Do školy se nejde aneb Americké školství mezi Covid-19 a BLM
Čerstvé zprávy ze San Francisca
Viděl jsem ty slajdy, říkali lidi. Chvíli byly dostupný, než si toho někdo na školním odboru všiml. Byly tam čtyři možnosti, kdy a jak se školy otevřou. Tři byly přeškrtnutý, jako že nejsou vůbec realizovatelný, a u čtvrtý bylo napsáno možná.
Školní odbor pak vydal prohlášení, že unikla pracovní verze, která navíc vůbec není pravdivá, aby se pak následně na velké schůzi přes zoom ukázaly ty čtyři varianty, tři přeškrtnuté a jedna možná, a jeden rodič se teda zeptal, jestli jako dovopravdy úplně fakt se školy otevřou až v lednu, a někdo z odboru zvedl prst a zdůraznil: Možná. Když se všechno povede.
Pak se zase řeklo, že je to ale jenom návrh, tak ať nikdo nepanikaří. Pak se ten návrh schválil. Pak se řeklo, ať opravdu nikdo nepanikaří, protože se sepíše manuál, kde se všechno vysvětlí. Pak se objevil šedesátistránkový manuál Plán na podzimní výuku, jenomže si ho někdo přečetl a zjistil, že se v něm kromě obecných deklamací nepíše vlastně nic. Tak se řeklo, že to vlastně ještě není ten manuál, že tohle je jenom takový předmanuál, a na ten opravdický se zatím čeká. Bude se jmenovat Plán na distanční výuku, to jsme měli sami hned poznat, že to jsou dvě úplně jiný věci. Škola začíná za dva týdny.
Mezitím se ukázalo, že školní rada měla v květnu příležitost najmout někoho, kdo by zpracoval kompletní plán na podzim, ale potopili to, protože vyplavalo na povrch, že ten dotyčný v minulosti pomáhal soukromým školám, a takové my tady nechceme. Takže se radši neudělalo lautr nic. Teda nic – když se někdo rozčiloval, že se nic nedělá, tak se ukázalo, že se teda dělá. Poctivě se schůzuje o tom, že je potřeba přejmenovat Střední školu Abrahama Lincolna, neboť se ukázalo, že sice byl proti otroctví, ale málo. Při té příležitosti se zjistilo, že se neví, jestli je Rooseveltova střední škola pojmenována po dvacátém šestém nebo třicátém druhém prezidentovi. Naštěstí se něco podařilo najít na každém z nich.
Do toho vypukla legrace s dětskými skupinami. Že by se mohlo vždycky pár rodin s dětmi podobného věku domluvit a společně se scházet. (Asi znáte jako tzv. Prymulovu trojrodinu.) Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale najednou do toho někdo hodil vidle s tím, že dětské skupiny je koncept privilegovaný a nedostatečně antirasistický. Začal jsem se v tom ztrácet v okamžiku, kdy se začalo vymýšlet, jak zařídit, aby se náhodou neformovaly skupiny rodin, které bydlí blízko sebe. Nedalo mi to a trochu jsem se do toho zavrtal. S úžasem jsem zjistil, že jsem ten nápad vlastně na začátku nepochopil. Já myslel, že se děti prostě jednou za čas sejdou a proběhnou se spolu v parku. Ve skutečnosti rodiče začali dělat výběrová řízení na učitele, tutory a hlídače skupin, kupovat domů tabule a učebnice a diskutovat osnovy. Prostě vytvářet si a platit svoje malé soukromé školy. Nezapomeňte, proč jste své děti dávali do veřejných škol, horovali zase jiní, nezpronevěřujte se! Vůbec jsem netušil, jak velké je tu pnutí mezi veřejným a soukromým školstvím a že přihlášením dětí na veřejnou školu člověk dává najevo svůj světonázor.
Je mi z toho nanic a mám z toho srandu – si zpívám s Krylem, takže bych si směle dovolil říct, že to naše rodina zvládá příkladně. Do školy se nejde, nějak to přežijeme.
Autor se v minulosti v KN vyjádřil v této „pandemické“ anketě.