Kultura a umění Kultura

Jiří Menzel: Slunce v karanténě

Jiří Menzel v roce 1967 v roli kouzelníka Arnoštka ve vlastní filmové adaptaci Vančurovy novely Rozmarné léto.

Světlo (na) umělce (1938 – 2020) ze všech stran.

Zemřel Jiří Menzel, pro mě vedle Františka Vláčila a Vojtěcha Jasného největší básník české kinematografie (Juraj Jakubisko a Emir Kusturica mi odpustí – i jejich české filmy připisuji jejich slovenské a jugoslávské vlasti). Vedle lásky k jeho umělecké tvorbě, která je u mě první, jsem si na Jiřího Menzelovi vážil i niterné zakořeněnosti v systémovém vnímání kultury a odvahy, s jakou už 1. ledna 1990, v den opožděné premiéry svého filmu Skřivánci na niti (který po svém vzniku putoval rovnou do trezoru), v době kdy proud touhy po bezbřehé deregulaci a nástupu svobodného podnikání unesl i drtivou většinu moudrých, dokázal v hlavním čase Televizních novin, který mohl využít na spílání minulému režimu či na sebeprezentaci, dokázal říct tato slova:

„Ona ta svoboda je taková dvojsečná. V rámci tý svobody můžou vznikat i hlouposti anebo věci zlý. Když si vzpomenu, co všechno se promítá třeba v Americe, tak bych si přál, aby nějaká cenzura rozumná tady byla, protože jsou věci, které skutečně vymývají mozky a oblbujou lidi, a díky tý cenzuře, která doteďka tady byla, jsme samozřejmě museli vidět spoustu hloupostí, ale taky jsme byli ochráněný od největších volovin, na který se venku chodí a který ty lidi vedou k odlidštění, berou jim co v nich je šlechetný. Protože (výrobci) se předhánějí, kdo na tom víc vydělá, a pro ty diváky je to přitažlivý. Na tohle bychom si měli dát pozor. U nás je divák paradoxně právě kvůli těm zákazům vychovanější a kultivovanější, než jsem to třeba zažil v Západním Německu. A díky těm zákazům je taky hlad po kvalitě. Toho hladu by se mělo využít a neměli bychom jen kvůli komerčním zájmům začít lidi krmit hloupostma.“


Od začátku připravený

Jiří Menzel byl na svou dráhu dobře připravený Štěstěnou – ale jako jeden z mála vyvolených jejích polibků beze zbytku využil. Jeho otec byl spisovatel a scenárista, v jehož knihovně získal syn Jiří dokonalé vzdělání a vztah k literatuře – a navíc (čímž se poctivý režisér později netajil) synovi opatřil i otázky k přijímacím zkouškám na FAMU. Režii absolvoval v roce 1962 kruhu vedeném Otakarem Vávrou, kde kromě něj byla Věra Chytilová, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt – tedy základ pozdější československé nové vlny, v jejímž manifestu, povídkovém filmu Perličky na dně podle Hrabalových povídek, byl Jiří Menzel zastoupen již zmíněnou povídkou Smrt pana Baltazara. Už v ní stanovil pravidlo, že v každém svém filmu si sám zahraje malou roličku (v tomto případě to byla role cyklisty jako vystiženého z němé grotesky) a už zde si vytvořil tým, k němuž kromě hudebního skladatele Jiřího Šusta patřil i kameraman Jaromír Šofr a herci Ferdinand Krůta, Alois Vachek a Emil Iserle. S tímto týmem dokázal opakovaně zkomponovat filmové podoby básním v próze nejen od milovaného Bohumila Hrabala (Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále), ale i od autorů, kteří se druhým zdáli nezfilmovatelní; jako byli Vladislav Vančura (Rozmarné léto, Konec starých časů) – anebo nezfilmovatelní mimo jejich vlastní ustálený tým jako Zdeněk Svěrák (který po Oldřichu Lipském tvořil už jen s Ladislavem Smoljakem a s vlastním synem – Menzel s ním vytvořil filmy Na samotě u lesa a Vesničko má, středisková), anebo Václav Havel (Žebrácká opera).


