Pravdozdroj
Fejeton o ohni a hospodě pravdy
Je konec srpna a zase jsme s Jardou u ohniště rybníka Cikán. V jediný možný den, v sobotu, protože Jarda-učitel už zase chodí do škol připravovat variantu, že škola bude i nebude, a v neděli chodí za maminkou na rodinný oběd, který se pravidelně protáhne až do večera. Jako vždy k Cikánu přicházím později; ve dvě hodiny, v době, kdy dostanu Jardovu sms, ještě doposílám první zásilku textů do nového (tohoto) čísla KN. Pak doma posbírám, co tam mám (nakoupit už nestačím, protože mi právě až k rybníku jede městský autobus, který tam zajíždí jednou za jednu, o víkendu za dvě hodiny) a přes všechen spěch (v ruce s paličkou na maso, pro kterou jsem se vrátil domů na poslední chvíli) dorážím o dvě hodiny později, ve dvě hodiny. Jarda a jeho žena a syn už mají dojedeno, a tak odcházejí, a já vyndávám z batohu šrůtek krůtího masa (jediného, které mi bylo lékaři doporučeno), jenže Jarda zrovna dneska opékal klobásy, a tak oproti zvyku nebral pánev ani rošt. To ale pro zálesáka jako je Jarda není problém – omyje v rybníce velký plochý kámen, který položí na rozpálené uhlíky, a zatímco já porcuji a dochucuji plátky masa, na kameni už se dopéká první várka řezů z cukety, kterou jsem minulý víkend, na výletě k nim, dostal od přátel, věrných čtenářů KN.
Když už je skoro celý šrůtek masa zkonzumován (Jarda jí skoro tolik co já, ale vždy všechno vyběhá – i tady co chvíli všechno vyběhá na ustavičné trase ohniště-les, ze které se vrací s náručemi plnými klestí…) vypadá to nad námi na bouřku, ale Jarda jít domů ještě nechce; chce dnes indiánským způsobem získat sílu na celý další školní rok. I mně je v těchto dnech síly nadobyčej třeba. A tak oheň stupá v nebesům a ačkoli kolem nás se z obou stran blýská a kolem nás tu a tam přecházejí zmoklí lesní chodci, našeho místa kolem ohniště se nedotkne víc než pár kapek. Když se začne blýskat znovu, zas nakrmíme stúpu, která nás způsobem ochrání od kůžeprolití. A zas a zas a zas, celkem sedmkrát, až už je deset hodin a zdá se být čas jít.
Ačkoli už je noc, obloha pokrytá mraky je bílá jako v Petrohradě a tak se skrze dobře viditelné siluety domů a stromů lehce dostaneme na cestu, kde už nám svítí městské osvětlení. Stúpa už uhasla; na silnici nás začíná bičovat déšť. Přejdeme kopec Svatého Jana a pořád mlčky, naší krajským Hradcem, který v tuto dobu také mlčí, dojdeme až na nejrušnější panelovou třídu, na níž Jarda bydlí, tiše se rozloučím a osiřím. Uvědomím si, že jsem hodně jedl ale velmi málo pil (měl jsem v batohu jen malou záložní sodovkovou flaštičku a Jardovi zbyla v době mého příhodu jen nedopitá petka piva, ze které v přírodě pije přímo, a ta se v době pandemie nesdílí). Zamířím tedy do podezdívky velké diskotékové restaurace, v jejímž suterénu se nachází jediný podnik ve městě, ve kterém jsem před pár lety viděl hosty znovu vzrušeně fandit finále v Naganu a který byl otevřený po celou karanténu a kde jsem v březnu od štamgastů před zavírací málem dostal přes hubu pro obvinění, že jsem agent městského úřadu, který chce prozradit, že se tu za výjimečného stavu nerespektuje zavírací doba.
