KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ohlédnutí za jedním životem, zdánlivě obyčejným, ale ve skutečnosti zcela výjimečným.

Ve smuteční síni v Mařaticích hrála 24. července muzika Hudci Pondělníci s několika vzácnými hosty – horňáckou legendou Martinem Hrbáčem, významným hradišťským houslovým pedagogem Pavlem Štulírem a nejznámější muzikantskou tváří Uherského Hradiště Jiřím Pavlicou. Hráli svému kamarádovi, primášovi a člověku, k němuž se mnozí v posledních letech vztahovali jako pilíři uherskohradišťské folklorní tradice.

Primáš František Hamada, hudebně aktivní až do svých 105 let (což je hodno zápisu do Guinnessovy knihy rekordů), byl pro folklorní muzikanty hradišťského Slovácka tím, čím je pro planety sluneční soustavy Slunce. Přirozenou a nezpochybnitelnou konstantou. Čím si svou pozici vysloužil? Přestože byl v poválečných letech zakládajícím členem slavné muziky Hradišťan, nepatřil mezi virtuózní interprety ani hudební vizionáře jako jeho kolega, primáš Jaroslav Václav Staněk. Nikdy nebyl zjevem, který by na sebe záměrně poutal pozornost. A přesto byli k jeho Hudcům Pondělníkům přitahování mladí i starší muzikanti a všichni milovníci lidové písně v jednoduché krystalické podobě.
Čím mu přibývalo let, tím bylo primášovo charisma výraznější a jeho gesta i slova vytříbenější. František Hamada byl symbolem toho, co ve dvacátém století musel všechno prožít obyčejný člověk a současně důkazem toho, jak podpůrné je takovému člověku zpívání a muzicírování pro radost. Byl doslova a do písmene symbolem životní i léčivé síly písně.

V jeho životě se zrcadlilo celé 20. století. Když s ním člověk zapředl hovor, tak mluvil s chlapíkem, který se narodil ve Vídni ještě před první světovou válkou, tedy za Rakouska – Uherska. Vznik Československa byl důvodem pro přesun Hamadovy rodiny do Uherského Hradiště. Počátkem 20. let, kdy mladá republika chytala dech, lidé budovali nové sokolovny a školy, dostal malý František svoje první housličky. V roce 1934 už čerstvý navrátilec z vojenské základní služby hrál s muzikou stříbrnému československému fotbalovému týmu s legendárním brankářem Pláničkou, který se na cestě z mistrovství světa v Itálii zastavil i v Uherském Hradišti. Jako muzikant ještě Hamada zachytil konec éry němých filmů: doprovázel živě v duu s klavíristkou promítání posledního z nich v hradišťském letním kině. Ve 30. letech začal docházet do Slováckého krúžku a vnikat do světa lidové písně.

Příchod nacistů v roce 1939 znamenal pro záložního důstojníka zapojení do odbojové organizace. Bohužel byla její hradišťská síť brzy prozrazena a František Hamada strávil následující dva roky v nacistickém vězení, z toho velkou část doby na samotce, kde se jej věznitelé snažili psychicky zlomit. Přiznal mi, že v oněch chvílích pomýšlel na sebevraždu. Jen shodou šťastných okolností a statečného chování kamarádů unikl nejhoršímu – popravě.
Po válce se zapojil do aktivit Slováckého krúžku v Uherském Hradišti, z čehož vyplynula i účast při založení Hradišťanu. V něm pobyl jen několik málo let. Brzy odešel, protože se nechtěl věnovat pódiovému folkloru a nacvičování novátorských choreografií. Františkovi šlo vždy především o to „pěkně si zahrát a zazpívat“, ne se předvádět.

Léta plynula, muzika se dostala hluboko do stínu civilního povolání. Když začali z tohoto světa odcházet jeho kamarádi ze Slováckého krúžku a zakladatelské generace Hradišťanu – důležitým impulsem byl především pohřeb klarinetisty Otyna Horkého v roce 1981 – rozhodl se František Hamada založit generační muzikantské sdružení a ještě si trochu těch písniček užít. Muzika se scházela vždy v pondělí – proto pozdější název Hudci Pondělníci. Řekl mi jednou, to už mu bylo pětadevadesát, že kdyby před sebou neměl vidinu následujícího pondělí, kdy se potká s přáteli, pokoštují víno a zahrají si, tak už dávno nežije. Na každou „zkoušku“, jak on oněm setkáním říkal, se pečlivě připravoval. Sepsal si seznam písniček, které si chce zahrát, a z něj pak vybíral. Nikdo ze spoluhráčů však netušil , v jakém pořadí budou písně následovat – to bylo pokaždé překvapení, dané primášovou náladou a intuicí. V posledních letech se o chod této zvláštní pamětnické muziky organizačně staral mladší spoluhráč Vladimír Stašek, ale stoletý František byl tím fluidem, jež mu dávalo duši.

A myslím, že i po své smrti bude na zkouškách Pondělníků charismatický primáš přítomen stále. Protože píseň, jejímž byl ztělesněním, je věčná.

Vzpomínku na své setkání s Františkem Hamadou popsal i Tomáš Koloc ve fejetonu uveřejněném v KN 38/2013.