Adolf Těžký: Mám jenom osm tříd, ale jsem dobrej organizátor
Přistěhovali jsme se do Markoušovic u Trutnova teprve nedávno, avšak hned mi přirostly k srdci svou malebností, vzděláním pro naše děti a přátelskými lidmi. Ovšem, aby člověk skutečně někde zakořenil, potřebuje ještě něco navíc, totiž znát minulost a souvislosti. Jací lidé tu žijí a žili? Co všechno tady přestáli? Jak se v tomto konkrétním místě a do jednotlivých osudů promítly nebo naopak nepromítly světové dějiny? Jaké jsou zdejší příběhy? Myslím, že v dnešní době, kdy se v souvislosti s epidemií a vládními opatřeními otřásají mnohé naše jistoty vydobyté v posledních desetiletích, mohou být vzpomínky pamětníků o to větší posilou a inspirací.
Pan Adolf Těžký, ročník 1940, se zásadním způsobem podílel na vzniku knih Markoušovice a Starý Sedloňov (2011) a Markoušovice a Starý Sedloňov v proměnách času (2019), vydaných obcí Velké Svatoňovice, které jsou pro mne v tomto ohledu hotovým pokladem. Vypravila jsem se tedy nejprve ptát jeho, s tichou nadějí, že mi snad poví i něco, co v těch knihách není...
To vydávání muselo být asi náročné, mimo jiné také v tom, jak skloubit různé zájmy a očekávání od knihy, co tam ještě dát a co už ne…
No jo, to víte, byly tam mezi námi, kdo jsme se na těch knihách podíleli, občas tendence o něčích zásluhách psát víc, ale já jsem byl toho názoru, že buďto všechny nebo nikoho.
Jak to vlastně s tím vydáváním začalo?
Já jsem sehnal materiály, taky už jsem něco přečetl, všude se takhle vydávalo, tak já si říkal no tak hergot nikdo se k tomu nemá, nějakej intelektuál, já mám jenom osm tříd, ale jsem dobrej organizátor. A znal jsem historika Jiráska, to byl kamarád, sehnal jsem Lídu Vránovou, taky ing.Večeřovou, s manželkou jsme připravovali zápisy a tohle jsou doktoři, tak k tomu mají blíž a tak jsem jim to dal. A hned v roce 2009 jsem svolal schůzi, všechny tyhle známý, Janouška ředitele, ti už tady byli ve 45. v květnu osidlovat. A jeho žena má pamatováka, co se ve fabrice vyrábělo, kdo tam pracoval, dostal jsem dlouhý seznam jmen. Růžena Švadláková ta zas znala ještě švabach, tak podle té pamětní knihy Markoušovic jsme to překládali, půl roku sem chodila tři dny týdnu. No, tak jsme takhle začali s tím Jiráskem, pak jsem sehnal Veroniku Souralovou, Borovičku, informace, fotografie a tak jsme to dali do kupy a je z toho pěkná knížka.
Jsou knihy, které vás inspirovaly?
Roman Rejlů dělal Radvanické kutání a Jirásek tady Jestřebí hory a vždycky tam dal nějaké vzpomínky těch pracovníků, to je hezký. Tady v Markoušovicích to byli horníci a Sudety a ve Velkých Svatoňovicích tam byl zas protektorát a zemědělství. A tak se v té naší knize taky dočtete, jak třeba pašovali.
A jak to pašování probíhalo?
Jak je tam zatáčka na kraji lesa, když se jede do Velkých Svatoňovic, tam byla celnice. A oni ti zdejší horníci chodili do Malých Svatoňovic až na Idu, na Odolov a ti z vrchu Markoušovic chodili zas do Radvanic. No a odtud dostávali deputát uhlí, tak to uhlí měnili za mouku nebo něco, dali tam pytle, přikryli a navrch dali uhlí a takhle pašovali. A Němci ti měli vždycky pravidelnost, to si člověk mohl podle nich nařizovat hodinky. A když přešla německá hlídka, o tom Áda Kopáčků zase píše, tak pan Illner zatáhl roletu, že lidi můžou do Velkých Svatoňovic nakupovat nebo pašovat. No lidi si pomáhali jak to šlo, byla bída.
Jak jste se vlastně ocitl v Markoušovicích?
Já jsem se narodil vedle ve Chvalči a táta jezdil s koňma a potřebovali lesního dělníka Sem jsme přišli ve 48.roce, když mi bylo osm, nastěhovali jsme se nahoru na kopec naproti hospodě u Bittnerů, tam kde byl řezník Grimm. V Markoušovicích jsem chodil čtyři roky do školy a pak čtyry do měšťanky do Malých Svatoňovic. No a pak potřebovali pracovní síly na pomoc hospodářství a tak nám jeden ročník zlikvidovali, takže jsme nepropadli, ale místo devítkou jsme končili osmičkou.
