Komentář Domov

Panáci na náměstích

Odstřel Stalinova pomníku. Foto neznámého autora

Na okraj současných sporů o pomníky.


Tím, co Bůh velí Ti, Ó Múzo, řiď se stále,
měj pro urážky smích a věnce nežádej;
buď vždycky lhostejna jak k pomluvě tak k chvále
a s hlupákem se nehádej.

Alexandr Sergejevič Puškin: Exegi monumentum

Je asi poněkud paradoxní, že naše doba, často pragmatická až do krajnosti, je zmítána takovými emocemi právě kolem pomníků. Ovšem symboly mají stále svoji sílu: kdo rozhoduje o výběru osobností, které si „zaslouží“ stát na exponovaných veřejných místech, ten tím dává najevo, že má dostatek reálné moci. Problémem je, že příběh, který je tak často přepisován na politickou objednávku, má jen malou šanci zlidovět. To tušil už Agamemnón, který údajně prohlásil: „Vítězové se udrží jen tehdy, když budou ctít bohy poražených.“

Já asi nejsem úplně ten pravý, kdo by měl o tom psát, protože tuto ctižádost být někde veřejně vystaven bytostně nechápu, jako ji nechápal ani Ludvík Vaculík ve fejetonu o portrétu své osoby, který dostal k narozeninám: „Jak asi je člověku, jehož obličej denně třískají tisíce poštovních razítek?“ Jenže zrovna v naší zemi, která vešla do dějin největším sousoším v Evropě, odhaleném krátce před odhalením kultu osobnosti a pak kvapně odstřelovaném, bych zkrátka očekával poněkud větší rozvahu ohledně toho, co bude ve veřejném prostoru umístěno.

Vzpomínám si, že v dobách mých gymnaziálních studií stávala v kyjovském městském parku celkem nenápadná Stalinova busta. Bylo to už za Gorbačova, kdy se v sovětském a semtam i v našem tisku začalo psát o tom, kolik milionů lidí měl „vožď“ na svědomí, takže občas nějaký šťoural položil otázku o vhodnosti této dekorace. Bylo mu vysvětleno, že to není Stalin jako Stalin, ale Stalin jako symbol osvobození od nacistické okupace. Přesto busta ze svého místa tiše zmizela tuším ještě před koncem roku 1989. Zato když se o pár týdnů později z náměstí odstraňovala podstatně větší socha Lenina, byla z toho ohromná lidová veselice. A po čase se před radnici vrátil mariánský sloup, který prý nebyl pro Leninovu sochu vhodným sousedem.

(To ve Bzenci směl mariánský sloup na náměstí zůstat po celou dobu vlády jedné strany. Jenom v roce 1953 jeden místní horlivý soudruh opatřil sochu výsměšným smetákem; krátce na to postihly město katastrofální záplavy a věřící lidé samozřejmě mezi oběma událostmi nemohli nevidět souvislost.)

Nedávná výměna sochy Koněva za mariánský sloup poněkud zaráží i některé z nás, kterým je Panna Marie sympatičtější než sovětští maršálové a jejich domácí obdivovatelé – došlo k ní až příliš rychle a bez ohledu na námitky. Budiž, mariánský sloup přes všechnu svoji problematičnost patří na Staroměstské náměstí více než prodejci všelijakých turistických kýčů. A Hus není Lenin, klidně se s ním snese. I když tedy připustíme roli mariánského sloupu jako dejme tomu symbolu ekumenismu, naši austrokatolíci se s tím nespokojili: v Praze má navíc vyrůst socha Marie Terezie v podobě šachové figurky a na Malostranské náměstí se prý vrátí maršál Radecký. Zde už chybí jakékoli rozumnější zdůvodnění než to, že tam kdysi byl. Nechci nikomu upírat právo na nostalgii za časy habsburské monarchie, nelze popřít hospodářský a kulturní rozvoj českých zemí pod vládou Františka Josefa I., stejně tak ovšem nelze popřít, že Češi museli až příliš často ve válkách umírat za zájmy Vídně, které se nijak nekryly s jejich zájmy – a právě tento aspekt našich dějin Radecký reprezentuje. To už raději na to náměstí opravdu dejme jezdeckou sochu Járy Cimrmana, byť nikdy na koni neseděl.

Docela chápu i ty, pro které socha maršála Koněva nepředstavovala konec druhé světové války, ale rok 1980, kdy byla vztyčena jako jeden z projevů servility vůči všemu sovětskému. Bohužel se vytvořila atmosféra, kdy se z jejího odstranění stala otázka národní prestiže a nebylo možno posoudit problém s chladnou hlavou. Nakonec prý Koněv půjde do muzea a na jeho místě vznikne něco lepšího, co bude vyváženější poctou všem obětem války a vítězům nad fašismem. Takový pomník, který by v geniální zkratce zahrnul všechny výklady a mnohdy paradoxní zákruty dějin, by byl jistě zajímavým testem toho, na čem se my Češi dokážeme shodnout. Ale na základě zkušeností s naším nadčasovým „morem pomníkovým“ se spíš obávám, že vznikne něco podobně nepodařeného jako ten kýchající lev na Klárově. Zbývá tak spíše pachuť z toho, jak se u nás místo hledání konsensu rozhoduje silou a politici suverénně přijímají rozhodnutí, jejichž následky poneseme i po vypršení jejich mandátu. Dost možná se budou naši potomci těmto akcím divit stejně, jako se my divíme té „frontě na maso“ na Letné. Každopádně přibylo těch, kteří se cítí být vyloučeni z rozhodování, což jejich loajalitu neposílí, a prohloubilo se neporozumění mezi Prahou a zbytkem republiky. I když kdo ví, možná byla naopak prolomena psychologická bariéra a teď už bude hladce následovat pomník rudoarmějců na Moravském náměstí v Brně, Svolinského orloj v Olomouci a tak dále…

Okolo pomníků bývá často hodně zmatků. Známá je anekdota o tom, že v Bagdádu v roce 2003 omylem nesvrhli sochu Saddáma Husajna, ale sochu jeho dvojníka. Podobným případem byla i Marxova busta v Lidovém domě, o které Jaroslav Seifert píše: „Byla to totiž bysta císaře Františka Josefa, které uřezali hlavu a místo ní nasadili hlavu Marxovu. Ale ani bohatý Marxův vous nemohl zakrýt císařský kabát s velkými revéry.“ Bylo by to jistě řešení, vytvářet pomníky jako stavebnice, v nichž se budou podle aktuální poptávky pouze vyměňovat hlavy. Ale vůbec nejlépe by asi bylo stavět pomníky jenom tomu, na čem se shodnou i vyznavači různých politických doktrín. Například kostce cukru, laboratorní myši nebo Malé mořské víle. I když ta víla občas někomu také vadí, ale to jsou patrně lidé, kterým vadí úplně všechno.

Mimochodem, to stálé stavění a bourání pomníků samozřejmě není zadarmo, dost možná by ty prostředky našly rozumnější uplatnění v našem chronicky podfinancovaném školství nebo zdravotnictví. I proto mým nejoblíbenějším pomníkem zůstává Šťastný princ z pohádky Oscara Wilda, který své pozlátko rozdal potřebným.