Divadlo a film

Herce si často vybíral jako režisér divadel, které v sobě v tradici V+W propojovaly humor a poezii: Činoherního klubu, Semaforu a Divadla Járy Cimrmana. Jako režisér nové vlny pro své filmy hledal neokoukané herce, ale na rozdíl od svých kolegů je nehledal na ulicích, ale v populární hudbě či v jiných příbuzných profesích či divadlech vzdálených Praze – byl to on, kdo do hlavních rolí svého prvního filmu rolí uvedl zpěváky Václava Neckáře a Naďu Urbánkovou, scenáristy Vratislava Blažka a Vladimíra Valentu, a do dalších filmů překladatele a dramaturga Leoše Suchařípu a „oblastní“ herce Františka Řeháka, Jiřího Schmitzera či Mariána Labudu. V době, kdy měl několik let zakázanou filmařskou práci, začal kromě vlastního filmového a divadelního herectví pracovat jako režisér v zahraničních divadlech, odkud si do svých filmů přiváděl další hlavní představitele (z Maďarska do Vesničky mé, střediskové Jánose Bána, z Bulharska do Obsluhoval jsem anglického krále Ivana Barneva). Sám byl pro svou vizuální „neokoukanost“ (spolu s Janem Kačerem, Miroslavem Macháčkem či Evaldem Schormem) jedním z režisérů, kteří byli zároveň pilnými herci nové vlny. Jeho vlastní herectví obsahovalo silnou pohybovou složku, kterou projevil nejen v legendární kreaci Arnoštka v Rozmarném létě či v doktora Jánského v Srdečném pozdravu ze Zeměkoule, ale třeba i v divadelní roli Halibuta, který v Penzionu pro svobodné pány vypadne ze skříně a dělá přemety přes celou místnost (ve filmu, který stejně jako divadelní inscenaci vytvořil Jiří Krejčík, tuto roli – původně nastudovnou emigrovavším Vladimírem Pucholtem – hraje Jiří Hrzán). Jiří Menzel si po filmovém vzoru rád ve svých inscenacích zahrál i na divadle: díky čemuž jsem ho měl možnost spatřit osobně – jako šoféra v jeho inscenaci Werfelova Jacobowského a plukovníka v Divadle na Vinohradech.


Tvůrce jako člověk: Člověk jako tvůrce

Martin Frič během svých režií potřeboval mít stále u ruky basu koňaku, Jiří Menzel měl namísto ní basu jogurtů a své milované herce, na které se snažil působit, aby přestali kouřit, což pokládal za zvlášť špatnou vlastnost. Slova děl, které ztvárňoval, nepokládal za prázdná: v dlouhotrvajícím sporu o práva na Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále na producentovi Jiřím Sirotkovi (snad po vzoru legendárního divadelního režiséra přelomu 19. a 20. století Jaroslava Kvapila, který takto ztrestal vydavatele, který znemožňoval inscenace jeho ženy) pádně předvedl Vančurovu větu z Rozmarného léta: „Dnes ráno ve stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal svou hůlkou“. Naproti tomu Martha Elefteriadu vzpomíná, že se s ním potkala v Národním divadle na premiéře jedné z inscenací, které dle dnešní módy dekonstruktivního divadla dezinterpretují autora. Menzel odpověděl tak, jak se slušelo na jeho intelekt a bonton jeho doby: „Jsem rád, že jsem to viděl, ale nejsem rád, že jsem tu dnes byl.“

