Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Pořád doleva

Jídelna v kibucu Gan Šmu'el. Foto Pikiwiki

Vzpomínka Stanislava Budína na návštěvu Palestiny v roce 1947, kdy patřilo Československo k největším zastáncům vytvoření židovského státu.

Navštívili jsme několik kibuců, kde jsme strávili několik dní, stravovali se ve společných jídelnách a jedinou odměnou za pohostinství nám prokazované byla přednáška, kterou jsme museli proslovit o situaci v Československu, o plánovaném hospodářství, o kultuře apod. Tito lidé byli upřímnými socialisty a dokazovali to absolutním zřeknutím se soukromého vlastnictví a těžkou zemědělskou prací, v níž dosahovali velkých úspěchů a přeměňovali dřívější vyprahlou zemi a poušť v kvetoucí zahradu. Pyšně nám ukazovali jesle, školky a školy, v nichž děti členů komuny tráví od narození všechen čas a rodiče je jen navštěvují dvě hodiny denně po práci. Chlubili se tím, jak dosáhli absolutní rovnosti, protože se stravují společně, šatí se stejně do oděvů, které dostávají ze společného skladiště, vykládali o velkých zásadních diskusích o tom, zda může člen komuny soukromě vlastnit rádio nebo knihovnu – jediný soukromý majetek, který je v komuně dovolen. Tvrdili, že budují socialismus především tím, že sami žijí socialisticky. Byly to ovšem socialismus a rovnost, které vládnou i v klášterech, kde lidé spojení jednou vírou se ve jménu svého ideálu zříkají své individuality a domnívají se, že pouze silou svého příkladu zapůsobí na celou společnost. Bylo možno tyto lidi pochopit, vážit si jich, a dokonce jim třeba i závidět, protože našli uspokojení a svůj životní cíl v takovém společném životě plném odříkání a těžké fyzické práce, ale tím spíše si člověk uvědomoval, že podmínkou takového štěstí je absolutní víra v ideál, který ty lidi spojoval, nemluvě o společném utrpení, které je dovedlo k takovému ideálu. A nemluvě také o tom, že hospodářská realita – existence socialistických komun v kapitalistickém prostředí – nemůže být ekonomickou metodou budování socialismu, jak byli tito lidé přesvědčeni.

Ale bylo nám mezi nimi dobře, protože byť jsme s nimi nesouhlasili a jejich víra nám připadala často naivní, přece jen to byli lidé, kterým o něco šlo, měli své ideály a těmito ideály žili. Protiklad toho nás právě odpuzoval na městských boháčích a snobech – ten jejich absolutní nedostatek jakéhokoli ideálu, ta poživačnost a cynismus.

A pak také klerikalismus, vládnoucí v této společnosti dodnes. Hned po příjezdu jsem byl varován, že v sobotu si nesmím na ulici zapálit cigaretu, neboť se vystavuji nebezpečí skandálu. V sobotu se zastavovala veškerá pouliční doprava a bylo velkým problémem dostat se na druhý konec města. A bylo nám oznámeno, že dostaneme-li chuť na šunku nebo na nějakou podobnou potravu zakázanou židovským náboženstvím, lze ji opatřit, ale jenom pod pultem a v obchodě, kde jsou známí. Celé to ovzduší židovské výlučnosti, zmnohonásobené prožitým utrpením a přebujelým nacionalismem, šlo na nervy, vedlo k zcela neplodným a zbytečným nekonečným sporům a debatám, které nakonec končily podrážděním a vzájemnými urážkami.

