Neviditelné klíče
O tom, jak se v člověku rodí vlastní klíče k vlastním zámkům.
„Dnes poprvé řekl pořádnou větu,“ sdělila mi žena do telefonu. „Když jsem odcházela do chaty pro mobil, ukázal za mnou rukou a povídal: Babi haló dede.“ No, to už je opravdu posun: Podmět, přísudek i předmět v jednom výroku! Zatím náš dvaadvacetiměsíční šohajík mluvil především jednoduchou posunkovou řečí a slovy, která jsou odvozena od přírodních zvuků, například „Bé-bé ňam ňam.“ To když jdeme krmit ovce senem. Ale už umí taky situační „Mama a-a.“ To když se mamka s omluvou na chvíli vzdálí.
Přijel jsem za rodinou na chatu a v rámci mé rekonvalescence po nemoci jsme se vypravili na Javořici. Vítek si pohodlně sedí v sedačce, což je vlastně malá krosna, kterou nesu na zádech. Malý pasažér je jako na rozhledně a každou chvíli slyším „Jejda, jejda!“ To znamená, že něco pozoruhodného vidí, například velký stožár na vrcholu Javořice nebo jakoukoli houbu na zemi.
Nevím, kde se to v tom klukovi bere, ale po nějaké chvíli začíná být poněkud dominantní. Dědeček, zbrocen potem, je rád, že se z posledních sil sune závěrečným stoupáním na vrchol. Euforický mahárádža to na svém trůně nějak nevnímá. Pohání svého slona kupředu plácáním po plecích, zleva i zprava. Když chce, aby šel doprava, natočí mu zezadu tím směrem hlavu. Ještě že nemá v ručkách uzdu. Ale gesta jsou jasná. Že by se v malém chlapci probudil v rámci expandující psyché hlubinný archetyp jezdce? Možné to je.
Už jsme nahoře u stožáru. Vydáváme se na průzkum nízkého lesa na západním úbočí Javořice. Jsou v něm skryta naleziště borůvek. Putuju klikatými cestičkami mezi malými smrky a vzpomínám, jak jsme je tu kdysi prořezávali. Hroužím se do svých myšlenek. Náhle shora zazní výkřik: „Ňam, ňam!!“ Vedle cestičky se objevily první ostrůvky borůvčí a na nich se modrají kulaté cíle naší cesty. Úplně jsem je přehlédl, ale můj vodič ne. Ten se v životě neztratí.
Jednou jsme šli na výlet s přáteli do lesa v krasové oblasti za Brnem. Mé dceři byly zhruba dva roky. Mluvila tehdy svou svéráznou hatmatilkou, v níž kromě milého přetváření slov nahrazovala především hlásku „r“ za „j“. Brambor byl například „bajoj“.
Jdeme tím lesem, mám ji v sedačce na hrudi, a mezi stromy se začaly objevovat velké prolákliny ve tvaru několikametrových trychtýřů. Jako kdyby tam za války bouchla mina. Ona ukázala na jednu z těch obrovských jam a vykřikla: „Díja!“ Na tom by na první pohled nebylo nic zvláštního, jenže já vím bezpečně, že ona takovýto zvláštní typ díry v zemi do té doby nikdy neviděla, natož aby ten útvar pro ni někdo tak pojmenoval. To děcko SAMO ZE SEBE využilo slovo z jiného kontextu pro tuto situaci.
Vrátila se mi tato vzpomínka, když teď náš dvaadvacetiměsíční vnouček poté, co spatří úplně jednoduché – doslova primitivní – zobrazení traktoru (dvě různě veliká kola, kabina, výfuk na motoru), zvolá okamžitě něco jako „trr, trr!“. A přitom kolem naší chaty v poslední době projelo aspoň šest různých typů traktorů různé velikosti! Moje piktogramy, kterých maluju odhadem 30 za den, protože Vítek má zrovna traktorové období, v něm vyvolávají úplné vzrušení. Stejné jako když jdeme dát dobrou noc skutečnému traktoru, který bydlí v kravíně.
Zajímavé je také, že podobnou silnou reakci v něm vyvolávají písmena „M“, „B“, „T“, „D“, o nichž byl poučen, že za nimi se skrývá máma, babička, táta a dědeček.
Tady se nám vynořují jedny z nejdůležitějších klíčů ke stávání se člověkem: schopnost abstrakce, tedy „vytahovat“ určité charakteristické rysy z reality, a symbolizace – převádět realitu do zástupných symbolů, jež lze dále v duševních procesech různě uplatňovat. Připadám si v takových chvílích, jako by se mi zjevovala Atlantida. Vynořují se nekonečné velké prostory ducha, do nichž tito malí človíčci, vybavení od malička svým neobyčejným nářadíčkem, budou moci vstoupit, tvořit, uskutečňovat, poznávat.
Nový svět, jejich svět.