A co se s vámi dělo potom?
To je smutná historie. Po smrti táty zůstala maminka bez prostředků, tak jsem šel dělat do papírny, udělal jsem si kurzy na strojvedoucího papírenského stroje a živil jsem tři sourozence. A když jsem se vrátil z vojny, tak to zavřeli, proto jsem šel na doly do Radvanic. Oženil jsem se tam a přestěhoval. Protože já už jsem v Radvanicích vystupoval s harmonikou, tam byl estrádní soubor, tak jsem tam hrál nějaký častušky nebo jsem zpíval s kapelou Veselá šestka a pak jsem si tam založil svojí kapelu. Hodně jsem hrával, tak jsem si nechával peníze za hraní a výplatu jsem dával mamince, to jináč nešlo. A tak toho nelituju.
A na dole jsem si zase udělal trojku řidičák, na vysokozdvižný vozík, na bagr, portálovej jeřáb, jezdil jsem se vším, dělal jsem tam na povrchu předáka, tak jsem to tam měl všechno pod palcem, kvalifikace, každý rok jsme chodili na školení tenkrát, takže na co mě posadili, tak to jsem dělal.
A pracoval jste jen na povrchu nebo i dole?
Nejprv na povrchu a pak dole sedm a půl roku. Tam jsem to měl dobrý, protože jsem tam podal asi pět kvalitních zlepšovacích návrhů. Já vždy když jsem někde dělal, tak jsem se na to díval a říkal si no hergot takhle… A dolů jsem přišel jako bažant a teď když netěžili... Ona to byla dva kilometry dlouhá hlavní těžební trať, tam dělalo šest lidí, ale když nebyla těžba, tak mašinkáři nejezdili. Kde byl materiál, tomu se říkalo překop, to bylo veliký místo mimo kolej, tam byly pražce, rozpinky, prostě všechno co bylo potřeba, to se vždycky naložilo, čekalo se na tu mašinku, až přijede. A když byla na trase nějaká porucha, tak třeba tři hodiny tam těch šest lidí sedělo a nic nedělalo. Protože ta ráčna, pražce, to nešlo nést, to bylo těžký a ten terén tam byl blátivej… Takže se čekalo a když přijela, tak se to rychle vyložilo, tam se něco udělalo a zase se to muselo naložit a jet dolů. Tak jsem si říkal, takovej kočárek, tak na to udělám takovou drezínku na klíče, na materiál, brašnu jsem si tam dal, všechno a po kolejích jsem si to ťapkal. To jsem navrhl a nahoře v dílně mi to udělali. A naložili jsme ráno a hned jsme jeli a hned se pracovalo. A když to takhle už končilo, tak jsem tam dělal sám a neměl jsem co dělat. Koleje jsem si stáhl, to se rozjíždělo. Patenty jsem si tam vymyslel, a u vedení jsem to měl strašně dobrý.
Co jste ještě navrhl?
Ještě když jsem byl na povrchu jsem s jedním zámečníkem navrhl takovej prototyp vozíku klaničáku na dlouhý materiál – koleje, truby. Ona to byla úpadnice dolů a nakládalo se to tam jeřábem, vždycky 16 kolejí do páru se naložilo, podvázalo lanem, na tom klaničáku byly dřevěný podložky, aby to bylo vejš, protože tam když to vjelo dolů, aby se to tam nezapíchlo. A ty koleje se daly na ten klaničák, pak se to obložilo dřevem, tomu říkali dubáky, to bylo zase na obložení tý výztuže, a utáhlo se to. A jak to drncalo, a když třeba ty patky byly proti sobě, jak to dřelo o sebe, tak to podjelo a teď si vemte v týhle úpadnici se to vysypalo, tak to trvalo půl šichty, než to naložili. A to bylo každou chvíli. Tak jsme to s tím klukem udělali a měli jsme ten prototyp, naložili jsme to nejdřív sami, to byla galuska to očko s tím háčkem jak se spojujou vozy. „Tak to tam uvažte a uvidíme!“ Tak jsem jeřábem vytáhl ty koleje šikmo dolů, vůbec se to nehnulo, pak tam byla taková opěrná zeď, tak jsem řekl „Dejte to na čtyři lana!“ Rozhoupali jsme to, a bim do toho! A taky dobrý! Tak jsem zavolal vedoucího dopravy předvedli jsme mu to a další den jsem měl pět set korun, to byl fond odměn a třetí den ředitel mně dal dalších pět set. A pak od tý doby to jezdilo až na dílo.
