ukazuje loňská Turner Prize v Británii a Cena Oskára Čepana na Slovensku, které jako vítěze soutěže vyhlásily všechny zúčastněné. Vídeňskou Kunsthalle pak vede kolektiv tří žen.

Feministická umělecká instituce vznikla z potřeby proměnit fungování nejen uměleckých institucí. V roce 2017, po sérii přednášek organizovaných teoretičkou a kurátorkou Terezou Stejskalovou v pražském tranzit.cz, vydali zúčastnění kodex (tedy kritiku institucí formulovanou jako manuál), jímž se hned několik institucí zavázalo. Klíčovými tématy jsou péče a ohleduplnost, tedy vytváření takových podmínek, které nikoho nediskriminují, a které ukazují, že vztahy na pracovišti jsou stejně důležité jako výkon. Ale také péče o životní prostředí; o ekologičtější provoz. Dále rovnost a nehierarchické uspořádání – hlasu každého člena je nasloucháno, rozvržení moci je společně diskutováno a může se změnit. Mediálně nejpropíranější jsou pak kvóty na padesátiprocentní zastoupení žen v důležitých rozhodovacích pozicích, pokud má instituce výstavní program, pak i v něm. Formulovat toto opatření (jako dočasné) považuji za pochopitelný a funkční nástroj pozitivní diskriminace, přestože v naší malé galerii jsme jej jako demonstrativně formální nepřijali. Je rozdíl věc diskutovat, ba přijmout za vlastní, a stanovit pravidlo.


Deset nebo šedesát?

Líbí se mi, že na jedné židli má sedět deset lidí! Je to mnohem sympatičtější než obvyklé „jeden zadek na deseti židlích“. Jak bude ale reálně takové souředitelování fungovat? Nestane se kolektiv jen částí rakety potřebnou pro start, načež je odhozena a v letu vesmírem pokračuje jen její malá část? Nebo se rozdělí jeden plat všem?

Představil jsem si, že bychom se na post ředitele NG přihlásili my – družstvo Kulturní noviny. Nás je šedesát. Když jsme před jedenácti lety toto vůbec první mediální družstvo zakládali, měli jsme právě tu představu „demokratičtějšího“ prostoru, bez mocenského vlivu majitele a pokřivujícího sponzorského kapitálu, prostoru, do něhož každý jednotlivec podle svých možností a zájmů přispívá svým kritickým pohledem a formuje tak chod společného celku. Celku, který lidé cítí jako smysluplný, a tedy jej spoluutvářejí, anebo necítí, a tak nebude. V posledním roce jsme dokonce i funkci šéfredaktora rozdělili mezi tři členy. Nemohl bych ji zastávat, kdyby tam chyběli ti první dva, sedím totiž na deseti židlích, a tak mi vyhovuje, že i moje odpovědnost je sdílená. A jak to mají Karina Kottová, Tereza Stejskalová, Vjera Borozan, Anna Remešová či další spolukandidátky? Věřím, že všechny chtějí být v NG na plný úvazek.

Naprostá většina našich družstevníků se oproti původní představě spokojila s tím, že aktivitu družstva podpořila svým vstupem, a nadále se nijak nezapojuje. Bylo (je) na takovou spolupráci brzy? Nebo tkví problém právě v tom, že všichni drobíme své aktivity do mnoha činností, takže jsme vyčerpáni neustálou rozstřeleností mezi řadu, byť menších, úkolů? V galerii OFF/FORMAT, která funguje devět let, je nás pět, a ani tady není jeden šéf, spíše role; na navrhovaném výstavním plánu se prostě musíme shodnout v diskusi. V kulturním spolku, který jsme před šesti lety založili ve vsi, kde žiji, také není žádný předseda, ale čtyřčlenný výbor. (Není samozřejmě žádným tajemstvím, že hierarchické uspořádání nemusí být institucionálně zajištěno, a stejně v kolektivu přirozeně vzniká.)

Jakkoliv se hlásíme k ideálům dobrovolnictví a kolektivního rozhodování ve všech zmiňovaných aktivitách, intenzivní činnost odměňovaná stejně zřídka pozitivním ohlasem zaujatého jednotlivce jako vnitřními konflikty a názorovými rozpory s přáteli po čase dobrovolníka vyčerpá. Ředitelský plat z Národní galerie každý měsíc zaslaný na účet Kulturních novin by novinám hodně pomohl. Mohli bychom si dovolit platit těm, co píší, a ti by si zase mohli dovolit nechat se psaním vyčerpávat. Má to jeden, samozřejmě dočasný háček – museli bychom se zase poohlédnout po nějakém dalším postu, z něhož bychom zaplatili vyčerpání aktivitami spojenými s vedením Národní galerie…


Nenahradit sebestředné já sebestředným my

Představa, že by sedm či osm žen z kolektivu bylo jen účelovými motory, které mají do oběhu vynést při nejlepším dvě nebo tři hlavy, mě zarmucuje. Na druhou stranu lze věřit, že ona mnohohlavost tady úspěšným překonáním (patriarchální) zemské gravitace zcela nekončí; uchazečky o post ředitelky NG by ideály kolektivního vedení, rovnosti a péče zkoušely uskutečnit, ať už by současný systém uměl do pozice dosadit všechny, nebo jen jednu. Dokonce i v případě neúspěšné kandidatury je tento pokus důležitým inspirativním gestem, jehož obsahové zviditelnění by při kandidatuře pouze jedné místo deseti žen, nebylo téměř možné.

Nechme tedy stranou otázku možnosti úspěchu tohoto projektu při stávajícím složení odborné komise. Bylo by pěkné moci sledovat, jak si současná progresivní kritika poradí s molochem Národní galerie. Byl by to i výrazný pozitivní vzkaz v mezinárodním měřítku. A kdyby to náhodou nefungovalo, je přeci i v kodexu Feministické umělecké instituce uvedeno, že „rozvržení moci je předmětem debaty a je možné ho změnit“. Vedení by pak právě tak kolektivně mohli převzít třeba všichni zaměstnanci. Také feministická instituce postavená na kritice institucí potřebuje svoji vnitřní i vnější kritiku, a to tím spíš, když nositelky těchto ideálů obsazují pozice, v nichž lze snadno ideály zpronevěřit.