Hurá na Bělorusa
Běloruskem jsem projížděl v roce 2009 dvakrát. Vlakem z Olomouce přes Polsko do Moskvy a zpět.
Polská krajina zdála se mi zádumčivě romantická, „kůň třel se zadkem o boží muka, van Goghův sedlák rozhazoval zrní po poli, děti, které ještě v lukách vlaku mávaly“.
Ruská krajina kolem trati byla zaneřáděná, spousty sprejerských tagů na kdejaké jednotnou zelení přetřené nádražní budově… lesy, lesy, lesy, žádná pole.
Bělorusko zdálo se mně zorané až po pražce, všude čisto. Žádné sprejerské tagy na nádražních budovách ani na domech v Minsku jsem neviděl, říkal jsem Vladimirovi, Bělorusovi, na festivalu Singing letters (Pojuščije pismena) v ruské Tveri (2009).
Byli dva sprejeři, kteří na zdi namalovali karikaturu Lukašenka a každý dostal dva roky na tvrdo. Od té doby se u nás nesprejuje, říkal mi Bělorus Vladimir, zpěvák a básník, autor mnoha sbírek básní, zpěvák, který „plnil stadiony“, než se znelíbil Lukašenkovi. Chlapovi, který se vyšplhal na politické výsluní po mých zádech, a teď mě odkopl, stěžoval si mi ten Vladimir v Moskvě, na Běloruském nádraží, kde jsme spolu čekali na vlak, když jsme se z toho festivalu vraceli domů. On do Minsku, já do Olomouce. Tři hodiny jsme proseděli na pangejtu. Vyprávěl hlavně Vladimir. I příběh o intelektuálovi, který byl na Dálném východě svědkem vraždy. Jedna lodní posádka si s sebou na lov krabů brávala nejen klece a sítě, ale zpravidla i nějakou Nastěnku. Na kraby se vyjíždělo většinou na tři týdny a oni bez toho přece nemohli tři týdny být. A taková Nastěnka na tom taky nebyla škodná. Když ulovili a vyinkasovali, každý dostal svůj díl, rybáři za kraby, Nastěnka za však víte co. Jenže jednou si vzali s sebou Nastěnku, která je všechny nakazila kapavkou. Takže co s takovou. Popadnout a hodit do moře, že jo. A ten intelektuál to viděl. Když zakotvili, šel vraždu oznámit veliteli milice; který byl ovšem s rybáři spolčen – toleroval jim i nezákonné kšeftování s japonskými rybáři. Když tu vraždu ten intelektuál popisoval, řekl mu velitel milice, dobře, ale na druhou stranu udání se podepiš, a uveď svou plnou adresu. Intelektuál napsal ještě pár slov… a pak se zvedl, odešel na ubytovnu, vzal kufr a sedl na nejbližší vlak směr Moskva – a od té doby už musí se sebou žít jako s dosmrtným zbabělcem, říkal mi Vladimir. Je to dobrý námět k filmu (Vladimir řekl, že si s příběhem můžu dělat, co chci, takže jsem z něho udělal námět k filmu), ale u nás jej nikdo nenatočí; protože je s ruskou tematikou.
Ale zpět k Vladimirovi. Před Lukašenkovým absolutismem odešel do Finska. Žena ten nápor změn nevydržela a rozvedla se s ním. Vladimir dostal zaracha na koncertování, naštval se a odjel do Londýna. Tam ho tahali ze studia do studia, a když už měl pomlouvání Běloruska a politiky plné zuby, vrátil se do Minsku. Žiju prakticky na salámu: ráno tenší kolečko, v poledne tlustší, večeře má být vydatná, čili uříznu ze štangle kolečko největší. Teď jsem byl na festivalu v ruské Tveri, tam bylo jídlo skvostné, vzpomínáš… Asi ale ještě pojedu letos do Prahy, do Svobodné Evropy, abych si něco přivydělal. No jestli tak vypadá diktatura, tak potěš pánbu. Říkal jsem si už v roce 2009.