Na truby jsem udělal to samý a tak mám odznak vzorný zlepšovatel, tři státní vyznamenání mám za obětavost, za věrnost a k 40. výročí osvobození ČSSR, to se v té knize dočtete.
A jak to bylo s tím nedostatkem vody v Markoušovicích? To jste přece také pomohl vyřešit…
No ta voda… Trubky tehdy patřily pod správu VAKu a byly špatný a nebyly uložený v pískovým loži. Ale Eda Kočí později zachránil pracovní deník VAKu a to byly vagóny písku, to tam furt jenom pískovali… a když jsme do toho hrábli, tak nikde nebylo deko písku. A jak to bylo na kameni, ty trubky jak pracovaly, tak se to prorvalo a nebo taky byly špatný. No, rozprodali to někde, ale v zemi není nic.
Často zaměstnanci VAKu neměli k dispozici svůj bagr a tak když to bylo někde prasklý, tak jsem na dole řekl, vyjednal a udělali jsme to odpoledne po práci, jen jsme zaplatili bagristovi. Co já jsem se natahal bagrů z Radvanic! Všechno jsem sehnal, všechno mě na jámě půjčili, bagr, jeřáb... Jednou si pamatuju, byla tady porucha zrovna za čerpačkou. Tak jsem říkal ředitelovi, že bych potřeboval bagr, ale ten bagrista povídá „No jo, ale já mám píchlý kolo!“. Ne že by to uteklo hned, ale nešel mu kompresor. Tak si představte, že já jsem jel s tím bagrem a oni mi ještě dali Tatru 138 náklaďák, aby mu mohl vždycky dofouknout vzduch! Všecko šlo, dělaly se různý partyzánštiny, ale můžou být rádi! Hodně jsem tady lidem pomohl, všechno jsem zajistil, hledal jsem poruchy, aby mně lidi nenadávali. Sám jsem taky vodu neměl, tak jsem si řekl, někdo to udělat musí.
A ta voda pořád nebyla, já chodil z Radvanic pěšky a třikrát v týdnu jsem vždycky kontroloval vodojem. A dvakrát týdně jsem se stavoval ve VAKu a diskutoval jsem s nimi jak zajistit vodu. To přece nebylo možný! Do konce dubna a už ta voda nikdy nestačila pro celou vesnici. Pak jsme hledali tam na Německých lukách, že prý tam jsou nějaký prameny, ale nic pořádnýho jsme nenašli.
Ale já jsem byl taky poslanec na obci dvě volební období tak vím, že tam dělali vodojem a vodovod ve Velkých Svatoňovicích, a že tam jsou hrozně silný prameny, nějakých šest pramenů tam bylo a jestli použili tři. Tak jsem jim navrhl, aby z toho vodojemu, jak je na těch horách pěkně vysoko, stáhli potrubí a napojili to tady do toho potrubí našeho. No, tak asi jsem jim dal impuls a tak potom udělali čerpačku, to je u Pětiletky ta boudička a nad Alešem tam je vodojem. A tak se ta voda vyřešila.
Pak jsem měl na triku výstavbu markoušovické prodejny v akci Z, to je taky v té knížce.
No a silážní jáma. To já zase když se do něčeho obuju, tak jsem prevít. Jak jsem byl ten radní, představte si, že tu silážní jámu, jak je tam dole u Pětiletky, tak tu chtěli stavět tady uprostřed obce, jak je kravín. Tak to jsem řekl, že v žádným případě. Šel jsem na životní prostředí, nechal jsem dát do zápisu, že s tím nesouhlasíme, i když ti nahoře slibovali, že vysází nějaký ochranný pás. Víte když se to odkryje, kolik to je smradu? Tak jsme se domluvili, že se snad něco najde. Tak jo, to se povedlo, jináč by tam dneska byla silážní jáma, taková ta velká. No, to já jsem zas byl bojovník.
Od toho všeho, co jste tady všechno dělal, mi k těm knížkám připadá docela veliký skok…
No tak mě bavily takovýhle věci, hodně čtu, textařím si, svoje písničky jsem dělal, mám své CD Hity Jadranu… Měl jsem notýsek a jak jsem hodně chodil pěšky, tak jsem u toho vymýšlel texty.
