Troufnout si na víc odvahy!
Akční program Brandtovy (a Genscherovy) vlády pro životní prostředí je i po padesáti letech inspirací nebo dokonce lekcí pro dnešní ochranu klimatu.
Na Willyho Brandta se vzpomíná v různých souvislostech. Nikoli ale na to, že s velkou parádou zavedl v Německu politiku ochrany životního prostředí, a to už v době, kdy sousloví „životní prostředí“ bylo téměř neznámým pojmem. Známé je Brandtovo heslo z volebního kongresu Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v Duisburgu v roce 1961: „Nebe nad Porúřím musí zase zmodrat.“ K jeho stěžejním tématům to ale nepatřilo.
Přesto se Brandtova vláda v roce 1970 usnesla na ambiciózním „Akčním programu pro životní prostředí“. „Spolková vláda,“ píše se tam, „dává ve svém programu vnitrostátních reforem přednost předcházení ekologickým rizikům (…). Jde o první krok (…), kdy se v předkládaném akčním programu věnovaném zvlášť naléhavým problémům ochrany životního prostředí pustíme do řešení, která budou čelit znečišťování ovzduší a vody, hluku a pesticidům a budou podporovat ochranu přírody, péči o krajinu a environmentální výzkum.“
Vyplatí se připomenout si tento „akční program“ z doby před 50 lety právě teď. Představuje ctižádostivý start politiky životního prostředí v Německu. Sociálně-liberální koalice s Brandtem v čele začala v této nové politické oblasti urychleně schvalovat zásadní zákony a zřizovat základní instituce.
Už na podzim 1970 byla přijata změna ústavy, která svěřovala federálním institucím pravomoc přijmout rozsáhlý legislativní program týkající se všech důležitých oblastí ochrany životního prostředí. Byl zřízen vládní výbor pro otázky životního prostředí. Na ekologické souvislosti měl být brán ohled ve všech resortech. Tuto politiku měla kriticky zaštiťovat „Rada znalců pro otázky životního prostředí“. K prvním okamžitým opatřením patřily i zákony proti akutním problémům: vysokému obsahu olova v benzínu, odpadové zátěži a hluku z letecké dopravy.
Podrobnější Program spolkové vlády pro životní prostředí z roku 1971 obsahoval seznam celkem 148 dílčích opatření s termíny plnění většinou v řádu pouhých několika málo let. Toto plánování se týkalo mnoha zákonů, například zákona o stočném či stěžejního spolkového zákona o ochraně proti imisím, ale i institucionálních inovací jako například příprav vzniku Spolkového úřadu pro životní prostředí.
Skutečnost, že počáteční kuráž následně polevovala a mnohá právní úprava byla schválena jen ve zmírněné podobě (v neposlední řadě se to týkalo omezování pesticidů), odpovídá obecné zkušenosti s každodenní politikou a ve své době souvisela zejména s problémy v důsledku ropné krize na přelomu let 1973/74. Ochranu životního prostředí dále utlumila změna v kancléřském úřadu, když Willyho Brandta v roce 1974 vystřídal Helmut Schmidt.
Z hlediska dějin německé environmentální politiky je ale vcelku poučné, že byly její nejdůležitější poznatky k dispozici už tak brzy. Navíc byly iniciovány politiky ještě předtím, než do politického kolbiště vstoupilo obecné povědomí, věda nebo mobilizovaní občané. Nechyběly tehdy ani nesmlouvavé diagnózy.
Ministr vnitra Genscher líčil v roce 1970 „apokalyptický obraz budoucnosti, pokud se nám nepodaří pochopit a uskutečňovat ochranu životního prostředí jako politickou výzvu našeho desetiletí“. Státní tajemník Hartkopf (také z FDP) komentoval akční program slovy: „Pro lidstvo by bylo smrtící, kdyby rozhodnutí chránit životní prostředí přišlo pozdě.“
Naléhavost environmentálních problémů zde tedy měla být přetavena do rychle účinných opatření. To je dalším důvodem, proč si tuto politiku připomínat. Protože i v souvislosti s dnešní klimatickou politikou je zdůrazňována naléhavost – horizont činnosti je ale daleký a dlouhodobý. Účinnost politiky se zjevně ztrácí právě v této dlouhodobosti: klimatická politika se rozvíjí už 30 let, dalšímu nárůstu skleníkových plynů ale nezabránila.
Ochrana klimatu samozřejmě vyžaduje dlouhodobé cíle. Potřebuje však rovněž opatření viditelná v brzké době, která budou posilovat věrohodnost a uskutečnitelnost tohoto programu. Jde také o prožitky úspěchu. V krátkodobém horizontu by například bylo možné: urychleně odstavit z provozu odepsané, už prakticky nerentabilní uhelné elektrárny za velkorysé státní podpory náhradních investic do obnovitelných zdrojů energie. Rychle by zapůsobilo i ukončení dotování energie z fosilních paliv. Tyto prostředky by našly lepší využití u solárních elektráren na nákupních centrech, průmyslových objektech nebo parkovištích. Omezení rychlosti na dálnicích by bylo důležitým symbolickým krokem na cestě k viditelnému snížení emisí CO2.
Seznam takových opatření, která by odpovídala naléhavosti ochrany klimatu, by mohl pokračovat. Depresívní obrazy světa nestačí na povzbuzení k nesmírné námaze, kterou je nutné vynaložit na ochranu klimatu. Je potřeba rozhodné jednání orientované na výsledky, které může klidně dělat lidem radost a být zdravější – jako například okamžité snížení spotřeby masa nebo přestup z auta na jízdní kolo.
Klimatická politika toho celosvětově dosáhla poměrně mnoho, ale ne okamžitých efektů. Od Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu uzavřené v roce 1992 se stále vyvíjí, nachází stále širší odezvu a formuluje stále přesnější cíle. Objem plynů ohrožujících klima však dále roste. V letošním roce se paradoxně poprvé sníží – kvůli koronavirové krizi.
Z toho plyne rozhodující ponaučení: zásadní opatření s krátkým časovým horizontem jsou možná, a to dnes více než kdy dříve. Ještě nikdy státy, které byly zpočátku přetížené, tak rychle nezvýšily svou akceschopnost jako v této nové krizi. Politici věnující se ochraně klimatu se snaží na mnoha místech této příležitosti využít. Měly by však také existovat okamžitě viditelné výsledky. A tolik odvahy jako před 50 lety.
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.