Soucit a vzdor
Některé knihy bys rád (pokud bys to ovšem svedl) psal – či vlastně spíše domýšlel a četl – s sebou. Ponořil se do nich a všechna ta bílá, nedopovězená místa doplňoval z vlastní (umělecké i lidské) zkušenosti. I tam, kde bys nakonec byl nucen jít proti autorovi a jeho postavám, daleko před tebou kráčel by soucit. O to silnější, jde-li o texty takříkajíc ego-dokumentární, jichž interního autora / mluvčího s oním externím (uvedeným na obálce) spojuje více než jen stejné občanské jméno.
Snad mohu prozradit, že o míře ponoru nerozhoduje u mne v takovém případě (s autorem) totožný světový názor nebo množství podaných faktů; takové, že skoro nelze zabloudit. Texty svým inspiračním a látkovým zdrojem místně či časově vzdálené dokáží mne strhnouti k dialogu téměř vášnivému, nad pracemi současníků mnohdy úpím – veden povinností a chladným rozumem.
Když posléze zvažuji, která z vlastností textu u mne rozhoduje o jeho přijetí, docházím k závěru, že tedy – umělecké podání. Pestřivý děj, známá jména, skandální fakta, erotická otevřenost? – jářku, tohle je dobré pro někoho bez fantazie. Pro někoho, kdo hodlá vyplnit čas a vnitřní prázdnotu; a nemá zrovna po ruce ani po oku nějaký televizní seriál anebo dokument ze životů slavných.
Přestože se Ivo Fencl (nar. 1964) nepotřebuje (až na výjimku, totiž provokativní větu z obálky knihy: „Přítel Karla Sýse, Miloše Zemana a Františka Ringo Čecha.“) lísat k literárním nebo jiným velikánům, aby povyrostl, přestože se v souboru svéživotopisných glos a fejetonů Veřejný nepřítel zaměřuje na životní období, které také já považuji (nejen) pro svůj umělecký i lidský růst za klíčové (totiž čas od puberty po třicítku), přestože zůstává (a to jej ctí) při zobrazení milostných peripetií (spíše proher než vítězství) u náznaků či zámlk, plného souznění jsem s jeho pohledem na čas normalizace a později raného kapitalismu u nás – pohledem upřeným spíše zezdola (ne jen z gymnazijních a vysokoškolských škamen) – nedosáhl.
A to právě pro absenci uměleckých prostředků, které by dávná fakta a jejich dnešní hodnocení proměnily v novou kvalitu: platnosti jaksi nadosobní a nadčasové. Což se, mimochodem, povedlo nejlepším místům jeho předchozího opusu Občan Starého Plzence (tematizujícího z dnešního pohledu autorovo někdejší dětství); z nějž jsou hodny zaznamenání zejména dvě věci: místa času zastaveného v údivu, v němž se snoubí dřevní naivita pohledu poprvé objevujícího se zkušeností umělce – už básníka; a ucelené, umně komponované příběhy ražby povídkové.
Veřejný nepřítel (na předchozí opus časově navazující) sice zachycuje mnohem delší časové období, ale činí tak na menší ploše: což ovšem neznamená významovou a výrazovou koncentraci, leč absenci uměleckého přepodstatnění látky. Takže máte během četby často dojem, že se vám do ruky dostal pouhý koncept příštího díla. Opracování si zaslouží nejen užitá slovní klišé („Touha se mě však držela jako klíště.“), ale také halabala (bez hlubšího usouvztažnění) vršené informace (práce ve skladu jogurtů, členství ve Středisku západočeských spisovatelů a narození syna stojí v knize na téže stránce ve velmi těsném, ničím neodůvodněném sousedství); včetně pasáží dožadujících se dalšího rozvití (které ovšem nepřichází): „Mám-li vnímat svět růžově, přivírám už oči jen před velkou loupeží spáchanou čtvrťáky prostřednictvím tomboly.“ U všech všudy namoutě: Tady se přece nabízel příběh, možná dokonce povídka! …a ono nic.
U „stvoření se znaky autismu, které k vlastní škodě nevyhledává společnost a má tendenci se zahrabávat na vlastním písečku“ bych očekával větší senzitivitu podání: schopnost prodlít nad věcí, dějem, hledati jich symbolnou (rozuměj obecně lidskou) platnost, která by je vřazovala do širší skupiny obdobných jevů a umožňovala by tak autorovi hledat sice skryté, ale existenciálně závažné (neboť našich životů se podstatně dotýkající) souvislosti. (Zůstaneme-li u textů povahy ego-dokumentární, řekněme, že mistrem sui generis byl právě v tomto Jakub Deml.) Uchopené nikoli vnějškově (například ve výkladu interního autora), ale hodnocené skrze umělecký obraz. Jestliže se takový přece jen zdaří, svědčí spíše proti (externímu) autorovi. Nad větou „Když se objali a přitiskli k sobě, až jako by se do sebe vpíjely dvě kapky“ mne napadá, zda by se z Veřejného nepřítele nemohl přece jen stát můj přítel – pokud by mu bylo dopřáno více času a práce…?
Příliš mnoho postav a příliš málo příběhů prochází se stránkami nové Fenclovy knihy. Ale právě těch druhých bylo by ti zapotřebí, chceš-li si ty první zapamatovat, toužíš-li je v sobě rozžíti. A ne jen tyto. Ivo Fencl patří u nás mezi tvůrce velmi sečtělé: a neplatí za literárního snoba, který pohrdá dílky domněle pokleslými. Škoda, že také své čtenářské dějiny podal velmi stručně, takže se jen v náznacích dozvídáme o hloubce vhledu či osobním vkusu a vkladu pisatelově: „…četba, to není dogma, ale droga to je. A já ji miluji. Takřka jako syna.“
Popravdě se sluší říci, že nejsilnější pasáže (naznačující možnosti dalšího Fenclova spisování i vzpomínání) si pisatel Veřejného nepřítele ponechal až na samotný závěr knihy (zachycující autorovo zrání ve školních škamnách, na vojně a v počátcích pracovního nasazení, peripetie vztahů milostných i přátelských a průsaky dobové kulturní atmosféry a četby do soukromého univerza rodícího se tvůrce). Jde o objevování světa (včetně toho literárního) také / už očima otce. Konfrontujícího svoji zkušenost se zaujetím dítěte. Jenom si i zde dovolím poznamenat, že i této problematice mělo býti ponecháno více prostoru.
Ivo Fencl: Veřejný nepřítel. Periskop. Příbram, 2019. Náklad a cena neuvedeny. 32 stran.