Literární ukázka Kultura

Počteníčko: O nové církvi československé

Obrázek nebo fotografie#28676

V letošním roce si připomínáme sté výročí založení Církve československé husitské. Mezi těmi, kdo s tímto krokem nesouhlasili, byl historik Josef Pekař (1870–1937), který své argumenty vyložil v článku pro list Národní politika.

V neděli dne 11. ledna byl jeden každý jednotlivec národa československého, tedy byli jsme všichni vyzváni provoláním v novinách, abychom „odhlásili se“ z církve římské a „přihlásili se“ do církve československé. Touto přihláškou máme dokázati, že jest nám zájem o svobodu vlastního svědomí, o mravní povznesení národa a jeho výchovy a o zdemokratisování života náboženského zájmem opravdovým.

Chci krátce vyložiti, proč vyzvání nemíním uposlechnouti.

Především proto, že mi mé české národní svědomí velí vystřihati se všeho, co by těžce po-škodilo budoucnost naší mladé republiky.

Všichni Čechové mohou zajisté býti přesvědčeni, že ustavení se nové církve českosloven-ské, k němuž došlo 8. ledna na Žofíně, pozdraveno bylo s velkou radosti nepřáteli našeho národa. Zaradovali se v duchu Maďaři i Němci, zaradovaly se maďaronské živly na Slovensku. Tyto zejména proto, že dána jim byla do ruky nová agitační zbraň, jíž by šířily nechuť k Čechům mezi věrným katolickým lidem většiny Slovenska. Ostatní proto, že byli rozradostněni nadějí, že v malém národě, jenž si osobuje panství nad nimi, vznikl nový vnitřní rozkol, nový nebezpečný svár, jenž oslabí podstatně jeho sílu. Někteří také proto, že byli utvrzeni v úsudku, čerpaném z poznání českých dějin, že český stát nebude nikdy představitelem imponující síly mezi sousedy: Čechové vždycky, jak historie učí, kdykoli počalo se jim lépe vésti, poprali se mezi sebou a vzájemnými nenávistmi a boji vnitřními připravili se znovu pod jho ciziny.

Vím ovšem, že dnes nebudou se opakovati výpravy křižáckých vojsk proti českým schismatikům. Ale vím, že značná část národa zůstane věrna zděděné víře, děj se, co děj; bude-li proti ní organisovati se česká církev protiřímská, bude to znamenati přece bojovné rozdělení společnosti v zemi, okresu, obci; dojde zas k trapným zápasům o kostely (o kostely a obročí), hřbitovy, školy, radnice, zápasům vedeným s urputností, jíž jsou schopni rozvášnění církevní sluhové více než kdo jiný. A mezi českou a německou částí země (jejichž správní jednotu národní shromáždění chce s takovým úsilím upevniti) dojde k odcizení ještě většímu než doposud, náboženství bude jaksi znacionalisováno a tudy spolilisováno, poměr ke katolickým národům (z nichž zejména na Francii a Polsku nám záleží) se zhorší, aniž by tím získal poměr k národům protestantským; Praha stane se ještě podezřelejší Slovensku. Radost budou mít, opakuji, jen ti, kdož vítají každý rozvrat nebo z povrchního liberalismu podceňují nebezpečí krise církevně náboženské v národě.

* * *

Neuposlechnu vyzvání za druhé proto, že doba dnešní jeví se nejméně vhodnou, aby v ní rozpoután byl s nadějí ve zdar velký boj náboženský. Mysli přítomnosti jsou víc než kdykoliv jindy přeplněny starostmi materielními, zápas sociální naplňuje společnost a ohrožuje ji v jejích základech, v sousedství i doma hrozí bolševictví — jest možno v tomto ovzduší rozdělit tu část národní společnosti, jež ještě nábožensky cítí, v potírající se tábory? Kde v tomto prostředí možno předpokládat vhodnou půdu pro řešení nejtěžších problémů, jež myslícímu duchu namítá náboženská potřeba člověkova? Provolání dovolává se také vý-kladů Masarykových, že česká otázka je otázkou náboženskou — kdyby autoři jeho tyto výklady opravdu znali, pochopili by teprv, jak dnes víc než kdy jindy je nemožno řešiti úkoly jimi nadhozené. Je něco přímo znepokojujícího v představě, jež, jak se zdá, je východiskem všem nám adresovaného provolání: protože jsme udělali revoluci politickou, uděláme také církevně náboženskou; četníci zmizeli, bát se nemusíme; založíme si vlastní církev křesťanskou, její řády a zásady sestavíme však teprv dodatečně… Již to nelze vykládati jinak, než že celá myšlenka přichází z vnějška, nikoliv z nitra, z povrchně pochopené příležitosti, nikoliv z hluboce cítěné a zažité potřeby vnitřní.

