KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Fejeton nejen o měření teploty.

O čem jiném se pokusit něco napsat v této pohnuté době než o něčem coronavirovém. Přes veškeré vědomosti o tom, co se děje za vzdálenými i bližšími humny, to jednoho dne přišlo jako rána z čistého nebe. Probudili jsme se do jiného světa, do katastrofického sci-fi. Vyděsili se zejména ti starší z nás, protože riziko pro mladé bylo a je přece jen poněkud nižší. Pro člověka s nějakou tou nadváhou a hraniční biochemií, v sedmé dekádě a alergií na leccos nebylo úplně příjemné dívat se na zprávy. Není to moc příjemné ani dnes.

Člověk prosedí před počítačem řekněme kolem šesti hodin denně a najednou se toto penzum i zdvojnásobí. Trpí oči a svalstvo degeneruje. Sedací plocha bolí. Musí se pořád něco dobrého vařit. Potomek domů nepřichází z různých důvodů, je v jiném městě, nechce nakazit. Psychika pracuje jako demoliční četa.

Abych něco učinil pro své studenty i pro své já, začal jsem ozvučovat powerpointové prezentace. Ano, jde to! Není to možná tak úžasně „in“ jako besedovat ze svého brlohu se studenty přes rozmanité softwary, ale dotyčný(á) student(ka) si může ten komentář u snímku párkrát znovu pustit. Ad libitum, tedy dle libosti. Co jsem zjistil průběžně i následně v této souvislosti:

a) Televizní hlasatelé a herci jsou borci, protože na rozdíl od nich nejsem zpravidla schopen mluvit bez přeřeknutí déle než nějaké dvě tři minuty.

b) Při řeči funím a hvízdá mi v nose.

c) Nalézám chyby v přednáškách, které jsem tam předtím deset či dvacet let neviděl.

d) Zjišťuji, že moji milí studenti si nakonec ty přednášky ani nestáhli na své počítače – no, polovina z nich.

e) Nemám webovou kameru a nemohu ji najednou sehnat, téměř do těchto dnů. I s mikrofonem byl problém.

Dále pak při pravidelném sledování zpráv televizních jsem v souvislosti s coronavirem zjistil, že:

a) všichni všemu rozumí, zejména epidemiologii a statistice. Od nutricionistky až po náčelníka zubařského stavu či právníky, abych to pojal chronologicky.

b) český optimalizátor daní, budovatel podnikatelského baroka, je najednou chudák prosící po jednom měsíci bez příjmu stát o dotace (toto je jediná politická nekorektnost, které se vědomě dopouštím v tomto textu).

c) viry se rozmnožují (sic!) skoro všude.

d) odolnější k infekci jsou očkovaní proti TBC nebo neočkovaní, Germáni nebo Vietnamci, Američané nebo Číňani, osoby polykající či nepolykající prášky proti malárii…

e) spočítat procenta je stejný problém jako převést kilometry čtvereční na metry čtvereční. Stále platí moje zjištění, že téměř jakýkoliv numerický výpočet realizovaný našimi mediálními odborníky je zcela špatně. V této souvislosti navrhuji místo maturity z matematiky dělat maturitu z počtů.

Uf! Trochu se mi ulevilo.

A teď něco vážnějšího. Zdalipak víte, jak se měří teplota? Asi máte nějaké tušení. Existuje solidní hromádka fyzikálních principů k tomuto použitelná – tepelná roztažnost látek tuhých (bimetalové teploměry), kapalných (klasické rtuťové teploměry), plynných (v praxi se nepoužívají), na základě termoelektrického jevu (termočlánek), změn odporu polovodiče (termistor), změn hustoty tekutin (Galileiho teploměr – pěkná hračka), srovnání zabarvení rozžhaveného vlákna s horkým předmětem (pyrometr pro měření vysokých teplot), změn zabarvení tekutých krystalů (kontaktní termografie – znáte možná „fever strips“) a konečně vyzařování infračerveného záření, jehož intenzita i vlnová délka na teplotě závisí. Toto záření lze snímat z ucha nebo kteréhokoliv místečka našeho těla. Výhodou může být naprostá bezkontaktnost. Lze zobrazit více takových bodů najednou – a hle, máme termovizní kameru! Dodávám, že když se řekne digitální teploměr, znamená to, že má displej nebo hrne data do počítače, nejde tedy o název teploměrného principu, jen tak pro pořádek.