Zatímco si povídáme, z reproduktorů začíná znít píseň, kde pevně intonuje jasný mužský hlas:
"Nad krajem se soumrak sklání,
všichni lidé šli už spát,
i ta krásná hnědovláska,
které dobrou noc chci dát,
hvězdné nebe jasně září,
světlým oknem na polštář,
chtěl bych jednou hvězdou býti,
paprskem jí zlíbat tvář…"
Měl jsem kapelu, hrávali jsme vždycky ve vinárně pár let, byl to druhej plat. To bylo La paloma blanca, to jsme museli vždycky 3x, 4x opakovat. Hráli jsme to tři měsíce před tím, než to začal hrát Gott. Áda Kopáčků tady založil muziku a já už jsem s ním hned hrál, začal jsem v šestnácti letech. Protože když byla plesová sezóna, nebyla k sehnání hudba. Tady bylo kino a vždycky, když byla muzika, zpěváci měli takovej trychtýř a ono to trošku zesílilo. No a my jsme se napojili na tu bednu z kina, tak jsme už byli moderní a hned to bylo o něčem jiným. No a když jsem měl tu kapelu v Radvanicích, tak jsme byli jedna z nejlepších kapel s těma šramlovejma na okrese. Taky nás vybrali šest nejlepších zpěváků a měl jsem koncert s Juditou Čeřovskou ve Dvoře. Celkem když to tak vezmu, tak jsem vlastně šedesát let hrál. Takovej život byl, no.
Takže jste vždycky vylezl z dolu a oblíkl jste se a šel jste dělat muziku?
No, vždycky čtvrtek, pátek, sobota. Sobota už se nešlo, neděle taky ne a pátek už se vydržel. No jo, ale to víte, člověk by neměl prachy, když jsem to dával všechno pak už manželce. Koupil jsem si, co jsem potřeboval.
Co na to říkala vaše žena?
No tak, někdy nebyla nadšená, ale to bylo období… Ale pak už jsme hráli jenom na zábavách, protože ty vinárny to se nedalo dělat furt. A tak byla taky ráda, protože to byl vlastně jeden plat.
Takže Vy jste tady musel být hodně oblíbený…
Jo, jo, „máme svýho Gotta“, říkaly ženský. Ale disciplína byla, to někdo si myslí, že jsme byli děvkaři, nebo já nevím co. Byli tam svobodní, tak jsem říkal „Jestli tady chceš bejt s nějakou babou, tak si tady buď, ale my jedeme domů!“ a on si to každý rozmyslel, třeba odněkud z Hořic nebo z Žacléře se pak dostávat…na nikoho se nečekalo, odehrálo se a jelo domů. To by z toho byl bordel.
Máte nějaký oblíbený místo tady v Markoušovicích, jestli to není tajný?
No není, já tady mám rád všechno, zvlášť na tom kopci, kudy jsem chodil. Jako že bych měl nějak vyhrazený místo, že bych tam chodil s nějakou ženskou tak to ne, to jsem měl tu svojí z vojny. Ale Markoušovice mi přirostly k srdci, protože tady bylo fakt krásně a kamarádi. My jsme šli do sebe Němci Neněmci, vždyť ten Herbert Zárubů, Áda Haasů, Reiner Richterů, to byli Němci, no a holky, nebyla nějaká nevraživost, vždyť ty děti za to ani nemohly, to se narodí nějakej blbec Hitler a pak to všechno takhle zpacká. Takže divadla jsme tady hráli, estrády jsme hráli, osm plesů za rok bylo, nic jinýho nebylo, tak se furt jenom tancovalo. Je na co vzpomínat. Takže vlastně oblíbený místo je asi ta hospoda.
No možná tam někde v setkání s lidmi je asi ten spojující článek ke všem činnostem, kterým jste se tady věnoval. Moc vám děkuju za rozhovor.
Odcházím naplněna setkáním s člověkem, který mě ohromuje svou činorodostí a tím, jak velkou tady zanechal stopu. Ten, který koná z lásky k věci. I když mu letos bude osmdesát let a má bolavé nohy, je z něho stále znát velká jistota a síla. Cholerický temperament, akceschopnost, praktičnost. Nechtěla bych se s ním pustit v čemkoli do křížku a jistě se najdou i lidé, kteří neunesli jeho silnou osobnost či rychlá řešení. Je v něm však taková odzbrojující přímost, ze které se zkrátka nedá jen tak vykroutit. A na druhou stranu, je v něm vřelost, dobrota a ochota pomoci. V jeho osobnosti se snoubí realista i romantik, tvrdost s citlivostí a možná někde hluboko pečlivě ukrývaná křehkost. Odcházím s pocitem vděku, že mi bylo dáno se s ním setkat. Už pro mne není jen stránkou v knize s výčtem úspěchů. Jdu domů a nesu si v sobě těžko popsatelný pocit, že jsem na chvíli zachytila písek v přesýpacích hodinách času, a že takoví chlapi se už dneska nerodí.
Text původně vyšel ve Svatoňovickém zpravodaji, číslo 2/2020.