* * *

Tato poslední věta by mohla vlastně býti vůdčím motivem třetího důvodu, jenž mne vede k odmítnutí výzvy, abychom se přihlásili k nové církvi československé. Neboť to, co jsme z debaty o poradách žofínských četli v novinách a nade vše samo „Provolání“ z 10. t. m. prozrazují s dostatek, že jest nám tu činiti s podnětem značně mělkého původu, s podnětem nedosti zrale připraveným a promyšleným. Provolání vyzývá od věty k větě ke kritice z míry nepříznivé a celou svou povahou nevymyká se z úrovně průměrného projevu politické organisace, lákající nové členy nebo podílníky. To nejsou slova proroků nebo mysli-telů, jež by strhla massy a zajistila vedeni jejich. Slibuje se jazyk mateřský v bohoslužbě, o službách Božích se poznamenává významně, že účast při nich bude v nové církvi ovšem dobrovolná, ale nade vše staví se v popředí, že stěžejní zásadou církve československé jest svoboda svědomí a náboženského přesvědčení. Nikomu nebudeme jeho přesvědčeni bráti ani mu jaké vnucovati… To znamená přece: budete si moci věřiti, co chcete, jen když (jak zajisté třeba rozuměti) budete státi na půdě křesťanství. Liberálnost tak podezřelá neznamená, myslím, pokrok proti dřívějšku, ona musí ohroziti existenci nové církve od počátku a odůvodniti nejvážnější pochybnost, že by nová instituce byla s to, aby ujala se s prospě-chem mravního povznesení národa. Neboť svoboda je velmi málo bez citu zodpovědnosti a povinnosti, a svoboda svědomí, má-li buditi úctu a dobýti si sympatií v zápasu s autoritou, předpokládá především — svědomí. Jenerální dispens, daná předem všem, kteří „odhlásí se“ od církve katolické a zaručující svědomí jejich příjemnou volnost, není jistě známkou, že by v těchto velmi vážných otázkách počínalo si Provolání s žádoucí opatrností a svědomitostí. I okolnost, že východiskem rozkolné vůle odbojných kněží je především rozdílné nazírání na otázku liturgického jazyka a bezženství kněžského, nasvědčuje tomu, že hnutí vzniklo z motivů celkem vnějškových; potom nepřekvapuje, že radikální, proti samé podstatě katolické církve namířené heslo svobody svědomí přistoupilo k tomu (jak aspoň z rozdílu mezi projevy na Žofíně a Provoláním lze se dohadovati) jaksi dodatečně a víc jako heslo agitační než plod hlubokého, z krise zápasu zrodivšího se přesvěd-čení. Provoláni dovolává se také svatého mučedníka kostnického — snad aby zlákalo nevědomé, ale připomnělo vědoucím, že mezi tím, co chtěl a jak jednal Hus, a mezi duchem a vznikem „Provolání“ je propast nepřeklenutelná. Co myslil Jan Hus, bylo opravdu „z života čistého, z rodu královského“.

* * *

Jsem dalek toho, abych psal tyto řádky snad na obranu Říma — rozhodujícím je pro mne prospěch našeho národa a našeho státu; proto jedině mám za svou vlasteneckou povinnost varovat před počinem zřejmě nebezpečným, jenž může vyvrátit jeden ze sloupů naší síly, t.j. náboženský mír v zemi. Jako český historik vím, co se stalo v minulosti, vím však také, jak hrozné rány nám zasadil náboženský rozbroj; vzpomínám také toho, jak chovala se církev katolická na př. v novodobých Uhrách, kde propůjčila se vládnoucí kastě za zvlášť nebezpečný nástroj nemravné maďarisace, vím, jak chovala se v Rakousku v posledních stoletích, sloužíc otrocky šlechtě a dvoru bez ohledu pravidlem na potřeby lidu i církve; vzpomínám, jak obecně rozhořčilo ještě v době nedávné stěhování arcibiskupa Skrbenského z nejčestnější pražské na méně čestnou, ale tučnější prebendu olomouckou! Vím ovšem také, co lze říci na obranu církve katolické; její inteligence kněžská to byla na př. především, jež nás zachovala a vychovala v národním vědomí, když vše zdálo se ztraceno. Ale hlavní je, tuším: nesmíme na situaci dívat se jen očima minulosti.

Třeba říditi se potřebami a příkazy přítomnosti. Ta učí, že značná část národa katolicismu věrnou zůstala a zůstane. A to je především, vedle zbytků evangelíků, právě ta část, jež cítí nábožensky. Pomstíme se Římu snad tím, sorganisujeme-li z nenábožensky cítících novou církev, jež církvi nebude? Naproti tomu není snad marná naděje, že připravované oddělení státu a církve dá možnost nového života, nového vzepjetí mravní energie v katolicismu a že při tom cestou smírné dohody bude lze dosíci aspoň část reforem (na př. češtinu v bohoslužbě), o kteréž boj dnešní vzplanul především. Neboť že reforem je třeba, to víme a cítíme všichni a nepochybujeme také, že potřeba jejich byla z mravních a sympatických složek odhodlání kněží odbojných. Ale doba i povaha vystoupení jejich byla po mém soudu nešťastně volena.

A těm, kdož chtějí zasáhnouti Řím v naději, že rozkol bude hrobem katolictví u nás (neví-me ovšem, jak daleko odboj v tomto směru chce jíti), třeba říci: Zkušenost učí, že pro sílu, cenu i ráz katolicismu v jednotlivých zemích záleží víc na situaci, na celkové mravnostní a kulturní výši společnosti v zemích těch, než na moci a direktivě římského centra. Katolicismus je na vítězném postupu ve Francii i v Itálii i jinde (Anglii i Americe); rozkolem jej nepotřete, ale posílíte: přibude i u nás hlasů klerikálních. Zavírám: bude lépe, když (jak předpovídá i Jos. Šusta v nedělním svém článku ve „Venkově“) hnutí o novou církev československou nezachvátí širší vrstvy nebo dokonce stroskotá hned v počátcích. Na reformu náboženskou nejsme zralí; doufejme, že dají ji lidstvu doby pozdější.

Národní politika, 13. ledna 1920