Když je dvojka zelená a Orlické hory vysoko bleděmodré
O synestezii všedního dne, na cestách, v povolání i v umění.
Pochopila jsem to při čtení Rimbaudových Samohlásek – nebyla jsem s to přijmout, že
A čerň, E běl, I nach,
O modř, U zeleň
atd.
Prostě proto, že A je odjakživa temně zelené, B sytě, snad jako slupka borůvky, modré (ale bez bělavého pelu), I sytě žluté, O bílé a U hnědé. Právě u samohlásek je to zvláště silné (jak věděl, resp. viděl i Arthur Rimbaud) a „zbarvují“ mi celá slova. Jakkoliv je Olomouc jako slovo víceméně žlutobílé (o – bílá, c – žlutá), pomyslím-li na město, tak je jasně dominantní jarně zelená a svítivě žlutá (nutně v tomto pořadí). Kdo mi v tuto chvíli oponuje, tak je členem klubu – ať už o tom ví nebo ne – synestetiků. Má celkem zvláštní i vzácný dar propojení vjemů v barvách, chutích, tvarech, polohách, geometrii.
Neví se tak docela, kde se to bere. Hodně nad tím dumá psychiatr moudrý a chápavý Radkin Honzák, díky jehož článku v časopise Vesmír jsem pochopila, že moji celoživotní zkušenost sice nezná každý, ale zná ji věda.
Čučela jsem, doslova, jak zjara (mimochodem, „jaro“ je pro mě zelenobílé). Ono je to něco, co nezná každý, ale je to popsané a má to název? Něco, s čím žiju od časů, kdy jsme se začali učit písmena, měsíce, dny v týdnu, hory kolem republiky. Proto mi nikdy neseděl zelený čtvrtek (odjakživa je něco mezi cihlovou červení, spíš k zaschlé krvavé míří) a další barvy pašijového týdne (pondělí je pro mě bílé, úterý modré, středa zašle žlutá, čtvrtek viz výše, pátek hnědý, bílá sobota – hurá, tady se trefuju! – a růžová neděle). Má to i své polohy v prostoru, ale tím nebudu unavovat. Něco podobného zažívám u číslic, pohoří (učili jsme se je v pořadí, ve kterém obkružují republiku), v určitém ohledu i u vůní a jiných vjemů, vždy se to nějak vizualizuje. A nijak to nesouvisí s pamětí nebo prvním zážitkem s danou věcí, třeba barevnou abecedou ve škole – mozek si to vytváří sám od sebe a vždy stejně. Někdy dokonce téměř bolestně prožívám to, že když nějaký pojem (kupříkladu zmíněné pohoří) poznám na vlastní kůži a barevný vjem poznané skutečnosti (nový) se liší od vnímání pojmu (známého již dlouho). V hlavě mi to pak někdy přeskakuje a hrká.
Dar-nedar
Hodně pomáhá paměti – jde o jaksi dvojí jištění jedné stopy, pamatuji si jak význam, tak ty barvy (polohu v prostoru), které se s tím váží. To platí i pro další synestetiky. A ta propojení mohou být i mnohem zvláštnější – třeba barvy (chutě, hmatové vjemy) s tóny, což prý je u hudebníků časté. Bylo by zajímavé zjistit, co je k hudbě přivedlo – zda nadání, ke kterému je synestezie ozvláštněním, nebo naopak v první řadě ten vícenásobný prožitek tónů. Případně kolik je synestetiků propojujících chuť nebo čich s dalšími vjemy mezi sommeliéry, profesionálními ochutnavači a hodnotiteli čehokoliv, tvůrci parfémů a v podobných oborech. Skoro si říkám, že bez toho si nelze ty nuance pamatovat a rozlišit.
V jedné věci mi tato dovednost komplikuje život. A to učení a používání nefoneticky psaných jazyků – hlavně přirozeně angličtiny. Třeba u yellow to není problém – y je tmavě žluté, j je světle žluté, slovo samo dokonce znamená žlutá. Jenže co se slovy, která se docela jinak píší a docela jinak vyslovují (význam je podružný, to se člověk naučí stejně jako v rodném jazyce)? Třeba triviální tea je problém. Viděno je černá-modrá-zelená a čteno černá a teoreticky tmavě žlutá, ale to se tříská s pro mě podstatným grafickým vjemem. A proto jsou pro mě jiné jazyky dílem nuda a dílem stres. Kolik je asi synestetiků mezi profesionálními tlumočníky, překladateli, diplomaty, zahraničními zpravodaji? Znamená to pro jiné u cizích jazyků požehnání nebo vražednou zátěž?
Pokud vás to téma zaujalo – nebo to dokonce sami prožíváte – tak doporučuji dohledat další texty a rozhovory zejména s Radkinem Honzákem na toto téma (povrchním a bulvárním je lépe se vyhnout, spíše věc matou než osvětlují). A hlavně žádný strach – nejde o známku žádné duševní poruchy nebo předzvěst potíží. Naopak, tato nečekaná propojení jsou často zdrojem inspirace a pokud se v jediné osobě potkala s velkým nadání a pílí, tak stála u zrodu mnohých velkolepých děl.