Zmátožené odpoledne upnuté do letadlové dráhy na nebi
Ukázky z poezie Jakuba Racka.
Odpoledne
I.
V ulicích chodníkové čáry, které prchají na náves
a z kalhot trousí jiskry ze svařování.
Někde v Zakarpatské oblasti
marnost prosáklá v podloží nedaleké krajiny,
hledá dostatečně porézní svrchní vrstvu.
Všude je cítit lampový olej.
Provětrání je jím až moc načichlé,
jako kdyby známé cesty
trpěly osamocenou zatuchlinou.
Pohledy zaražené jako klín do sukového špalku,
by potřebovaly kapky pro podrážděné oči
a permanentní zuřivost.
Šlachovité stromy s ustaraným smíchem
pozorují jasnou oblohu
– odvátou v cigaretovém kouři z balkonu
pod tíhu obratníku.
II.
Archeologický počin roku
– zkamenělí mravenci na odvrácené straně kamene –
a zmátožené odpoledne
upnuté do letadlové dráhy na nebi.
Jako prázdný kinosál odráží se od sedaček
na povrch obličejů.
Postupně přes všechny časová pásma.
Rapír s lidským okem na špičce,
než vnikne do tělesa.
Spád kukuřičného pole s usměvavým horizontem
hluboce naslouchá tvrdnutí líc
při chůzi z kopce i do kopce.
Neubylo jediného turmalínu ke zpáteční zákrutě,
namazané vazelínou jako pant dveří,
z geologické oblasti.
Ruce
Upracované ruce jdou poznat na první pohled
jako morušovník podle žlutě zabarvených kořenů.
Jako skleněné oči na prahu nemoci
– rozmazávají periferie prostoru.
Rozpraskanost australských creeků zachycuje
jejich poznávací znamení – křehkost.
Ta, která přidržuje mraky,
aby nezavalily krajinu,
když začala opalovací sezona.
Křehkost všech promrzlých poupat
ztrácejících dějovou linku
– volně napjatá nit s odpočívajícími ptáky.
Kdekoli přítomné olejnaté otisky prstů
mají různě zkroucené obličeje
tvářící se na zamilovaný pár u chodníku.
Přicvaknutá kůže druhého článku na postřikovači
je zmáčený emblém ve vodním příkopu,
kde se snaží udržet prostor hladiny.
Ubožáci!
Prsty se rozjely po tvářích jako šinkanseny
a nikdo nestihl pozorovat krajinu.
Prasklina
Zmenšující se rozpětí ve svěráku, kde měkne lebka.
Migréna!
Výboje nedávných vzpomínek na performera,
se prohání soustavnou rychlostí pokořující světlo.
Zásek!
Říkají mu Nerez, vypadá trochu rezignovaně.
Zakopnul o kanál a skácel se na zem.
Ptá se tě, kdo ho večer zakryje.
Možná proto jsi ho zabavil historkou
o obrovské lísce na Cihlářské ulici
a popřál mu šťastnou cestu.
Prasklina!
Objevila se mino lebeční šev a všechno z ní uniká.
I chuť na koňakovou špičku a chuť obecně.
Přechody
Čára hraničního přechodu přecvakává čas
v kmitání pruhované závory.
Vystřižená oka v plotě pro další křížovou výpravu
po dvacátém poledníku východní délky.
Jejich ráno na přechodu v Srbsku
a zastávce na záchod.
Silnice lemovala dešťovou čáru
a stopaře u svodidel.
K podniku, kde z nabídky vyřadili
horké maliny s vanilkovou zmrzlinou.
Ani číšnice nic neříká,
za červeným neonem v prosklené zdi pozoruje,
jak z pole muži vzduchovkou plaší ptáky.
Dohasíná,
u hráze to páchne rybinou
a fotbalové chorály třesou s obzorem.
Je po přechodu,
sanitka přijela až po vydutí kapoty.
Za patníky
Svůj fenomén můžeš s klidem
rozpustit do života třetího nástupiště,
do řinčení kamenů o vlečku.
Nikolajovi oči na ní zůstanou viset.
Kouřil tam cigarety nejkrásněji na světě.
V podřepu, v prostornosti východního města
schoval několik dolarů.
Ještě lektorskou službu, milého Theofila
a několik zatlačených slz.
Projevy lítosti
Toto místo vypadá po padesáti letech úplně jinak,
jen památník zakopaných vlastenců
si tu odpykává roky v nepůvodní francouzské zahradě.
Revolucionáři na světle světa
– už po poledni klesají do stínu obratu duše.
Obětavě do večerních úvah
pro každý ostrý náboj.
Bez neděle, města zakrytá v nehybnostech
brzkého rána,
které vytéká stejným průtokem
jako předešlé dny.
Zvukem řezníka přes ulici,
co osekává maso z páteře.
Sklíčený začátek malomocenství
v nezadržitelném procesu globalizace.
Jak je ti ho líto.
Básník Jakub Racek (* 1999) se zúčastnil literárních soutěží Ortenova Kutná Hora (2019) a Příbram Hanuše Jelínka (2019), publikoval v časopise Host.