Jiří Menzel jako čelný inscenátor epochy, kdy byli režiséři ještě pokorní služebníci autorů, dosáhl prakticky maxima: kromě toho, že jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky byl ohodnocen zahraničním Oscarem za rok 1968 a když se číslice proměnily, v roce 1986, seděl na tomtéž hollywoodském sedadle jako jeden z pěti nominovaných za film Vesničko má středisková – a za Skřivánky na niti i 21 let po vytvoření filmu získal Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně (Rozmarné léto bylo v nominaci na Zlatou palmu v Cannes spolu s Formanovým Hoří, má panenko a Jasného Všemi dobrými rodáky, jenže festival byl zavřen, když se organizátoři připojili k protidegaullovské revoluci, a tak film aspoň vyhrál Křišťálový globus v Karlových Varech) se s Ostře sledovanými filmy zařadil do stovky Zlatého fondu světové kinematografie (spolu s Machatého Extází, Radokovou Dalekou cestou, Formanovým Hoří, má panenko, Vláčilovou Marketou Lazarovou, Juráčkovou Postavou k podpírání, Sedmikráskami Věry Chytilové a filmem Vtáčkovia, Siroty a blázni Juraje Jakubiska). Moje osobní ocenění je prostší a podobá se oblibě Menzelova díla u běžných Čechů: nedokážu se propadnout do větší hloubky smutku spojeného s radostí, než jakou ve mně vyvolávají pasáž z jeho povídky v Perličkách na dně, Smrti pana Baltazara, když soutěžní motorky za zvuku režisérovy oblíbené písně Poustevník od Bedřicha Nikodéma zvolna kloužou po brněnském motocyklovém okruhu, vteřina mezi úvodním recitativem Miloše Hrmy a prvním cinknutím znělky Ostře sledovaných vlaků, nebo ten okamžik, když se ve Slavnostech sněženek po smrti pana Leliho kamera z pod stromů lesního Kerska vznese nad les za strhující hudby Jiřího Šusta. Přiznám se dokonce i k lásce k dílu, které sám Jiří Menzel obecně považoval za nepovedené, filmu Kdo hledá zlatému dno, který v 70. letech vytvořil jako "budovatelské pokání“ za svou společenskokritickou tvorbu v 60. letech. Ani v tomto případě nedokázal Menzel film zkazit: i zde vytvořil poetickou filmovou báseň jemně protkanou humorem.


Poslední OPUS

Po roce 1990 se bohužel nenaplnila slova jeho úvodního přání (daného pravděpodobně tím, že v 80. letech režíroval v SRN, kde poznal západní „trh s uměním“); ani československá kultura se vší silou, kterou si v sobě nesla ze 60. let, nebyla schopna vzdorovat okupaci globálního trhu, což se projevilo i na porevoluční tvorbě takových filmových mistrů jako byli Vojtěch JasnýJuraj Herz, Jiří Němec, Věra Chytilová – a bohužel i Jiří Menzel (přesto jejich filmy byly dál neporovnatelně kvalitnější, než soudobý průměr). Snad to bylo dáno i novou možností veřejného působení umělců, v níž Jiří Menzel slavil větší úspěch než jako učitel (děkanem FAMU byl jen krátce; nedokázal skloubit práci uměleckou a pedagogickou) jako kulturní organizátor (svůj sen založit televizní kanál, kde by se promítaly jen československé filmy, naplnil spuštěním stanice CS film). Co se týče Menzelových divadelních režií, které byly (na rozdíl od filmů, kde si to vyžadoval trh) i dále minimalistické co do výtvarných efektů a jejich těžištěm byla práce s nitrem herce, o těch se dá říct, že v jistém smyslu dovršily a předčily jeho celoživotní divadelní snažení. Stejně se to mělo s mistrovými glosami: daleko hlubší, než autorova moralistní fejetonová tvorba byl jeho starý způsob sebevyjádření skrze symbol, který si inteligentní divák musí rozkódovat. Například: v téže době, kdy se byl nucen živit rolí psychiatra Práška v sitkomovém seriálu Hospoda, načetl Menzel ve své jediné rozhlasové herecké kreaci Haškovu povídku Lidokupec amsterodamský – která si dělá legraci přesně z tohoto druhu „showbusinessu“… Nebyl by to ale Jiří Menzel, kdyby na konci svého života znovu neobjevil zřídlo své niterné tvorby – ve vůbec posledním opusu, který je zapsán v jeho filmografii. Dovolte mi, abych na závěr tohoto ohlédnutí ocitoval, co jsem si o něm letos na jaře, v době „první karantény“ napsal do svého deníku:

