Téma Domov,Věda,Kultura

Mnoho cest na horu. Pražskými galeriemi.

Sníh kámen hvězda strom, Rudolf Sikora. Foto Ondřej Navrátil Ultrasupernatural, pohled do instalace. Foto Ondřej Navrátil V kůži Robinsona, Zdena Kolečková, pohled do instalace. Foto Ondřej Navrátil Ve věci umění - Pojď blíž, pohled do instalace. Foto Ondřej Navrátil Ekobuňka AVU, Vlastenecká klimaagitka, Artwall. Foto Ondřej Navrátil

Pražskými výstavami, které reflektují výzvu, „která nám neklepe, ale přímo buší na dveře a dům se začíná otřásat.“

Že je enviro trendy, je jasné minimálně od doby, kdy kurátoři začali na nitě svých textů navlékat tři kuličky objektově orientované ontologie a spolu s nimi antropocén, nelidské aktéry, hyperobjekty, posthumanismus, klimatickou změnu, artwashing a další zelené, či alespoň takto zbarveným chmýřím obrůstající perličky. Časem sice některé zevšedněly, nezdá se však, že by tento zájem měl zchřadnout docela, jako svého času třeba postinternet. Už proto, že není formální kategorií, ale výzvou, která nám neklepe, ale přímo buší na dveře a dům se začíná otřásat. Proto také dnes česká galerijní krajina hraje jinými barvami než před lety, kdy jste jí mohli bloudit celé týdny a měsíce, než vás cvrnkla do nosu výstava, lípnutelná do zeleného alba. Ukazuje to i rozpálená srpnová, o boží prst doplněná a o jednoho maršála či turisty ochuzená Praha. V ní můžete spatřit pět výstav, které si seřadíme chronologicky – ne podle karanténou přepisovaných dat jejich vernisáží, ale narození jejich tvůrců.

Začneme nad omšelými schodišti Colloredo-Mansfeldského paláce, kde se setkali dnes často vystavovaní tvůrci Rudolf Sikora a Vladimír Havlík. Dobře nainstalovaná a vzájemně prolínající díla vznikala primárně v 70. a 80. létech, i když tu nalezneme i několik mladších. Kurátorský záměr je zřejmý, konfrontovat oba autory, kteří jsou „jako dva horolezci zdolávající v tutéž chvíli stejnou horu, ale každý z opačné strany.“ Tím štítem je náš poměr k Druhým či přírodě, který začal být v čmoudu pozdní moderny nahlížen novou optikou. Ta Sikorova je umístěna v hvězdářském triedru, zamířeném do dalekého vesmíru, na vše strany se rozpínajícího univerza, s jehož řádem, nekonečně kolotajícími cykly a zákonitostmi života je člověk spojen tak, že se lidské ruce a hvězdy mohou stát sobě navzájem metaforami. Do těchto toků a harmonií však člověk intervenuje svými projekty a jeho výhledy se komplikují. Jak ukazují například symboly ?, ! a nakonec prázdno umístěné v pásmu mezi nebeskými šířavami a matečnou horninou na jeho vertikálních tiscích. Havlík právě v těchto místech, v této Kritické zóně, přikládá své ruce na stromy, organizuje jim svatbu nebo své nohy zakopává vedle jejich kořenů. Přes obroučky svých brýlí se chce dívat co nejvíce zblízka, empaticky vnímat, sblížit se a splývat s mimolidskou živou přírodou, která ho zde obklopuje. Skutečně tak sledujeme dvě cesty na horu, jejíž vrchol nemůže být asi nikdy dosažen, je však nutno stále hledat a nalézat k němu mířící trasy.

Jiným úbočím stoupá Zdena Kolečková, jejíž příroda je spjata především s Místem. Ne v tomto smyslu zrovna vyhlášeným, je to Ústí nad Labem se střepem chemičky v srdci, omšelými německými jmény na fasádách vil a svými ghetty. Autorka patří k silné scénotvorné ústecké generaci nastupující v 90. letech, která šla cestou „minimální distance“ a rýpala do těchto jizev i v dobách, kdy to nebylo příliš v módě. Kolečková ve svých analytických projektech často proplétá různé příběhy a fazety, endemická květina jí může být symbolem zmizelé kultury a zapomenutý předválečný recepis laboratorním postupem při zkoumání znečištění. V Topičově salónu můžete vidět dokumentaci její setby a sklizně obilí mezi asfaltovými spárami, šlahouny brownfieldů a krajkovím květinových záhonů. Agroguerilla interpretovatelná mnoha způsoby, nepochybně je však opět zkoumáním Místa, pohybem mezi časy a ději, i ohmatáváním vztahu k němu.

Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein naopak vyráželi od přelomu tisíciletí do krajů nejvzdálenějších, kde se zóna globální kultury zakousla do míst obývaných posledními Papuánci nepoznamenanými setkáním s „bílým mužem“. Jejich cílem se stalo vytvoření jakéhosi mytologicko-uměleckého mostu, který nám zprostředkuje jiné interpretace světa a hodnoty a v opačném směru pomůže pochopit ty naše. Přičemž není třeba tyto umělce obviňovat z víry „v dominanci, objektivitu a univerzalitu pohledu Evropana“ nebo, že jsou to oni, kdo rozhodují, co je to realita, tedy ona jedna příroda Moderních, vedle níž je v rámci multikulturnosti odlišnost tolerována jen jako ornament bez ontologického nároku, jak se nedávno objevilo v jedné ostré kritice na Artalku. Ve starších rozhovorech Rittstein například sděluje, „zdá se mi, že konstrukce světa těchto lidí z džungle má možná větší platnost než naše přísně vědecké pojetí“, či se hlásí k Claude Lévi-Straussovi, který hledal protiváhu k redukcionistickému myšlení moderny v návratu k mýtu a zájmu o mimoevropské myšlení. Což nám může připomenout některé filosofické diskurzy současné antropologie, zdůrazňující širší relevantnost kosmologie například původních amazonských obyvatel v době antropocénu. Ke své domovské kultuře a jejím rámcům je Rittstein ostatně vcelku kritický, jak ukazují i některá jeho díla. Na druhou stranu, v kontextu videí a instalací prezentovaných v galerii DOX, které ukazují setkání Papuánců s umělci, japonskými astronauty a západní kulturou se nemusí ona kritika vždy jevit jako zcela planá. Některé postupy mohou evokovat tradiční stereotypy a klišé, snad i vyvolávat blahosklonnou povýšenost vůči druhým, i když to není jejich zamýšleným sdělením. Dodejme k tomu, že Šlapetová s Rittsteinem se zde střetli s postkoloniální kritikou, která ovšem v době vzniku většiny děl u nás snad ještě nebyla ani v plenkách. Polemika by tak měla spíše zostřit naše vnímání a uvažování, než vést ke kategorickým soudům.

S tím se můžeme přesunout do prostředí, kde se sebekritika a kritika, včetně té postkoloniální, bere obvykle velmi vážně. Na bienále Pojď blíž v blízké Městské tržnici a vzdálenější Městské knihovně. Jeho tématem je péče a empatie, které lze nahlížet z více perspektiv, ta kritická však rozhodně nechybí. Péče a empatie totiž nejsou jen huňatou hřejivou dekou či pojmem z věstníku ministerstva sociálních věcí. Péče je také břemenem, které je často distribuováno značně nerovnoměrně a neudržitelně podél trajektorií rasových, genderových a třídních předsudků, její hodnota je devalvována v kuchyni i politickém myšlení. A kdesi poblíž se krčí i empatie. Proto se na bienále setkáváme s feministickými pohledy, politikami sexu a intimity či tematizací zkušeností diaspor či diskriminace Romů… Explicitnější odkazy na zelenou problematiku tu vlastně nejsou, či jsou jen echem, jako v knihovně vlevo za dveřmi, kde se usiluje o „intimní a velmi bezprostřední prožitky vzájemných propojení živé a neživé přírody“ s poetickými, etickými i politickými kvalitami. Nicméně sama péče a empatie, jejíž teorie již dlouho podněcuje feministickou diskuzi, nemá jen sociální rozměr, ale patří ke klíčovým hodnotám a praxím, k nimž bychom měli směřovat v rozklíženém domě antropocénu. Ve kterém ostatně také již delší čas zjišťujeme, že stejnými dírami fouká na všechny a není se možno izolovat zelenou agendu od té sociální, ekonomické, politické, privátní…

Už jste unaveni blouděním po galeriích? Odbyla šestá a kustod rachotí klíči? Pak se snad ještě můžete projít po nábřeží Vltavy k Artwall, opěrné zdi usměrňující masy zeminy i motorové dopravy. „Voda hučí po lučinách“, „bory šumí po skalinách“, „zemský ráj to napohled“, sdělují nápisy na napnutých bannerech. A za nimi fotografie země požírané krabem sucha, omšelých pahýlů na rozpálených kamenech či elektrárenských věží. Agitka? Ano, „vlastenecká klimatická agitace“ Ekobuňky AVU. Kolektiv studentů z nejstarší české vysoké výtvarné školy naráží na povrchní český patriotismus, který chápe národní symboly jako nedotknutelné, vlastní zem je pro něj však pouze prostorem pro kořistnictví a devastaci. Apelují přitom, abychom se ve stínu klimatické krize a po koronapauze k této „normálnosti“ již nevraceli.

Teď si můžete konečně vydechnout. Neabsolvovali jste jen výstavní maraton ale i procházku časem, či různými časy, které se setkaly na seřaďovacím nádraží pražských galerií. Zakotvily zde vagony s obrazy z dějin českého a slovenského zeleného umění. Počínaje Sikorou, jehož některé ideje jsou spojeny ještě s 60. léty nebo pověstnou publikací Limity růstu, přes hlubinně ekologické akcenty, vstupy do veřejného prostoru a historiografická pátrání, po aktuální výhonky kritických diskurzů a Ekobuňku, plod aktivistické vlny, která se zvedla zcela nedávno. Mohli bychom se samozřejmě bavit o jejich proměnlivé síle a relevanci v různých historických okamžicích, ve skutečnosti však jsou stále všechny (a spolu s nimi další) podnětnou součástí našeho komplikovaného vyjednávání o budoucích světech.

Rudolf Sikora a Vladimír Havlík: Sníh kámen hvězda strom, GHMP, Colloredo-Mansfeldský palác, Praha, 12. května – 27. září 2020
Zdena Kolečková: V kůži Robinsona, Topičův salon, Praha, 6. srpna – říjen 2020
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: Ultrasupernatural, DOX, Praha, 27. května – 12. září 2020
Ve věci umění / Pojď blíž – Bienále současného umění Praha, GHMP, Městská knihovna, Praha, 22. července – 15. listopadu 2020
Ekobuňka AVU: Vlastenecká klimaagitka, Artwall, Praha, 3. srpna – 7. října 2020