Tentokrát není napříč dveřmi zdejší pivnice postavený stůl, ale dostanu se až k pultu, za kterým sedí tři hosté ( = veškeré osazenstvo pivnice), z nichž jeden spí a druzí dva si z posledních sil povídají o tom, že jeden z nich, ten starší, má právě syna na fotbalovém soustředění v Krkonoších, kam ho poslal, aby nemusel nastoupit do nejistého režimu základní školy.
Pro jistotu se zeptám, zda je ještě otevřeno.
„A co byste si přál?“ ptá se jeden z „hostů“.
„Vy jste pan hostinský? Pokud by to šlo tak bych si dal jedno.“
Ukáže za sebe na velkou tabuli na níž je seznam piv. Mám chuť si to „jedno“ dnes dát „tvrdé“. Nejen na zavodnění, ale – jak říkával Vladimír Menšík – i pro účinek. Vyberu „pivo Václava Havla“, dvanáctku Krakonoš.
„Nejlevnější, co?“ zašklebí se hostinský.
Ale jeho společník od pultu říká: „Chce dvanáctku, tak mu dej dvanáctku.“
Pustíme se do řeči o pivech a já prozradím, že se v nich vůbec nevyznám a příště si dám poradit. K pultu přichází asi dvacetiletý chlapec, který je na tom mnohem hůř než hostinský a jeho společník = profesionálové. Podle jeho opakovaných úderů „pětky“ do jejich ruky pochopím, že se chce rozloučit, s tím, co říká je to těžší. Vypráví o nějaké holce a po dlouhém vysvětlování mu místní začnou domlouvat, ať místo ní použije radši kapesník. Chlapec se vztyčí a řekne: „Da!“
„Prosím tě, kolik ti je?“ ptá se ho jediný bdělý společník hostinského. „Copak jste se ve škole učili rusky? Jak se řekne Kolik je hodin? Vidíš, nevíš! A začne ze sebe pomalu soukat středoškolskou ruštinu.“ To probudí spícího, který ze sebe bleskurychle vysype několik ruských básniček. Pak všechny oči utkví na mě. Naštěstí mám od zápočtu z ruštiny na oboru učitelství pro český jazyk připravené velečíslo, za které jsem tehdy nejen dostal onen zápočet, ale taky přátelství překladatelky Kiry Samuilovny Feldgun, kterou jsem potkal na setkání všech překladatelů knihy Kurz zázraků do národních jazyků, a která by mě byla užuž proklela pro moje levicové názory (v SSSR to dotáhla až na ředitelku leningradské polytechniky, aby při prvním zájezdu emigrovala do USA, kde se stala zuřivou reaganovskou republikánkou), nebýt toho, že jsem udělal to, co teď – vypnul hruď a po mírné úkloně začal recitovat:
"Я к вам пишу – чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать..."
…a tak dál, všech sedmnáct veršů Taťánina dopisu Oněginovi, které znám. Potlesk nesklidím, ale osazenstvo hospody si se mnou na to konto potyká, je mi určena jedna sedačka za barem, pro další půllitr doporučena dvanáctka, která tentokrát „nebude sračka“ (dobrušský Rampušák) a jsem zasypán dotazy, odkud jsem, proč jsem ze vzdálené čtvrti přišel právě sem, zda si dám panáka (toho odmítám) a do jaké hospody chodím, když jsem v blízkosti svého bydliště. To ještě nedávno spícímu připomene, že v naší čtvrti v těchto dnech zavřela vyhlášená restaurace a zaměstnancům bylo slíbeno, že mzdu za červenec dostanou v říjnu, když se do té doby prodají zásoby.
„Karanténa?“ ptám se.