„V rámci děl, u nichž byla během karantény uvolněna autorská práva na webu, jsem zhlédl film Tlumočník. Jiří Menzel, jenž za svůj první celovečerní film, který režíroval, dostal hned Oscara, nemohl zakončit kariéru něčím tuctovým ani jako herec. Nadprůměrný film poznám podle toho, že ať je jeho děj sebedrastičtější, uklidňuje mě, protože duše cítí, že s ním roste. Oproti dnešním vládnoucím ideologickým schématům je to film otevřený: slovenský Žid urazí Rakušana, že je antisemita, Rakušan urazí slovenského Žida, že je sionistický nadčlověk, a mně by se to toho chtělo urazit Rakušana, že je zápaďácký blbec, který ví kulové o životě, když neposlouchá rady člověka z východu a nechá si na východě vykrást auto (kdysi mi můj ostražitý, protože po rodičích sicilský kamarád Švýcar řekl o svém rodile švýcarském tchánovi, kterého v Praze okradli, řekl: ´Blbec, kdyby si nemyslel, že je chytřejší než ty, nemuselo se mu to stát.´). Jenže tenhle film přináší pravdu, se kterou tyhle gordické uzly rozmotává: nelíčí bohaté německy mluvící zápaďáky jako lidskoprávní anděly a východní Židy jako nekomerční anděly (z toho by měl největší radost můj židovský strejda Pavel), nelíčí východní socialismus jako rovný nacismu (jeho hlavní hrdina, Žid, o sobě říká, že je marxista, kosmopolita a liberální judaista, a po jeho ironických slovech ´o té krásné demokracii´ přijdou reálná slova i obrazy, které perně ukazují, zač je této ´demokracii´ loket) a v další vrstvě natvrdo ukazuje slovenský antisemitismus, který dodnes organicky žije vedle nutnosti majitele kempu ´pustit psy, protože tu kradou cikáni´, čímž zároveň s příběhem zrození přátelství syna vraha a syna obětí přináší – katarzi. Je to film o tlumočníkovi, který člověku ze západu tlumočí východ, film sám pak gardistům tlumočí příběhy Židů a naopak, a minulost do přítomnosti je v něm tlumočena skrze skupinku dětí z Luhanska, o něž se stará hrdinova dcera, jejichž rodiče se právě teď, v tuto dobu, stávají buď masovými oběťmi či masovými vrahy (bez politické definice, který z v tomto konfliktu bojujících národů patří na tu kterou stranu!). Je to film, který chápe, co je to rodová konstelace, jež se neustále vrací v dalších generacích (děda byl ve vězení, a tak tam nakonec skončil i vnuk atd.), který je napsaný jako za starého dobrého Čechova, kde se motivy a symboly, které byly na začátku jen lehce načrtnuté po celý film vracejí a zezřetelňují, a který je natočený ještě v době před rouškami, ale člověk během něj zapomene, že mu padají vlasy do očí, protože holiče nám (stejně jako v tom starém židovském vtipu) sebrali, že si nemůže si jít zaplavat do bazénu, dokud teplo neprohřeje rybníky, že neví, z čeho bude za pár měsíců žít, a že po návratu z odběrového stanu neví, jakou bude mít za pár dní teplotu. Děkuju mu – a doporučuju ho!“

Děkuji Jiřímu Menzelovi – a doporučuji ho!