Počteníčko: K neštěstí i poučení lidstva
Asi nejproslulejším moderním románem s tématem epidemie je Mor Alberta Camuse, nezaškodí si tedy připomenout jeho závěrečná slova.
„Poslyšte, pane doktore, je to pravda, že těm, co zemřeli na mor, se postaví pomník?“
„Píšou to v novinách. Prý obelisk nebo pamětní desku.“
„To jsem si moh myslet. A to se bude taky řečnit.“
Stařec se smál přidušeným smíchem.
„Jako bych je slyšel: ,Naši drazí mrtví…‘, a pak půjdou baštit.“
Rieux už stoupal po schodech. Velké chladné nebe se třpytilo nad domy a nad pahorky jiskřily hvězdy jako křemínky. Tato noc se příliš nelišila od oné, kdy s Tarrouem vyšli sem na terasu, aby zapomněli na mor. Jenom moře dole pod útesy hučelo víc než tenkrát. Vzduch byl nehybný a lehký, nezatížený slanými závany, které přinášel podzimní vlažný vítr. Ale dole pod terasami hučelo město jako vlny narážející na břeh. Jenže toto byla noc osvobození, a ne noc vzpoury. V dálce naznačovala temně rudá zář, kde jsou osvětlené bulváry a náměstí. V osvobozené noci už nikdo nekrotil své touhy a jejich hluk a šum doléhal až k Rieuxovi.
Z temného přístavu vylétly první rakety oficiálních oslav. Město je pozdravilo dlouhým a tlumeným jásotem. Cottard, Tarrou, i ta, kterou Rieux miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i jejich nevinnost, a právě tady Rieux přes všecku svou bolest cítil, že k nim patří. Čím více pestrobarevných snopů prskavek stoupalo k nebi, tím více a tím déle lidé křičeli, a uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo mlčí, aby svědčil ve prospěch stižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení.
Věděl však, že tato kronika nemůže být kronikou definitivního vítězství. Mohla být pouze svědectvím toho, co bylo třeba udělat a co pravděpodobně ještě budou muset vykonat navzdory hrůze a její neúnavné zbrani, navzdory všem osobním bolestem všichni lidé, kteří odmítají pohromy, a nemohouce se stát svatými, snaží se být alespoň lékaři.
Když totiž naslouchal jásotu ozývajícímu se z města, uvědomoval si Rieux, že tato radostná nálada je vlastně stále ohrožena. Věděl, co rozjásaný dav nevěděl, co však je možno si přečíst v knihách, že totiž bacil moru nikdy úplně nezaniká a nezmizí, že může po desetiletí zůstat zalezlý v nábytku a v prádle, že trpělivě čeká v pokojích, ve sklepích, v zavazadlech, v kapesnících a starých papírech, a že možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města.
Albert Camus: Mor. Přeložila Milena Tomášková. Odeon, Praha, 1969.