Jeli jsme do Jeruzaléma – a tu jsme se octli v prostředí obleženého města. Bydleli jsme v nejpřepychovějším hotelu, ale jedno jeho křídlo bylo v troskách po pumovém výbuchu, vchod byl obložen pytli s pískem, po setmění se nesmělo vycházet na ulici, večer bylo slyšet výbuchy teroristických pum, po ulicích patrolovaly britské hlídky a projížděly obrněné vozy. Byl jsem pozván na oběd naším generálním konzulem doktorem Novákem, ale dostat se k němu nebylo tak jednoduché. Celá diplomatická čtvrť, kde byl také náš konzulát a kde sídlila britská správa mandátního území, byla obklopena ostnatým drátem a střežena skotskými vojáky v sukničkách. Musili jsme vystoupit z taxíku, který nás tam vezl, a podrobit se důkladnému výslechu ve stanu, kde několik civilistů zkoumalo naše pasy a vyptávalo se na všechno možné, než vystavili propustky, a přitom se mezi sebou bavili arabsky, abychom nerozuměli. A když všechno skončilo, vydali nám propustky a my jsme se ptali, jakým směrem tedy máme jít, abychom přišli na československý konzulát, odpověděli s ironickým úsměvem: Pořád doleva, pořád doleva…

Chtěl jsem o Palestině psát, a proto jsem se rozhodl jednak navštívit britskou mandátní správu a jednak vyhledat některé Araby, abych slyšel názory všech stran zúčastněných v konfliktu. Novinářská vizitka to umožňovala. Na britské mandátní správě mě přijal vedoucí tiskového odboru, příjemný a zdvořilý Angličan, povoláním novinář, který mi ochotně vykládal o tom, že podle jeho soukromého názoru se měli Angličané už dávno z této země stáhnout, neboť v ní nemají co dělat, ale bohužel to nejde tak jednoduše, protože Velká Británie má závazky vůči obyvatelstvu a nemůže beze všeho odejít a nechat Araby a Židy, aby se navzájem vyvraždili. A kromě toho musí dbát o to, aby se na místo Británie nedostala Amerika a podobně.

Zjistil jsem, že v Jaffě, arabském městě vzdáleném pouze několik kilometrů od Tel Avivu a dnešní jeho součásti, vychází arabský deník. Zatelefonoval jsem tam tedy a představil se jako československý novinář, který by chtěl navštívit své arabské kolegy. Velmi zdvořile jsem byl ihned pozván. Hanini rodiče trnuli strachy, námi zjednaný taxikář kroutil hlavou, když se dověděl, kam chceme, a vyžádal si předem „rizikové“ jízdné. Ukázalo se však, že šéfredaktor arabského listu několik měsíců předtím navštívil Československo, byl přijat Kopeckým a na jeho pozvání strávil několik dní v Karlových Varech, takže se teď překonával v ochotě a pohostinství. A hned mi nabídl, že mi uspořádá setkání s arabskými hodnostáři a zprostředkuje přijetí u transjordánského krále Abdullaha, takže budu prvním cizím novinářem, kterému Jeho Veličenstvo poskytne interview.

K cestě do jordánského Ammánu a k přijetí u krále nedošlo – k velké lítosti naší Rity, která celá hořela nedočkavostí vidět krále a jeho harém, v němž prý měl osmdesát manželek. Nedošlo proto, že mne konzul doktor Novák žádal, abych pozvání nepřijal, protože mezi Československem a Transjordánií nebyly diplomatické styky a já jsem tam byl v poloúředním poslání.

Český novinář Stanislav Budín (1903–1979) se narodil jako Bencion Bať v Kamenci Podolském na dnešní Ukrajině. Od roku 1923 žil v Praze, kde vystudoval elektrotechniku. V roce 1929 vstoupil do Komunistické strany Československa a v roce 1934 se stal šéfredaktorem Rudého práva. V roce 1936 byl ze strany vyloučen kvůli svým požadavkům na vytvoření široké protifašistické koalice. Druhou světovou válku prožil v USA. Po návratu do Československa pracoval v časopise Kulturní politika a v Novinářském studijním ústavu. V období pražského jara vedl časopis Reportér, za normalizace byl zbaven možnosti publikovat. Byl signatářem Charty 77. Je autorem knih USA – portrét národa, Probuzený světadíl, Sedmá velmoc a monografií o Karlu Havlíčkovi Borovském a Franklinu Delano Rooseveltovi. Ukázka pochází z autobiografie Jak to vlastně bylo, napsané počátkem sedmdesátých let a vydané roku 2007 nakladatelstvím Torst.