„Houby karanténa,“ říká hostinský. „Tam byl výbornej majitel, kterej to vydupal ze země, ale převzal to jeho syn, kokot, kterej tam pak chodil jen jednou denně pro peníze. Takovej podnik se nemůže udržet. Udrží se jen podnik, kde personál a hosti viděj, že majitel tam maká – a nejlíp s celou svojí rodinou!“
Nahlas vzpomenu příběh zdejší skvělé studentské hospody, kam jsme s kamarády po celá (já tedy necelá…) studia chodili na oběd, protože tam kompletní menu stálo sedmdesát korun a studentům (kteří jinak v hospodě pro násosky jako jediní využívali místní zázrak první restaurační wi-fi připojení pana šéfa – milovníka techniky) se tam často stalo, že jim na talíři bez příplatku přistála dvojitá porce knedlíků. Hospoda byla zavřena v den celostátního zavedení EET a zbyla po ní jen cedule: NA TU KISNU ANI NA JEJÍ OBSLUHU NEMÁM.“
„Host – jakože ty – má vždycky pravdu, ale musím říct, že von teda kecal,“ vyjadřuje se k tomu hostinský, „jasně, každej se živí jak umí, ale kdyby na každým jídle přirazil těch pět korun, který předtím ušetřil na daních, tak by vo zákazníky nepřišel a měl by na kisnu i obsluhu. Já z toho EET taky nejsem vodvázanej, ale mně to naprogramoval tady Lojza ( = bdělý společník) a má to i výhody: když se blíže daně, jenom to zmáčknu a za deset minut mám hotovo.
Lojza se k tomu kupodivu nevyjadřuje, ale zasní se nad něčím jiným: „Sedmdesát korun… To já když jsem chodil do školy měl jsem v bufáči na nádraží krásnej voběd za sedum korun!“
Tím se konverzace přenese k zařízením, které se v době kdy chodil na střední školu, v polovině osmdesátých let, staraly o dolní většinu – lidové hladové. Mnohé z nich si pamatuji ještě i já, který jsem do Hradce přišel až na přelomu tisíciletí. Naše vzpomínání se tak dost protáhne, ale nemůže skončit ničím jiným než konstatováním, že všechny podniky s levným lidovým obědem v nedávném městě už zrušili a jejich místa způsobem, který ve Francii už v 70. letech zreflektoval film Křidýlko nebo stehýnko, zabraly dražší, zato však neosobnější řetězce. Abychom se nad tím nerozesmutnili, začneme se bavit o hudbě, kterou pouští počítačový algoritmus za pultem. Můj jásot nad zařazení písně Yesterday je padesátiletým společníkem Lojzou a ještě tak o pět let starším hostinským zchlazen replikou, že má štěstí, že jsem nejásal na ABBou a podobnými „tanečními sračkami“. Namísto o nich se rozpřede debata o posledním albu Ozzyho a o deskách, jež ke slávě, která je v očích štamgastů světová, vymrštily Tři sestry a „Visáč“. Debatu nakonec zakončí Lojza:
„Pánové, doba pokročila, dáme hymnu a deme dom!“
Hospodský přikročí k počítači, ze kterého se za chvíli začne linout zpěv Josefa Dvořáka z večerníčku mého dětství:
„Bílá, bílá, bílá, bílá,
komu by se nelíbila.
Bílá vrána bílá noc,
bílé není nikdy moc…“
Pro čtenáře, který dočetl až sem, poskytl hospodský okamžitě vysvětlení: „Když byl synátor ještě malej, koupil jsem mu písničky ze Včelích medvídků, ale von tu desku hned rozkousal – a když sem mu to šel koupit podruhý, zjistil jsem, že tuhle písničku zakázali. Tak máme dneska celý hnutí hospodskejch, který ji maj jako svoji hymnu!“
(Štamgast, který při mém příchodu spal a který je od pohledu Rom, radostně přikyvuje.)
Vida, pomyslím si, z čeho u nás vzniká „rasismus“ – z cenzury…
Loučím se ve chvíli, kdy Lojza sbírá druhdy spícího, aby ho podepřel a dovedl domů. Už na zastávce pak slyším poslední píseň od skupiny Turbo, kterou – snad právě proto, že ji nikdy nezažil – miloval a hrával na kytaru můj táta. Pan hostinský nám ji posílá na cestu – snad proto, že se sám nápadně podobá jejímu hrdinovi:
„Chtěl jsem mít to, co chlapi mívaj
za sebe když zpátky se dívaj
a když můžou říct, dobře jsem žil, ó…“