V minulých měsících jsme viděli spoustu pistolníků, kteří infračervenými teploměry mířili lidem na čelo a odčítali nějaká čísla z jejich displejů. V březnu u lidí s podchlazenými čely od stání v chladném větru, o něco později s čely přehřátými od čekání na slunci, případně zpocenými v důsledku předchozího pochodu. Zpocená kůže je chladná, jak známo.

Lépe vybavení pistolníci pak měřili teplotu lidí pomocí termovizních kamer a holedbali se, že to dovedou i ze šesti metrů – podle všeho i přes roušky a brýle.

Autor chce tímto naznačit, že přes veškerou dobrou vůli a úctyhodnou snahu lidí v první linii se takto teplota měřila špatně, respektive velmi nestandardně, se sotva odhadnutelnou chybou. Ani nemluvím o tom, že i velmi kvalitní termokamery měří teplotu s absolutní chybou v desetinách stupně! U těch obyčejnějších je spolehlivost teplotního údaje v intervalu až dvou stupňů, tedy plus minus jeden stupeň odchylka od správné hodnoty. U krizového screeningu sotva můžeme trvat na standardních okolnostech měření, ale měřená osoba by neměla určitě být v měřeném místě zpocená, měla by chvilku stát někde v závětří a nebýt měřena v blízkosti sálajícího zdroje tepla. Termografickým žargonem řečeno, aby se neměřila tzv. odražená teplota (odražené infračervené záření, přesněji).

Na lidské tváři je špička nosu relativně studená, vlasy a obočí či plnovous je taky studený. Nemáme-li kameru mimořádných kvalit (co do počtu obrazových bodů čili pixelů) je problém s měřením na velkou vzdálenost, pokud se nespokojíme s detekcí dramatické horečky. Potřebujeme se přiblížit k tělesnému jádru – nabízí se tedy třeba nosní dírky a ústa. V těchto otvorech se však teplota mění při nádechu a výdechu. Experti praví, že nejlepší měření je ve vnitřních koutcích očí (což nejde při nasazených brýlích a zkreslit výsledek může i blízká ústenka neboli rouška, kterou uchází směrem k očnímu koutku vzdušný proud).

Moji mladší kolegové, kteří se zabývají klinickými experimenty v oblasti termografie, si problematického měření pomocí termokamer povšimli a iniciovali cosi jako metodický list pro novopečené uživatele. Ten jsme pak odeslali „výše“ skrze kolegy činné v jisté odborné společnosti. Materiál byl primárně přijat s povděkem, zejména v souvislosti s velkým nákupem termokamer pro zdravotnictví, ke kterému snad mělo dojít. Věci se mají používat správně, to byla naše motivace. Vrcholnou událostí byl kontakt s příslušným náměstkem ministra a také s českou firmou termokamery vyrábějící a nabízející.

A co myslíte? Jak to všechno dopadlo? Nijak! Možná byly někde měřené osoby žádány, aby sejmuly brýle. Zaplať pámbu za to.

Rozhodně se vše promítne do naší výuky. Zkušební otázka věnovaná termografii bude mezi ostatními akcentována. Nebude to už popelka a snad tomu tak bude na všech lékařských fakultách.

S tímto optimistickým závěrem, který se týká sepětí teorie a praxe v praxi, vás všechny zdravím a přeji vám, aby se vám kovídky vyhnuly.

Text byl též publikován v nepatrně odlišné podobě i ve Zpravodaji Čs. Biologické společnosti, č. 1/2020.