Kultura a umění Kultura

Je třeba proto se překročit

Obálka knihy

Bohorovné horory Roberta Jandy: „Po vás potopa. Po mně poušť.“

Někdy se mi přihodí, že jsem a zůstávám jako literární kritik rozpolcen. Na jedné straně stojí úžas, ba radost nad mnohostí (původních) nápadů, které zkoumaná a hodnocená kniha obsahuje, nad nevšední invencí podání, nad neochotou snížit se k opisování či opakování druhých. Na straně druhé se rodí pochybnosti a vyrůstá skepse: zda se originalita už nestává svévolí, zdali úsilí věnované detailům tvůrce nevysílilo natolik, že svůj zrak nesvedl zaostřit směrem k celku. Jako bych byl znalý, vědoucí, s potěšením nahlédající gramatiku (jazykových) her či umně spřadené sítě (možná se tu a tam schválně proměňující v bludiště) intertextových či šířeji intermediálních vazeb – ale zároveň také čtenář poprvé tady a teď přistupující k neznámému ještě toku; čtenář, kterému rozličné peřeje či tříšťky brání v úplném, slastném ponoření.

Tak jsem to tedy měl s (Martinem Mulačem skvostně vypravenou) knihou krutých dásní v próze někdejšího laureáta Ceny Bohumila Polana Roberta Jandy; již pod výmluvným i zavádějícím názvem Bohorovné horory vydalo Krásné nakladatelství.

Než z hororových příběhů (či osudů) zůstává tu stylizace stejně jako atmosféra, kdesi v podpalubí bdí a tlí romantizující základ (spíše vyztužený než podmáčený temnou vodou lidového baroka) erbenovský ve svých vazbách folklórních, máchovský ovšem v dominanci složky lyrické (reflexivní) nad složkou epickou. A nesmíme zapomenout ani na modernu; rodící se koncept umění pro umění: do sebe uzavřeného a z vlastních vnitřních dispozic se rozvíjejícího. Tedy také sebereflektivního. Alespoň tak o tom svědčí citáty, parafráze, perzifláže; a vůbec vazby intertextové.

Leč tyto svědčí také o jiném; to když se stávají materiálem sloužícím ku postmodernímu láskyplně a hravě ironickému přehodnocení (vlastně už zhodnocení) – věnujícímu se stejně kulturním aluzím i složce řečové: „Již jedenáctá odbila – a lampa co svítí si – ta nikdy hmatatelná nebyla! Černá díra jako hvězda jasná – co pohltila sebe sama. Na této osvícenské zabíjačce nás plné jsou necky.“ A máme tu Erbena i Máchu; a navíc jeden z emblémů nejnovějších kosmogonických / astronomických teorií. A máme tu ještě subverzi toho všeho, stylově odlišný zadní dvorek nazemvzetí patosu literárního i vědeckého; jejž tak skvěle svede ve svých příbězích rozžíti Michal Šanda.

Není Robert jako Michal, Janda jako Šanda: namísto vertikály vyprávění, příběhu v textu dominantně epickém nastupuje zde horizontální vrstvení slovních skluzů / halucinovaných obrazů. Řekněme rovnou, že nejsilnějšími místy Jandových prací jsou taková, v nichž si prostředky rytmické výstavby podávají ruku s invenční metaforikou: „Míchá se lektvar z hadích mích.“ – takovéto pasáže mívají zhusta uhrančivou krásu černokněžnického zaříkávání. Bojíme se, co jím bude vyvoláno – a zároveň se smějeme: svému strachu; i tomu, jak a z čeho je vystavěno. „Jako by lebka chtěla něco pochopit – když se má spíše tomu chechtat.“

U čtenáře se nicméně může dostavit také únava: ze záměrného mísení stylů, z prohřešků proti obvyklému pořádku slov (takže výsledný text se místy podobá domnělému překladu záznamů psaných obrázkovým písmem na hliněných tabulkách nalezených v Tărtării), ze vší té několikerým způsobem bohaté textové sebereflektivnosti („Po vás potopa. Po mně poušť.“ „Asi laso – sotva oprátka.“ „Čin převráceno je nič.“ „Bit jsem jenom slovesem být.“ „mistr-rovná-se-smrti“), takže se začne ptát, nakolik jsou podobné jevy smyslu-plné (totiž významu-nosné) – a nakolik jde o pouhé libůstky, o manifestaci suverenity (vnějšího) autora…?

Jemuž dozajista neupřeme znalost látky (východní filozofie, kritické reflexe Bible, lidové slovesnosti a jejího přetavení v literatuře umělecké – nejen čistě hororové, prokletých básníků i prokletých výprav, například oné Djatlovovy), tvárnou vůli ani cit pro rytmus (školený na spisování básnickém).

Soustředění na detail(y) však nakonec vede k tomu, že se celek právě na ně nesrostitě rozpadá, že pro jich množství a složitost čtenář vlastně ani onen celek nezahlédne (také pro dominanci výkladu interního autora nad – vlastně neexistujícím – příběhem); jako když po namáhavé cestě kráčíte ne už s vědomím cíle, ale se zrakem bedlivě upřeným na ostří kamenů či přes cestu se plazící kořeny (byťsi i památných lip).

Robert Janda: Bohorovné horory (Kruté dásně v próze). Krásné nakladatelství. Praha, 2019. 1. vydání. Náklad neuveden. 88 stran. Cena 430 Kč.