Podzemím za svobodou
Román Colsona Whiteheada Podzemní železnice využívá temných kapitol americké historie ke kladení aktuálních otázek.
Otrokářská minulost je ve Spojených státech dosud živým problémem. Dost dlouho se mlčelo o tom, že prosperita mladého státu, hlásícího se okázale k ideálu svobody a rovnosti, byla do značné míry založena na brutálním vykořisťování práce nesvobodných černochů. Součástí vyrovnávání se s tímto dědictvím je i úspěch Podzemní železnice, šestého románu Colsona Whiteheada – kniha získala Pulitzerovu cenu, pochválil ji Barack Obama a podle její hrdinky byl dokonce pojmenován kráter na Cháronu, měsíci Pluta. Whitehead vypráví příběh dospívající dívky Cory, která utekla z farmy v Georgii a podstupuje nebezpečnou pouť k severu, kde se nabízí šance na důstojný život (román se odehrává v polovině devatenáctého století, kdy ještě existovaly na území USA dva systémy, jejichž neslučitelnost později vedla k občanské válce). Je to svým způsobem bildungsroman, v němž Cora prochází různými zkouškami, které jí umožňují vyzrát.
Místo pohledu Cory je kniha převážně psána z perspektivy vševědoucího vypravěče, který má názory i slovní zásobu člověka jedenadvacátého století. Román to poněkud připravuje o autenticitu, ovšem Whitehead nechce ani tak rozšiřovat již dost bohatou literaturu o historii otrokářství, jako spíše hledat nadčasové kořeny jevu. Proto nechává Coru procházet různými modelovými světy, odrážejícími historickou zkušenost Afroameričanů: lynčování, nucená sterilizace, vystupování v ponižujících spektáklech i pokusy o budování soběstačných alternativních komunit, které byly sousedům často trnem v oku.
Podzemní železnice (Underground Railroad) bylo dobové označení pro tajnou síť převaděčů, pomáhajícím uprchlým otrokům dostat se do tolerantnějších severních států. Colson Whitehead při psaní knihy vyšel z toho, jak si kdysi představoval – děti zkrátka mívají sklon k doslovnému chápání metafor – že šlo o skutečné vlaky jezdící v podzemních tunelech. Toto prolínání dětské hravosti s historickými traumaty může připomenout knihu Georgese Pereca W aneb Vzpomínka z dětství. Paralela mezi otrokářstvím a holocaustem je u Whiteheada vůbec výrazná a má také patrně svůj podíl na ohlasu Podzemní železnice u evropských čtenářů.
Whitehead píše čtivě, dokáže čtenáře udržovat v napětí a vytvářet sugestivní atmosféru. Je zde motiv cesty, který je pro americkou literaturu hodně charakteristický. Postavy často sní o lepším začátku na novém místě, třeba v Kanadě nebo v Kalifornii, jenže traumata si ponesou s sebou: „Amerika zůstává jejím bachařem,“ jak konstatuje autor. V jednom rozhovoru ostatně Whitehead hovoří o dvojznačnosti samotného pojmu železnice: zatímco v devatenáctém století byla veřejná doprava symbolem pokroku a pýchy na lidskou dovednost („a noha parou cválá“, řečeno s básníkem), dnes je její používání spíše stigmatem nemajetných vrstev: „chcete-li vědět, co je tento národ zač, musíte se projet vlakem“. Kniha popisuje hrůzy otrokářství realisticky, místy až s brutálním naturalismem (není divu, že někteří recenzenti ji srovnávali s morytáty Cormaca McCarthyho), zároveň však nakládá s historickými fakty velmi volně. Jednotlivé státy, kterými Cora na své cestě prochází, jsou spíše hypertrofovanými symboly různých historických etap. Ostatně na jednom místě textu se přímo odkazuje ke Gulliverovým cestám, aby bylo zřejmé, že také zde jde o alegorii (český čtenář může v Cořině putování a poznávání různých míst vidět i paralely s Komenského Labyrintem světa a rájem srdce). Cora je náruživá čtenářka, jako by Whitehead naznačoval, že vzdělání je nutnou podmínkou skutečné společenské emancipace. K autorské stylizaci patří i to, že postava Cory se svojí odvahou a nezdolností občas působí poněkud idealizovaně, Whitehead se naštěstí dokáže vyhýbat kazatelství i „černobílému“ pohledu: mezi bílými jsou fanatičtí rasisté i soucitní lidé pomáhající otrokům bez ohledu na riziko, naproti tomu černochy nijak neidealizuje. Mezi otroky panuje tvrdá hierarchie, každý chce svůj úděl trochu vylepšit a mít pod sebou někoho, na kom si může vylít zlost: „Na plantáži byla odstupňovaná i nouze, ta vaše měla pevné místo v řadě ostatních a vy jste si o tomto místě drželi přehled.“ Solidarita se mezi ohroženými projevuje jen vzácně, převládá strach, beznaděj a neustálé podezírání, svobodní černoši udávají uprchlé otroky a mnozí na snahu o lidskou důstojnost už zcela rezignovali. Whitehead navíc připomíná, že černoši nebyli jedinými, kdo na „zrození národa“ doplatili – ještě předtím byli ze své domoviny vyhnáni Čerokíové a další původní obyvatelé.
S ironií autor konfrontuje drastické vykořisťování lidské práce s vznešenými frázemi o americkém snu a zjevném údělu. Otroci jsou chápáni pouze jako „mluvící nástroje“, které nemají nárok na individualitu: „Negři žádné narozeniny nemají, to se přece ví.“ Právě tako dehumanizace ospravedlňuje zacházení s nimi, řídící se pouze logikou maximalizace zisku. Podle jižanské ideologie je otrok vnímán především jako soukromý majetek a kdo mu pomáhá k útěku, je logicky zloděj. Jak prohlašuje fanatický lovec otroků: „Kdyby negři měli být svobodní, tak by nebyli v řetězech, a kdyby si měli rudoši udržet vládu nad zemí, byla by pořád jejich. A kdyby bílý muž nebyl předurčen k tomu, aby se zmocnil nového světa, nepatřil by mu. Tady se nacházel skutečný velký duch, božská niť propojující veškeré lidské snažení – co si budeš schopen udržet, to bude tvoje. Tvůj majetek, otrok či světadíl. Americký imperativ.“ Podobné představy nejsou bohužel jen temnou minulostí, naopak se dosud vynořují v podobě různých hesel typu „There is no alternative.“ Whiteheadova kniha se proto dá číst také jako úvaha o moci nad lidmi (většina lidí má sklon přizpůsobit se jakkoli absurdním zákonům, jsou-li patřičně zdůvodněny) a o tom, že pod povrchem se často odehrávají věci, jejichž význam pochopí až budoucnost. Ačkoli individuální svoboda je fetišem naší doby, při četbě Podzemní železnice se můžeme zamyslet nad tím, co pro každého z nás svoboda vlastně znamená a co bychom za ni byli ochotni obětovat.
Colson Whitehead: Podzemní železnice. Přeložili Alžběta a Jan Dvořákovi, Jota, Brno, 2018.