V následujících letech kandidoval Vladimir několikrát na běloruského presidenta a kterési Vánoce velice nemocen strávil ve vězení. Nevím, co je s ním teď.
Teď, když se tak protestuje.
Ten, kdo to v Bělorusku letos organizuje, má ale docela dobře zmáknuté píárko. Kamery natáčejí jen protesty proti tomu zemědělci Lukašenkovi a v záběrech jsou převážně ženy v bílém a oranžovém, a reprezentantky protestujících (žadné jejich genderové protějšky, žádné upocené revolucionáře jsem ještě neviděl) nejsou žádná ošklivá káčátka. Mezi protestujícími, možná že se chci dívat blbě, jsem ještě nezaznamenal nikoho nad pětatřicet…
Byl jsem v posledních letech v Rusku pětkrát. Jednou – letěli jsme akorát nad Ukrajinou – si mně postarší inženýrka „něftěnínka“ z Krasnodaru stěžovala, že její bábuška bydlí v Kyjevě, a o strýci a tetách ze své rodinné větve v Oděse už taky nemá dlouho zprávy. Rus Michail Pismennyj mně kdysi říkal: jaký já jsem vlastně Rus!, vždyť můj dědek, rodák z Kyjeva, když je v osmnáctém roce coby vojáky rozřaďovali, dostal umístěnku na Ural – a možná ještě nějaký ten rubl jako držhubné – a šel. Až kdesi za Magnitogorsk. A Vladimir? Můj otec byl Jižan, Volgar, z míst, kde je Volha tak rozlitá, že připomíná moře; a z parníků u vzdálenějšího břehu je vidět nanejvýš komín, častěji kouř. Protože země je kulatá! Ale přišla druhá světová, a otec narukoval. A Strana rozhodla: půjdeš do studených běloruských močálů a povedeš tam partyzánskou jednotku. A v té partyzánské jednotce byla u trénu pěkná kuchařka …, takže po válce už naši v Bělorusku zůstali a já jsem tedy běloruský básník a zpěvák, říkal mi Vladimir.
Madeleine Albrightová kdysi prý prohlásila, že hlavní problém je v tom, že Rusko je příliš veliké. Mělo by se tedy rozdrolit?
Co tím chtěl básník říct. Je asi velikým omylem chtít vztahy mezi „Východoslovany“ drolit. Pakliže by oranžová revoluce měla jenom tento cíl, byla by to stará ohraná písnička. Proti výměně jednoho ohleděného politika nemám nic.
Odlehčená poznámka pro pamětníky. Na konci šedesátých let v krasobruslení, když jsme ještě sledovávali krasobruslení, dominovali dlouhá léta sportovním dvojicím Bělousovová a Protopopov.
Takřka neporazitelný sportovní pár, manželská dvojice, která žila pro svůj sport a proslula odvážnými prvky a precizností provedení. Oba byli jako vytesaní z ledu a chyba v provedení povinných i volných jízd nebyla myslitelná. Už nikdy nikdo nepředvedl na ledě spirálu smrti tak, jako oni.
Pro svou dokonalost, i v poměrně vysokém věku na krasobruslaře, byli obdivovaní i nenávidění a jejich konkurenti netrpělivě čekali, kdy konečně uvolní trůn. Dvojnásobní olympijští vítězové, čtyřnásobní mistři světa, z 19 zlatých medailí, které získali jako pár by si mohli udělat sbírku.
Společně jezdili od roku 1954. V roce 1972 nedostali od sovětského vedení povolení startovat na další olympiádě, oficiálně kvůli vysokému věku, a tak emigrovali do USA a poté do Švýcarska, kde pokračovali ve sportovní kariéře.
Ale v politice se taková dlouhověkost netoleruje ani náhodou. V politice se držíme Brechtova bonmotu: Ó proměno času, v níž doufá vždy lid, že jo.
Jaroslav Kovanda 14. 9. 2020