Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Dva z jednoho času

Miloš Nesvadba a Jan Skopeček.

Miloš Nesvadba a Jan Skopeček. Oba byli herci a ještě něco navíc, oba navštívili svět ve stejném čase (v letech 1925–2020) a oba stihl autor této vzpomínky letmo potkat i osobně.

Miloš Nesvadba: Antiperle v kapse

Ve středu 22. července zemřel Miloš Nesvadba. Kdyby zemřel jenom výtvarník, napsal bych, že dnes odešel jeden z nejvlivnějších výtvarníků mého dětství – jenže on zemřel i herec mého dětství; jeho archetypální parketou byli plaší staří mládenci – princové, které odmítli (například v legendární Pyšné princezně). Vedle „povinných“ obrazů Jiřího Trnky (jichž byly za mého dětství plné zdi ve školce, škole i na zdravotních střediscích) jsem jako dítě viděl obrázky Miloše Nesvadby skoro denně v dětských časopisech Sluníčko a Mateřídouška a měl jsem je tehdy radši snad i pro tu „nepovinnost“. Miloš Nesvadba se stal taky prvním malířem mého života, který (většinou v dětských pořadech moderovaných Štěpánkou Haničincovou) kreslením naživo ukazoval, jak vzniká linie jeho nezaměnitelných lidí, zvířat – anebo i jídel (z jím ilustrovaných knížek se pamatuji na veliké mísy, za kterými princeznám a princům vykukovaly jenom oči), a který se stal spoluhráčem svých vlastních figurek. Nadto jsem ale ke svým tuším desátým narozeninám od rodičů ještě dostal knížku Miloš Nesvadba dětem (o níž jsem tehdy nevěděl, že ji Miloš Nesvadba nenapsal, ale krásně ilustroval a jako autor pokryl v té době zakázaného autora Ladislava Dvorského). Postavy z té knížky, Bubetka a Smítko, čarodějnice Šancava anebo skřítek Trčka, který se vyznačoval tím, že provedl vždy opak toho, co lidé řekli (a oni už to věděli, a tak křičeli: „Teď by se sem nehodila zmrzlina!“) se staly mými denními kamarády a zaříkadlo: „Ryc a pic, bodláky a trní, ať se mi to splní!“ po jehož vyřknutí se mělo vše splnit, se stalo mou první prosebnou modlitbou tehdy ještě bezvěrce.

A ještě v jednom byl Miloš Nesvadba rekordman: díky tomu, že byl už v roce 1945 (jistě i pod vlivem svého bratra Jiřího, tamního režiséra) přijat do Honzlovy „přípravky Zlaté kapličky“, Studia Národního divadla, odkud v roce 1948 (s Lubou Skořepovou, Milošem Kopeckým a Miroslavem Horníčkem) postoupil na prkna Národního, se stal rekordmanem, který byl s Národním divadlem v nepřetržitém poměru po tři čtvrti století, od šéfa činohry Karla Dostala, který se divadlu učil ještě u legendárních meiningenských, a od inscenací režírovaných autorem textu Dvořákovy Rusalky Jaroslavem Kvapilem, narozeným roku 1868, přes nejslavnější epochu Otomara Krejči, až po současného šéfa činohry Daniela Špinara, narozeného 1979… Českým dětem pro případ, že by kvůli hraní pro dospělé pro ně nestihl dělat dost, dal navíc syna Michala, známého mima, loutkoherce a herce černého divadla…

Skončím setkáním osobním. Už v dospělosti jsem několik let trávil v bydlišti svých prarodičů, vrstevníků Miloše Nesvadby. V pražské umělecké „Greenwich Village“, na Královských Vinohradech, jsem se občas potkal s Milošem Nesvadbou v obchodě. Podobně, jako je tomu například i u Vladimíra Párala, bylo nakupování nástrojem jeho setkání se světem. Miloši Nesvadbovi při něm vždycky něco chrastilo v kapse a jednou se pokladní svěřil, že jsou to antiperle, které s sebou nosí proto, že kdyby mu pořád v kapse něco necinkalo, byl by nervózní. Bylo to pro mě „konečné razítko“: tehdy jsem si pomyslel: Je to opravdový umělec! Na dveřích jedné prodejny ovoce a zeleniny na Vinohradské třídě se svého času objevila otvírací doba s jeho autorským obrázkem a pozvánkou do jeho oblíbeného obchodu. Od té doby jsem tam začal chodit nakupovat. Kvůli tomu obrázku…


