Vlády jen opisovaly jedna od druhé
Proč vlády na jaře na počátku pandemie přijímaly opatření jako zavírání škol, omezení cestování nebo zákazy shromažďování, která silně omezovala svobodu občanek a občanů? Na čem závisela jednotlivá vládní rozhodnutí? Na tyto otázky se snažila odpovědět skupina sociálních vědců z Norska a Švédska.
Výsledky zveřejnili v polovině srpna v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS). Autorům studie, které vedl Abiel Sebhatu, nešlo o účinnost těchto tzv. nefarmakologických intervencí. Místo toho zkoumali pomocí datové analýzy a modelování, co vlastně přimělo členské země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) k jejich restriktivní politice.
Zjistili při tom, že vlády států v těžké krizi zjevně následovaly především příkladu jiných států – a opíraly svá rozhodnutí o to, co dělají jiné země. Vlády v zemích se silnějšími demokratickými strukturami reagovaly na pandemii pomaleji, zato ale byly náchylnější k vlivu jiných zemí a více se řídily politikou sousedních států.
Vědci byli překvapeni zjištěním, jak homogenní byly země OECD, pokud jde o okamžik, kdy se rozhodly zavést restrikce. Během dvou březnových týdnů zavedlo 80 procent zemí OECD čtyři z pěti nefarmakologických intervencí. „Vzhledem k heterogenitě těchto zemí, pokud jde o připravenost jejich systémů zdravotní péče, jejich demografii a stupeň, v jakém pandemie v daném okamžiku každou z těchto zemí zasáhla, je homogenita v souvislosti s okamžikem přijetí opatření pozoruhodná,“ píší autoři.
Země se řídí jedna druhou
Vědci poznamenávají, že skutečnost, že mnoho zemí následovalo příkladu jiných, místo aby se rozhodovaly podle specifické situace doma, mohla mít za následek, že se odstřihly příliš brzy, nebo příliš pozdě. Pokud se země řídily jedna druhou i při rozvolňování restriktivních opatření, mohlo to někdy vést k politickým rozhodnutím, která byla z epidemiologického hlediska „suboptimální“.
Příliš dlouhé vyčkávání by mohlo mít za následek, že se šíření nemoci vymkne kontrole a dojde k přetížení zdravotnického systému. Příliš brzké zavedení intervencí v celé zemi může být rovněž nebezpečné, protože může zvýšit riziko „druhé vlny“ infekce, jakmile se první intervence ukončí.
===============
OECD má 37 členských států. Mezi dvacet zakládajících zemí patřily: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, USA, Velká Británie, SRN, Švédsko, Švýcarsko a Turecko. Postupně vstoupily: Japonsko (1964), Finsko (1969), Austrálie (1971), Nový Zéland (1973), Mexiko (1994), Česká republika (1995), Maďarsko (1996), Polsko (1996), J. Korea (1996), Slovensko (2000). V roce 2010 se členskými zeměmi OECD stalo také Chile, Estonsko, Izrael a Slovinsko, v roce 2016 Lotyšsko, v roce 2018 Litva, v roce 2020 Kolumbie.
==============================================
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.