Kultura a umění Kultura

Zahrada v mlze

Obálka knihy

Nad některými knihami přemýšlím, jakému že čtenáři jsou vlastně určeny. Název prózy (novelistického rozsahu) Danuty Kostewiczové – z polštiny do češtiny přeložené Liborem Martinkem – prozrazuje, že do tajů Andante spianata snáze pronikne člověk znalý hudební terminologie a vůbec recipient intelektuálně zdatný, s rozhledem po světě ducha, ochotný tázat se po smyslu věcí i dějů, svého pobývání s nimi i v nich a konečně také slov, jimiž sebe i je pojmenovává. Řekněme tedy, že je určena čtenáři, který nespěchá.

Což je ostatně zapotřebí, neb má co do činění s mnohovrstevnou nesujetovou filozofující sebereflektivní ego-dokumentární prózou, již z českých autorů představují například Hana Sánerová (Zlomky nepravého deníku) nebo Igor Fic (Vypalování stařiny); navíc prózou dožadující se dourčení v řadě intertextových či intermediálních vazeb. Také v případě Kostewiczové jde o prózu bilanční: „Ptám se: kam odchází tento svět, ten – vyňatý ze snů?“ S použitím materiálů z kritické recepce díla v Polsku konstatuje překladatel: „Autorka si uvědomuje existenciální nestabilitu, ale v tomto stavu nezakotvenosti nevidí nedostatek, svědectví dezintegrace, ale podmínku otevření se světu, šanci na intenzivní a autentické hranice identity překračující soužití s jinými.“

Obdobná bilance přichází na mysl i přetřes většinou s uvědoměním si konečnosti vlastního fyzického bytí na tomto světě nebo s výraznější proměnou ukotvení tohoto bytí v prostoru a čase. Uznávám, že pro mne (jako pro čtenáře) nemusí být důležité, nakolik čerpá autorka z osobní zkušenosti několikerého stěhování (z Polska do Rakouska a posléze do USA), několikerého přemisťování se mezi prostory ne jen čistě fyzickými, leč také duchovními: kdyžtě nám teprve proměna umožňuje pochopit, co z minulého ještě trvá (zřetelnější svojí vnějškovou ztrátou), co se (díky proměně pozadí) o to zřetelněji vyjevuje a co je ztraceno zřejmě už nenávratně (i když: „Nic není odsouzeno k mizení beze stop.“). Důležitým je pro mne způsob uchopení a podání takovéto zkušenosti. A vlastně pak především jeho výsledek.

Tedy text aktivizující čtenáře nikoli tím, že se k němu jeho mluvčí explicitně obrací (ono ty totiž buď zdvojuje interního autora na mluvčího / pisatele textu na jedné straně – a na jeho hrdinu / adresáta na straně druhé; anebo do textu včleňuje aktuálně nepřítomné postavy / často reprezentanty jednotlivých druhů umění a životních postojů), ale tím, že mu nabízí určité životní postoje, myšlenky názory; určité formulace. S vědomím, že bude vyjádřením patrně nejpřiléhavějším, dovolím si použíti klišé: Nejvíce jsem se chytal tam, kde se Kostewiczové zdaří obrazně bohatý a neotřelý (je přece zejména polsky a německy píšící básnířkou) detail (a přitom detail vybavený značnou vnitřní dynamikou: jako ranní pohyb slunce pokojem na s. 93), detail ožívající a rozžívající se z přesného podání jednotlivých prvků („Dojímají mě bílé fialky, růžová rezeda a kapka deště, která beze spěchu, celá oslněná situací, stéká po nakloněné rovině listu.“), kde se z potřeby vyjadřování pokud možno co nejpřiléhavějšího s otázkami rodí také textová sebereflektivnost („Odhaluji nová, neporušená, čerstvá slova, ovládla jsem je sama sebou, připravuji je na prostor, aby díky nim každá věc byla viditelná ve světle vlastní existence, své vlastní identity.“). Textové soudržnosti napomáhají refrénovitě se opakující motivy (prostoru, času, přírodních detailů), opakované vazby k jiným druhům umění (zejména k výtvarnému umění a hudbě; poslední věta prózy – „Chopin mi nepřestává přát“ – tak může býti jedním z klíčů k jejímu uchopení) či občas probleskující mikropříběhy (z nichž ten se zjevením rakouské horské kaple nám umožňuje lépe pochopit /motivaci/ necírkevního Boha Kostewiczové; nad nímž by se slušelo pronésti ono spinozovské Deus sive natura).

Klišé se nevyhnu ani tehdy, budu-li namísto cukru sypat soli. Protože nejvíc jsem se ztrácel tam, kde nejsou abstraktní pojmy zživotněny nebo alespoň zpředmětněny, ale zůstávají definovány jiným – stejně abstraktním – termínem: „Na potom, když bude snít zemi jako zralé sousto, Zemi – kvetoucí na neexistující stopce mého bytí.“ Tam, kde není ambiciózně rozmáchlé gesto (filozofa) dostatečně konkretizováno a naplněno významem: „Obrysy pravdy ve mně ještě nedohořely. Dnes, teď, a tedy na této straně života, je pro mě minulý čas současně všechno a nic.“ Aby se totiž nakonec například pasáže vystihující a kritizující problémy současného světa nezdály patřit také mezi (nechť zde ono slovo zazní už potřetí) klišé: „Všechno se tady obrátilo vzhůru nohama. Co bylo včera lží, je dnes považováno za pravdu. Nic není tak, jak je. Všechno je, jak má být.“

Byla by to škoda, neboť mám v obdobné těžkomyslnosti, již Kostewiczová reprezentuje, nemalé zalíbení. V textech, které mi nediktují, co si a jak mám myslet. Které mne spíše – za tázání se, jak, proč a k čemu tu jsem – vedou k pokornému doznání neschopnosti bezezbytku poznat, podržet a vyslovit. Které mne učí, že cesta k trvání není možná bez pozornosti k detailu (věci, slovu). A že JÁ jsem plně sebou teprve ve společenství.

Danuta Kostewicz: Andante spianato. Překlad a doslov Libor Martinek. Předmluva Eligiusz Dymowski. LITERATURE & SCIENCES. Opava, 2019. Náklad a cena neuvedeny. 130 stran. Vydání první v České republice.