Jan Skopeček: Heftlink i voják, ale hlavně táta-předseda Potůček

Jan Skopeček odešel v pondělí 27. července. Znal jsem jeho příběh, jak byl v 19 letech poslán do koncentračního tábora pro rodinné příslušníky Židů Osterode v pohoří Harz, ve vagóně dostal zápal plic, ale měl štěstí, že v něm kromě něj byl transportován i Oldřich Nový, který mu dal léky a kabát, a tím ho zachránil. Když pak hrál Nového sluhu ve filmu Fantom Morrisvillu, jeho službu mu oplatil na plátně i v soukromí (Nový na příhodu z vlaku zapomněl a když se ho Skopeček na natáčení ptal, co by za to chtěl, řekl: „Abys mi objednal taxíka domů.“) Vedle sluhů, vrátných (miloval jsem toho bordelového z páralovského filmu Playgirls II), ale i legendárního horníka z filmu Parta hic, si asi i proto Jan Skopeček, jehož štíhlé postavě slušela uniforma, mnohokrát s oblibou zahrál i nacistické vojáky a policisty. Naše královéhradecká stará radnice, kde za války opravdu sídlilo Gestapo, dodnes pamatuje, jak před ní jako gestapák srazil k zemi a zastřelil paní Ryšánkovou v Krejčíkově filmu Vyšší princip.

Já jsem ale s Janem Skopečkem potkal 12. prosince 2011 v klubu Divadla ABC kvůli jeho nejslavnější roli: na tradiční předvánoční schůzce seriálových „Třech chlapů v chalupě“ (1961–63), dědy, táty a vnuka, mezi nimiž ve skutečnosti leželo jen 9 let (Lubomír Lipský: 1923, Jan Skopeček: 1925, Ladislav Trojan: 1932). Tři chlapi v chalupě se tu prý zprvu scházeli každých 14 dní, pak ale schůzky řídly, a nakonec se odehrávaly jednou ročně – vždy před Vánoci. Zajímavé bylo zjistit, že „děda“, „táta“ a „syn“ jsou Potůčci tak trochu i v soukromí: všechny informace jsem se od nich dozvěděl typicky českým způsobem: kdykoli někdo odešel na záchod, začalo se o něm mluvit. Tak jsem se třeba na Lubomíra Lipského dozvěděl, že „už zapomíná text“ (v 88 letech!), na Ladislava Trojana, že svou roli vnuka vůbec hrát neměl, ale namísto původně navrženého, tehdy nemocného herce Ivo Palce (který pak emigroval do Francie) byl vzat jako náhrada, a na Jana Skopečka, že je nesmírně podnikavý, a tak na přelomu 80. a 90. let sám napsal divadelní adaptaci slavného seriálu, s nimiž partička tehdy jezdila po československých městech, aby si v době nezájmu médií vydělala. Od Jana Skopečka (který zařídil, abych byl na schůzku přizván) jsem se ale dozvěděl víc: „Ačkoli Tři chlapi byli původně kolektivní dílo a psali je Jaroslav Dietl, Jiří Hubač, Ilja Prachař, Drahoslav Makovička (Četnické humoresky) a Josef Barchánek (dramaturg Divadla Spejbla a Hurvínka), nakonec se na to všichni vykašlali a zůstal jen Dietl, který si na nich vydělal jméno i peníze: kromě televizního seriálu z Tří chlapů postupně udělal i divadelní hru rozhlasový seriál, dva celovečerní filmy, několik silvestrovských programů a v Zemědělských novinách vycházeli na pokračování jako fotokomiks. Když přišla doba, že si zemědělství zase koledovalo o to, aby ho Tři chlapi glosovali, Dietl už byl po smrti – tak jsem ho holt musel napsat já.“

Schůzky „Tří chlapů“ skončily, když v roce 2015 zemřel Lubomír Lipský, kterého jeho jen o dva roky mladší „syn“ přežil o 5 let. Zbývá poslední, „vnuk“ – dnes patriarcha stále se rozrůstající filmařské rodiny Trojanů…